Čas dorůst? Budoucnost globální nerůstové strategie v Česku

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 2/2023.

Důležitost této knihy vysvětluje prostý citát Antonia Gramsciho, jehož koncepty Nerůstový kolektiv hojně cituje. Podle Gramsciho je výchozí bod každého boje o budoucnost „národní a od tohoto výchozího bodu je třeba začít“, jakkoli jeho „perspektiva je mezinárodní a nemůže tomu být jinak“. Důležitost knihy proto tkví v přeložení mezinárodního programu nerůstového řešení klimatické krize do českého kontextu.

Nerůst se vymezuje vůči jakýmkoli růstovým řešením a popírání planetárního environmentálního kolapsu, protože honba za ekonomickým růstem je prvotní příčinou tohoto kolapsu. Toto hnutí se vymezuje i vůči programu zeleného růstu, který chce mj. tento kolaps řešit zvyšováním energetické efektivity a dekarbonizací ekonomiky. To nerůst považuje buď za neúčinné řešení, nebo za fíkový list pokračujícího přetěžování naší planety.

Protože to kniha dělá poskromnu, pokusím se ji číst právě z českého kontextu. Mým hlavním argumentem je, že nerůst je těžko politicky prosaditelný a ekonomicky realizovatelný bez pochopení tohoto kontextu. Tím je pozice střední Evropy na politické a ekonomické semiperiferii Evropy, někde mezi jejími západními centry a evropskými nebo globálními periferiemi. Jakkoli má kniha dvanáct autorek a autorů s různorodými texty, chytnu je ve zbytku textu za slovo jako onen „Nerůstový kolektiv“.

Pochopit nerůst na semiperiferii Evropy

Nerůst není jen hnutím proti klimatické krizi, ale projektem pro širší společenskou a ekologickou změnu. Jak Nerůstový kolektiv zdůrazňuje, tento myšlenkový proud hodlá „zabezpečit dobrý život pro všechny v rámci planetárních limitů“ skrz tuto změnu, a to směrem za hranice kapitalismu.

Honba za nekonečným růstem – produkcí a konzumem – totiž podkopávají samotné základy přežití na naší planetě, která má jen omezené zdroje. Hlavním úsilím nerůstu je proto vtěsnat současnou globální ekonomiku zpět do těchto planetárních limitů omezených zdrojů. Enviromentální kolaps lze totiž připsat právě expanzivnosti globálního kapitalismu. Kde jinde tuto honbu nejlépe pochopit než na naší semiperiférii. Ta na rozdíl od periférií může relativně spokojeně vyrábět a konzumovat, ale stále je vtažena do dohánění západních úrovní růstu. Logickou odpovědí je tuto vyčerpávající honbu zastavit, a tím zmenšit naši ekonomiku do planetárních limitů „bez negativních společenských dopadů“.

Zmenšování sféry ekonomické produkce je totiž třeba nahradit zvětšením sféry naší sociální reprodukce a kvality života. Právě kvůli imperativu produkce a konzumní nadspotřeby se život řady pracujících smrskl na koloběh neustálé práce bez volného času a života na dluh. Zažíváme to sami. Západoevropské mzdy nám zůstávají vzdálené, jakkoli oproti Západoevropanům pracujeme déle. Ani to ale nestačí na splácení našich (spotřebních nebo hypotéčních) dluhů.

Protinávrhem je přestat honit tento „imperativ zisku a růstu“. Nerůstový kolektiv výměnou láká na život ve sféře „sociální reprodukce“ a péče. Sociální reprodukce je (bio)logické úsilí rodit a vychovávat děti a starat se o domácnost, ale také budovat širší přátelství a komunity. Sociální reprodukce je také sektor veřejné ekonomiky. Jde o bydlení, školství, zdravotnictví nebo sociální péči. Péče o děti, staré a nemocné zatím představují sektory, jež jsou „dlouhodobě finančně i personálně podhodnocené“, zatímco politika bydlení se omezuje na management hypotečních dluhů. Nerůst to slibuje napravit.

Posledním důležitým cílem je demokratizace politická i ekonomická, a to cestou vyrovnání nerovností mezi „chudými a bohatými“. Vtěsnání se zpět do planetárních limitů proto proporcionálně zaplatí omezení spotřeby (super)bohatých a (super)mocných. Tyto nerovnosti mají dvě propojené formy. Užší ekonomické – majetkové a příjmové – nerovnosti dnes podmiňují ty širší společenské, např. přístup k životním šancím jako vzdělání a možnosti politicky spolurozhodovat o budoucnosti společnosti. Vyrovnání ekonomických nerovností je proto cestou k vyrovnání těch politických, a naopak.

Musíme přitom myslet globálně. Podobné nerovnosti se musejí vyrovnat i mezi globálním Severem (např. Evropou) a globálním Jihem (např. Afrikou), protože zatímco „bohatý Sever zvyšuje svoji spotřebu, globální Jih nese takřka všechny negativní důsledky“. Jenže co dělat se středoevropskou semiperiferií, která není ani nejbohatší, ani nejchudší částí světa? To Nerůstový kolektiv neřeší. Střední Evropě pouze přisuzuje vinu globálního Severu a povinnost sebeomezení se. Oboje otevírá další otázky ohledně politické prosaditelnosti a ekonomické realizovatelnosti nerůstu v Česku.

Politická prosaditelnost

Politickou prosaditelnost nerůstu hodnotí sám autorský kolektiv pesimisticky. Lze s nimi souhlasit, že jednou překážkou je zakořeněná společenská víra v růst, stejně jako materiální závislost států na kapitalistické ekonomice. Další překážkou, již autoři nezvládají pojmenovat, se ale zdá být nekompromisnost českého nerůstového hnutí a jeho instinktivní odpor ke státu. Díky tomu se nyní těžko může stát základem širších společenských a politických aliancí prosazujících společensko-ekologickou transformaci.

Globální neprůchodnost změny „růstové hegemonie“ a „hegemonie kapitálu ve státě“ platí v Česku dvojnásob. Ovládnutí státu domácími (často fosilními) oligarchy a závislost toho samého státu na zahraničně vlastněném průmyslu a bankách je obecně známá. Tyto podnikatelské zájmy omezují demokratické státní zásahy do ekonomiky, protože by podpořily lepší pracovní podmínky a environmentální udržitelnost na úkor jejich zisků. Podnikatelské zájmy jsou zde ale v symbióze s postsocialistickým veřejným mínění. To spoluvytvářely elity s odporem ke všemu státnímu, především k roli státu nastavovat hranice trhu. Nerůst lze v takovém prostředí lehce ztotožnit se strašidlem státního socialismu, mimochodem úplně stejně jako radikálnější zastánce zeleného růstu.

To je paradox. Nerůstový kolektiv se totiž také rád od státu distancuje. Částečně tím odsuzuje oligarchizované státní struktury, částečně tím odmítá dědictví „autoritářského socialismu“. V českém kontextu se ale nerůstové hnutí paradoxně připojuje k postsocialistickému neoliberálnímu étosu, který dostal společenskou víru ve stát a veřejné instituce na kolena. Podle předních postav Nerůstového kolektivu je třeba se nejprve zorganizovat „mimo stát“, až následně „ve státě“. Přenecháním státu oligarchům a nadnárodnímu kapitálu tak ale kolektiv politicky nepřináší žádnou alternativu a není zřejmé, jak vlastně chce se státními strukturami pracovat.

Nekompromisnost nerůstu vůči dalším sociálně-zeleným transformačním programům nepomáhá jeho koaličnímu potenciálu ani v občanské společnosti. Nenabízí totiž potenciálním spojencům kromě poučování žádné společné průsečíky. Propojení environmentální obnovy se sociálním programem lepšího života není svébytný vynález nerůstu. Je to součást levicových (občas i liberálních a konzervativních) programů založených více či méně na růstu. Podle části kolektivu však třeba odbory mají přestat být „překážkou“ nerůstu, ale naopak se s ním spojit při prosazování „zkracování pracovní doby a spravedlivějšího přerozdělení zisků“. Zastánci zeleného růstu jsou zase bez rozdílu zařazeni mezi „popírače klimatické změny či tabákové firmy“. Není proto zřejmé, s kým, mimo své úzké řady, chce české nerůstové hnutí budovat koalice nutné pro politické prosazení svých cílů.

Ekonomická realizovatelnost

Politická prosaditelnost a ekonomická realizovatelnost nerůstu jsou spojené nádoby, zvláště pokud má „přeorganizovat podniky, státy i další složky společnosti“. Realizovatelnost není jen otázkou obsahu nerůstových opatření a načasování jejich prosazení. Je také otázkou schopnosti přesvědčit širší společnost s její středoevropskou semiperiferní zkušeností. Realizace takové transformace bude zřejmě vyžadovat mix různých nerůstových a inovacemi tažených růstových opatření garantovaných státem. Zůstává nejasné, zdali si takové míchání opatření český Nerůstový kolektiv dokáže představit nejen nyní, ale i v dobách „kolapsu“ a „revoluce“.

Semiperiferní pozice je příležitostí pro přesvědčení společnosti o potřebě spravedlivější a udržitelnější globální ekonomiky. Střední Evropa pracuje déle, za méně peněz i ve fyzicky náročnějších a špinavějších odvětvích tzv. pro západní Evropu. Stejnou pozici zastává často i východní migrace v západnějších částech Evropy, kde udržuje při chodu mimo jiné sektory sociální reprodukce, např. jako pečovatelky o starší i mladší generace. Poukaz na podobnost těchto nerovností může vzbudit větší solidaritu evropské semiperiferie s populacemi globálního Jihu.

Zároveň je třeba obezřetnosti při vysvětlování nezbytnosti omezit vlastní spotřebu a výrobu. Některá nerůstová opatření většina společnosti nejspíše přivítá: zavedení maximální mzdy pro omezení extrémních příjmových rozdílů, zvyšování minimálních mezd, progresivní zdanění excesivního bohatství, zkracování pracovní doby nebo snižování věku pro odchod do důchodu. Ale tato opatření naráží na známou výhradu, zda musí být vyměněna za omezování životní úrovně na bohatém Severu. Zvláště když ji dlouhodobě deklasovala neoliberální globalizace a její mnohačetné krize. Tato výhrada ve střední Evropě zazní jinak. Jak moc bude muset průměrný pracující opustit třicet let úmorného, leč částečně úspěšného dohánění západní Evropy, aby se omezil ve prospěch zbytku světa? Jasnou odpověď na tato kniha nedává.

Kde pak najít společné síly pro „extrémní organizační úsilí“ kýženou nerůstovou transformaci naplánovat a realizovat, včetně přípravy na možný společensko-environmentálního kolaps? Nerůstový kolektiv odpovídá nejasně. Navrhuje se nejprve soustředit na decentralizované vládnutí lokálních a municipálních aktérů, družstev a neziskových firem, či jiných subjektů, co nejdále od globální roviny.

Ale je to dostatečné? Decentralizaci musí zaštiťovat, propojit a koordinovat daleko větší struktury, což je historická role státu na lokální, národní a nadnárodní úrovni. Kapacity státu pro takovou roli byly po desetiletí v úpadku, jejich transformační renesance jim může dát nový plánovací, investiční a regulační účel. Plánovat je třeba investice do infrastruktur a inovací sociálně-environmentální reprodukce. Stejně je třeba regulovat udržitelnou produkci. To vše bude vyžadovat mix různorodých aktérů, ale i nerůstových a růstových opatření.

Čas dorůst?

Je tedy čas dorůst a provždy skoncovat s růstem, nebo je čas dorůst do potřebných kapacit státu a společnosti zorganizovat socio-ekologickou transformaci? Je třeba dělat obojí souběžně. V Česku je důraz na silnější státní kapacity a pluralitní společenskou kooperaci zvláště důležitý. Ukázala to nedávná zkušenost s koronavirovou a energetickou krizí, v níž jednostranná vládní opatření a podlomené státní kapacity ve srovnání s většinou Evropy naprosto selhaly v ochraně společnosti.

Kniha Čas : dorůst však zatím vypravuje české nerůstové hnutí spíše směrem nekompromisnosti a přesvědčováním sebe sama více než zbytku společnosti. Alternativou je hledání vhodných spojenců a opatření za mentálními hranicemi nerůstu, což znamená s nimi přistupovat teď a tady na programové kompromisy napříč státem a občanskou společností.