Australští Aboriginci stále čekají na plné uznání většinové vřejnosti

242 let poté, co v roce 1770 kapitán Cook prohlásil východ kontinentu dnes nazývaného Austrálií za britské území, by ale většina dnešních Australanů nebyla schopna pojmenovat region, kde žijí, aboriginským jménem. Kapitán Cook přistál v Zátoce Botany, alespoň tam Vás pošlou cestovní průvodci. V řeči původních obyvatel ale přistál v teritoriu lidí z kmene Eora.

Šestadvacátý leden, na který každoročně připadá výročí příjezdu první flotily s novousedlíky a pověstnými trestanci v roce 1788 (a tím pádem výročí začátku evropského osídlení), je Dnem Austrálie a státním svátkem na oslavu všeho australského. Pro obyvatele aboriginského původu je to ale Den Truchlení, začátek úpadku společnosti, kterou mnozí díky šedesátitisícileté tradici označují za nejstarší pokračující lidskou kulturu na světě.

„Terra Nullius“

V roce 1770 žily na kontinentu podle odhadů stovky tisíc původních obyvatel (odhady se pohybují mezi třemi sty tisíci a milionem lidí). V Austrálii se do komunit původních obyvatel počítají aboriginci a obyvatelé ostrovů v Torresově průlivu. Odhaduje se, že v Austrálii bylo na dvě stě padesát aboriginských národů mluvících stovkami jazyků. Lidé na kontinentu s velmi tvrdými klimatickými podmínkami žili v těsném sepětí s přírodou. Původní obyvatelé dokázali díky moudrému nakládání s tím, co jim země poskytla, nejen přežít dlouhá období sucha, ale také vytvořit bohatou kulturu, ve které se příběhy a legendy po tisíce let verbálně předávaly z generace na generaci.

Legendy jdou tisíce let zpět, až do dob, kdy mnohá stvoření přišla z oblohy, ze zámoří a ze země samotné, a s jejich příchodem začal život. Jak se pohybovala zemí, jejich těla dala tvar krajině, vytvořila řeky a pohoří. Ve všem, čeho se dotkla, zanechala svou esenci a s ní zanechala krajinu posvátnou pro původní Australany. Na severu kontinentu dala posvátná stvoření, známá pod jménem Djangkawu, vzniknout humanitě.

S Cookem vtrhly do světa aboriginských legend nejen alkohol, neštovice a střelné zbraně, ale také rasová diskriminace a bezpráví, která vyústila v začarovaný kruh sociálního vyloučení, z něhož mnoho současných Australanů aboriginského původu zatím marně hledá cestu. Cook prohlásil Austrálii za „zemi nikoho“: termín terra nullius popisuje území, které nikomu nepatří a které si může objevitel nárokovat. Uplatnění principu romanticky zavánějícího „knihami odvahy a dobrodružství“ o Cookových objevitelských úspěších bylo ale v realitě zcela neromantickým porušením práv původních obyvatel.

V roce 1992, více než dvě stě let poté, co Britové začali zabírat území původních obyvatel na základě principu terra nullius, po deseti letech v soudních síních různých úrovní, padlo konečné rozhodnutí: Austrálie nebyla v době Cookova příjezdu „zemí nikoho“. Soud v případu známém jako Mabo versus stát Queensland shledal uplatnění principu terra nullius, byť byl v té době obecně akceptován, nespravedlivým. Soudní rozhodnutí vedlo k vydání zákona zvaného „Native Title Act“, který upravuje přístup původních obyvatel k území dnes často vlastněným potomky osadníků, s nímž jsou historicky a kulturně spjatí. Zákon umožnil současným Australanům aboriginského a neaboriginského původu užívat území v podmínkách vytvořených předky několik generací zpět. Zákon kodifikuje složité předivo možností, které nutně neznamenají navrácení území v západním vlastnickém slova smyslu. Může jít například o možnost žít na území, či právo přístupu na území za účelem kulturních či ceremoniálních aktivit.

Asimilace a „ochranná opatření“

Prohlášení kontinentu za „zemi nikoho“ tragicky připomíná, že nově příchozí osadníci nepovažovali původní obyvatele za plnohodnotné lidské bytosti. Rasismus později podpořený tzv. „sociálním darwinismem“ vedl například k povolení postřílet desítky původních obyvatel, kteří se vzepřeli evropským osadníkům (to bylo na začátku devatenáctého století), a později (v průběhu 19. a 20. století) k ustavení nejrůznějších institucí a zákonů na „ochranu“ původních obyvatel. V jejich důsledku byli první Australané vydáni na milost a nemilost kolonizátorům, pokud jde o regulaci těch nejzákladnějších lidských potřeb.

V rámci takzvaných „ochranných opatření“ byli původní obyvatelé například vysídlováni z regionů, kde jejich předkové žili tisíce let, do rezervací, kde často ztratili pro ně tak důležité sepětí se zemí, krajinou a přírodou. Je třeba připomenout, že vztah k zemi a krajině, kde žijí a kde žily desítky generací jejich předků, má pro kulturu původních obyvatel Austrálie zásadní význam. Respekt k předkům a znalost jejich historie jsou v aboriginské kultuře nutným předpokladem porozumění současnosti. Podle mého názoru je to právě toto sepětí s minulými generacemi, co tvoří a po desítky tisíc let tvořilo jeden z nejdůležitějších základů aboriginské kultury.

Asimilační praktiky otevřeně praktikované v prvních desetiletích dvacátého století šly v přímém protikladu k těmto základním stavebním kamenům kultury aboriginských národů. Vysídlování původních obyvatel do rezervací, segregace ve veřejných institucích a odebírání dětí na převýchovu, to jsou jen některé z nástrojů, jež se běžně praktikovaly. Asimilační politika a její tvůrci doufali, že se původní obyvatelé během tří generací prostřednictvím smíšených manželství a převychováváním dětí aboriginských párů v podstatě přemění v perfektní příslušníky bílé populace.

Dnes se dá jen těžko uvěřit, jak arogantní byl přístup vynálezců těchto rasistických opatření. Z pohledu tehdejší reality však mnozí z nich věřili, že pomáhají „dobré věci“, za niž považovali „jednotnou“ australskou společnost. Své předpoklady ale založili na naprosto pomýlených základech. Zapomněli, že se původní obyvatelé rozhodně nechtěli zbavit své identity, a pletli se také v předpokladu, že „pobílené“ aborigince v té době už většinová anglosaská populace přijme za své.

Ukradené generace

Až do roku 1940 mohla „Rada Nového Jižního Walesu na ochranu aboriginců“ odebírat malé děti jejich rodičům za účelem převýchovy v náhradních rodinách a státem podporovaných institucích. Pokusy o převýchovu pokračovaly až do začátku sedmdesátých let dvacátého století. Tyto praktiky definitivně ustaly teprve před zhruba čtyřiceti lety. Mnozí dnešní příslušníci této tak zvané „ukradené generace“ (stolen generation) se teprve v dospělosti dopátrali svých rodičů.

Omluvy za traumata „ukradené generace“ a obecně za bezpráví způsobená minulými vládami a parlamenty se potomci původních obyvatel kontinentu dočkali z úst předsedy australské vlády Kevina Rudda 13. února 2008. V průlomovém projevu se Rudd nejen omluvil za minulá bezpráví, ale také vyjádřil naději, že se v budoucnosti podaří zacelit propastnou mezeru mezi životní úrovní Australanů aboriginského a neaboriginského původu.

V Austrálii s celkovou populací téměř 23 milionů obyvatel dnes žije více než půl milionu lidí aboriginského původu. Komunita původních obyvatel kontinentu dnes západně vzato vykazuje všechny charakteristiky sociálního vyloučení. Když se dnes narodí dvě děti, aboriginské a neaboriginské, Australan, který vyroste z aboriginského miminka, se v porovnání s neaboriginským Australanem pravděpodobně dožije podle odhadů o jedenáct let nižšího věku. Aboriginské dítě má v porovnání s neaboriginským spolužákem méně než poloviční pravděpodobnost dokončení dvanáctileté školní docházky. Pokud budou jeho rodiče mít příjem na úrovni mediánu, vydělají zrhuba 60 procent toho, co vydělají rodiče neaboriginského dítěte.

Pravděpodobnost nezaměstnanosti je pro občana aboriginského původu třikrát vyšší než pro jeho neaboriginského kolegu (16 procent v porovnání s pěti procenty). Pokud jde o kriminalitu, měří se počtem uvězněných jedinců na sto tisíc dospělých obyvatel: tato míra je pro aboriginskou populaci čtrnáctkrát vyšší než míra naměřená v neaboriginské společnosti.

Aboriginská populace byla po dlouhá desetiletí držena v rezervaci rasové diskriminace (obrazně i fakticky), která v praxi znamenala segregaci v institucích, jako jsou nemocnice, divadla, nebo omezený (či zcela zamezený) přístup dětí aboriginského původu ke vzdělání. Segregace umocnila vzájemné negativní emoce na obou stranách společnosti. Vysídlování obyvatel do rezervací, diskriminace a rozbíjení rodin odebíráním dětí na převýchovu po desítky let decimovaly vyhlídky moderních aboriginců.

Jaká je pravděpodobnost, že generace dětí vyrůstající bez rodičovské lásky bude vědět, jak vychovat vlastní děti, navíc v prostředí, které považují za značně nepřátelské? A jaká je naopak pravděpodobnost alkoholismu, kriminality a závislosti na státu v takové komunitě? Na druhou stranu, v situaci, kdy generace novousedlíků nemají s aboriginci jinou zkušenost než právě v oblasti alkoholismu a kriminality, není překvapující, že je dnes (podle mé osobní a zcela subjektivní zkušenosti) interakce mezi oběma skupinami (jinak bohatě multikulturní) australské společnosti obecně vzato spíše vzácností než standardem. Samozřejmě existují výjimky.

Den Austrálie, Den Truchlení

Dnešní Austrálie se, podle mého názoru, ve vztahu k původním obyvatelům nachází v rozpolcené situaci: na jednu stranu daleko víc než kdy v minulosti oceňuje a oslavuje jejich kulturu a tradice. Na druhé straně ale každodenní realita původních obyvatel bohužel odpovídá výše zmíněným statistikám, podle nichž se většina potomků původních obyvatel nachází v začarovaném kruhu sociálního vyloučení.

Zásadním momentem v boji s diskriminací byl 26. leden 1938. Tehdy, 150 let po příjezdu první flotily, v den, kdy většina Australanů oslavuje Den Austrálie, zorganizovali představitelé komunity původních obyvatel protest pod názvem Den Truchlení (Day of Mourning). Mnohé zdroje pokládají právě tento den za první významný krok na cestě k plnému uznání práv původních obyvatel cestě, která na začátku šedesátých let pokračovala studentskými „jízdami svobody“ (freedom rides). Inspirováni americkým příkladem, australští studenti ukázali australské společnosti, v jak zoufalých podmínkách potomci původních obyvatel kontinentu žili a jak zásadně jsou jejich lidská práva omezována.

Připomeňme, že aboriginci byli teprve v roce 1948 na základě toho, že se narodili na kontinentu, technicky vzato, uznáni občany australské federace (nationality and citizenship act). V praxi se na ně ale nevztahovalo federální právo, nýbrž právo jednotlivých států s nejrůznějšími „ochrannými“ opatřeními, která de facto legalizovala diskriminaci. Jak se dnes ve školách učí australské děti (na rozdíl od svých prarodičů), v některých státech ještě na začátku druhé poloviny dvacátého století neměli Australané aboriginského původu právo volit do státního parlamentu, uzavřít sňatek, starat se o vlastní děti, volně se pohybovat, vlastnit nemovitosti či kupovat alkohol. Pokud tato práva chtěli získat, museli žádat o „výjimky“. Pokud jim úřady přiznaly práva na úrovni neaboriginců, znamenalo to v podstatě, že z právního hlediska ztratili status aborigince. Jinými slovy, měli dvě možnosti: buď žít s omezenými právy jako aboriginci, nebo se vzdát aboriginské identity a těšit se právům, jaká měli neaborignští Australané. Právo volit na federální úrovni získali všichni aboriginci včetně obyvatel aboriginského původu v Queenslandu a v Západní Austrálii, kteří ho do té doby postrádali až v roce 1962. Teprve od roku 1973 mohli získat cestovní pas, aniž by potřebovali zvláštní povolení.

Mezitím ale „jízdy svobody“ a další aktivity přilákaly pozornost australských i mezinárodních médií a ukázaly australské segregované společnosti pravý stav věcí. Milníkem ve vývoji hnutí za lidská práva původních obyvatel kontinentu bylo Referendum o obyvatelích aboriginského původu v roce 1967. Australané v něm drtivou většinou (90,77 procenta) rozhodli, že obyvatelé aboriginského původu mají být součástí sčítání lidu (!) a že se na ně vztahuje federální legislativa (zatímco do té doby jejich situace podléhala často diskriminačnímu právu jednotlivých států). Krátce po referendu, kolem roku 1970, definitivně skončilo násilné odebírání aboriginských dětí jejich rodinám za účelem převýchovy.

Intervence v Severním teritoriu

Pokud dnes přijedete do Austrálie, pravděpodobně si odvezete na památku bumerang nebo CD koupené v turisty oblíbených lokalitách od hráče na tradiční didgeridoo. S velkou pravděpodobností však do oblastí či čtvrtí s vysokou koncentrací potomků původních obyvatel vůbec nezavítáte. Vláda se snaží „přemostit“ propastný rozdíl v životní úrovni aboriginců oproti většinové populaci, který statistiky naznačují. Podmínky aboriginců ve městech se navíc výrazně liší od podmínek v odlehlých oblastech.

Jedním z velmi kontroverzních témat dnešní australské politiky a také bolestně reálným příkladem výše zmíněné rozpolcenosti je takzvaná intervence v Severním teritoriu. V roce 2007 zveřejnila australská vláda výsledky vyšetřování rozsáhlého sexuálního zneužívání aboriginských dětí v Severním Teritoriu. Zpráva (známá pod názvme „ Little Children are Sacred”), která rozsah zneužívání dětí označila za krizi, identifikovala alkohol jako největší hrozbu, jíž jsou děti vystaveny, a navrhla řadu opatření. Tehdejší australská vláda na základě zprávy zavedla v Severním teritoriu intervenci s cílem vytvořit bezpečné prostředí pro místní děti. Intervence v praxi znamenala dočasné pozastavení platnosti antidiskriminačního zákona, který stál v cestě opatřením jako zákaz distribuce a konzumace alkoholu v teritoriu či kontrola, jak obyvatelé nakládají s příjmy. „Income management“ se snaží docílit toho, že výdělky či dávky utratí jejich držitelé za výdaje na bydlení, potraviny a vzdělání dětí, spíše než na nákup alkoholu a pornografie. Intervenční opatření také modifikovala senzitivní otázku práv přístupu území.

Zatímco antidiskriminační zákon je dnes v Severním teritoriu znovu v platnosti, kontroverzní intervence pod vedením nové vlády a pod hlavičkou nové legislativy nadále pokračuje. Je fakt, že oficiální zprávy o průběhu intervence oceňují její přínosy a sami aboriginští obyvatelé Severního teritoria (mnozí z nich) opatření vítají. Na druhou stranu však je také fakt, že způsob, jakým byla intervence zavedena, vyvolal velkou kritiku, zejména kvůli plošnému zavedení původních intervenčních opatření, která byla „nařízena“ z centra, místo aby byla zorganizována lokálně a namířena specificky na problémové komunity či jedince. Právě to snad vyvolalo reminiscence z minulosti a výrazně podemlelo kredibilitu intervence v očích místních obyvatel. Austrálii za intervenci v Severním teritoriu opakovaně kritizuje OSN.

Aboriginský Obama zatím v nedohlednu

Nejnovější zprávou ohledně komunity původních obyvatel je odložení referenda, které má rozhodnout, zda mají být původní obyvatelé kontinentu uznáni v australské ústavě. V australské federální sněmovně dnes hlasuje jeden poslanec aboriginského původu, Ken Wyatt, zvolený za západoaustralské liberály. Wyatt je prvním aboriginským poslancem v dolní komoře parlamentu, a zároveň je historicky třetím reprezentantem původních obyvatel ve federálním parlamentu vůbec. Tím prvním byl v roce 1971 senátor Neville Bonner, který původně senátorské křeslo nevyhrál ve volbách, nýbrž byl jmenován poté, co senátorka Annabel Rankinová odešla do důchodu. Pozici ale v následujících volbách obhájil a v senátu zůstal až do roku 1983. Druhým senátorem v historii byl Aden Ridgeway zvolený v roce 1998 za australské demokraty Nového Jižního Walesu.

Od roku 1972 je mezitím na trávníku před australským federálním parlamentem tzv. Stanová ambasáda (tent embassy). Před čtyřiceti lety ji založili čtyři aboriginští muži ve snaze bojovat za územní nároky (to bylo 20 let před průlomovým rozhodnutím v případu Mabo vs stát Queensland) a obhájit suverenitu původních obyvatel. Každoročně je 26. leden právě tato lokalita dějištěm ceremoniálního shromáždění obyvatel aboriginského původu a centrem opozice proti oslavám Dne Austrálie.

Aboriginští i neaboriginšní Australané se shodují, že vzdělání je klíčem k „uzavření propasti“ („close the gap“), která dodnes zeje mezi oběma skupinami australské společnosti. Nevyhnutelná paralela s USA vede k otázce, kdy se může Austrálie těšit na aboriginského Baracka Obamu. Odpověď na tuto otázku je však s jediným poslancem v 226členném parlamentu (150 poslanců a 76 senátorů) zřejmě ještě daleko za obzorem.

O autorce:

Petra Hůlová