Austrálie a Indonésie: nelehké sousedství, strategické partnerství

Již letmý pohled na mapu východní polokoule napovídá, jak významným sousedem je pro odlehlou Austrálii ostrovní Indonésie, a potažmo celý region jihovýchodní Asie. Společně s Východním Timorem, Papuou-Novou Guineou a Novým Zélandem leží k Austrálii nejblíže a jak díky své blízkosti, tak díky své velikosti se logicky řadí mezi nejvýznamnější partnery Austrálie v asijsko-pacifické oblasti. Ve srovnání s nevelkým a dlouhodobě stabilním Novým Zélandem, který se svým australským bratrancem vykazuje silnou kulturně-historickou a jazykovou afinitu i tradiční strategické partnerství, je však obrovská a lidnatá, převážně muslimská a donedávna chudá a dosti explozivní Indonésie sousedem komplikovaným, jehož Australané především v dobách expanzivního Sukarnova režimu oprávněně vnímali jako určitou hrozbu.

Přirozená indonéská hradba

Pro Austrálii je však Indonésie hlavním regionálním partnerem. Právě přes její území vedou strategické plavební trasy do Austrálie, indonéské souostroví tvoří přirozenou hradbu proti případné invazi a současně představuje přirozený ostrovní most s asijskou pevninou, přes vzdušný prostor Indonésie vede většina letů do Austrálie. Pro odlehlou a kulturně převážně západní Austrálii pak jakožto lídr ASEAN představuje Indonésie i jakousi vstupní bránu k jeho méně přátelským zemím, například Malajsii, která v minulosti prostřednictvím svého premiéra Mahathira ostrakizovala Austrálii v rámci jejích asijských integračních ambicí. Tyto australské snahy byly částečně vyslyšeny díky jejímu členství v Regionálním fóru ASEAN (ASEAN Regional Forum, ARF) a východoasijském summitu (East Asia Summit, EAS), hlavním motorem kooperace a integrace v oblasti tichomořské Asie ovšem, k nelibosti Austrálie, zůstává ASEAN + 3 (APT), tedy desítka zemí ASEAN, Čína, Japonsko a Jižní Korea.
Postavení Indonésie ve vztazích s Austrálií však neurčuje jen její těsné sousedství. V dnešní době, kdy světoví státníci zintenzivňují své vztahy s nastupujícími asijskými mocnostmi, se do ohniska jejich zájmu nedostávají jen Čína a Indie, ale právě také Indonésie, největší ekonomika a nejlidnatější země jihovýchodní Asie, a dost možná jedna z momentálně nejzajímavějších zemí Asie.

Tato moderní, robustní a mladá demokracie je klíčovým zástupcem Asie v G 20, přirozeným vůdcem ASEAN a významnou roli hraje též jako moderující prvek v rámci Organizace islámské konference (OIC). Díky nedávno zahájené demokratické transformaci, relativní politické stabilitě posledních pěti šesti let a ekonomickému růstu přes šest procent je ostrovní kolos také stále více středem zájmu analytiků i zahraničních investorů.
Stejně tak Indonésie nemůže přehlížet obrovskou, bohatou Austrálii, tradiční regionální velmoc a zástupce světového četníka (tedy Spojených států) v Australasii, která díky geografické blízkosti sdílí s Indonésií mnohé osudy v dobrém i zlém, a to navzdory její příslušnosti k západní civilizaci. Ovšem právě její role mírotvorce a jakéhosi zastupujícího šerifa USA je nebo v minulosti byla velkým trnem v oku mnoha indonéských (a také malajsijských) politiků.

Hluboce zakořeněné negativní stereotypy

Tomu odpovídá i komplikovanost i vzájemných vztahů, které poslední dobou nabývají na intenzitě a patrně nikdy nebyly tak dobré jako nyní. Brzdí je však dvojí problém. V první řadě tyto vazby totiž postrádají pevnější základy, a to především v oblasti mimovládních styků. Druhou sadu limitujících faktorů pak představují, navzdory sílící spolupráci a zlepšování ve vzájemném vnímání, hluboce zakořeněné negativní stereotypy a nedůvěra, které odrážejí politický vývoj v jihovýchodní Asii a Austrálii během posledních od konce druhé světové války, kdy se Indonésie za velkých bolestí zrodila.

Právě v oné kritické době, kdy Indonésané v letech 1945 až 1949 bojovali za své národní sebeurčení proti navracejícím se nizozemským kolonizátorům, si Australané získali vděk Indonésanů svou podporou mladé a ohrožené Indonéské republiky. Již v červenci 1947 Austrálie de facto uznala právo Indonésie na samostatnost a rovněž se jako člen Rady bezpečnosti společně s Indií angažovala na diplomatické rovině indonéského boje. Ke konci poslední fáze indonéské národní revoluce pak Austrálie získala kladné body, když pracující v australských přístavech znemožnili dodávky zbraní a munice směřující do Nizozemské východní Indie. Tehdy se tak mezi Indonésany a Australany vytvořil pocit sounáležitosti a vzájemných sympatií. Indonésané si rovněž uchovali v paměti gerilové boje australských vojáků proti japonským okupantům na Timoru. Vztahy obou zemí tak hned na počátku získaly punc určité výjimečnosti.

Obrat ve vzájemných vztazích ovšem přinesla léta šedesátá, kdy Austrálie naopak vojensky v době indonésko-malajsijské konfrontace (1963_66) podpořila Malajsii, když nově vyhlášený stát napadl expanzionisticky založený Sukarno. Rovněž v konfliktu mezi Nizozemskem a Indonésií ohledně osudu Západní Nové Guineje (Irianu, dnes Západní Papuy) se Austrálie (pro Indonésany překvapivě) postavila na stranu Evropanů, kteří nehodlali Papuu předat Sukarnově Indonésii, ale naopak ji připravovali na nezávislost. Jak se situace vyvinula, je samozřejmě dobře známo. Tyto australské postoje ovšem v Indonésanech vyvolaly velmi silný pocit zrady a způsobily zásadní rozkol mezi oběma zeměmi.

Testem pro jejich vzájemné partnerství byla i východotimorská otázka. Austrálie byla jednou ze tří západních mocností, která podpořila Suhartovu invazi a následnou anexi bývalého Portugalského Timoru na přelomu let 1975_1976. V tomto ohledu byly tedy Suhartova (tedy již prozápadní, antikomunistická) Indonésie a Austrálie spojenci, společně bojující proti šíření komunismu. Po pádu Whitlamovy vlády, která Suhartovu vojenskou kampaň tiše tolerovala, ovšem dochází k obratu ze strany australské vlády a razantnímu odsouzení vyvražďování obyvatel Timoru indonéskou armádou. V očích australské veřejnosti pak bolavým místem zůstává masakr z Balibo, který invazi předcházel a při kterém zahynulo pět australských novinářů, a dodnes zaznívají hlasy požadující dopadení a odsouzení viníků. Navzdory tomu byla Austrálie jedním z několika málo států, které _ na rozdíl od OSN _ de facto i de iure (1985) uznaly připojení Východního Timoru k Indonésii.

Definitivní konec australského schvalování brutální indonéské okupace Východního Timoru nastal s rokem 1999, kdy se zde konalo referendum o osudu východní části ostrova na Indonésii, ve kterém Východotimořané vyjádřili jednoznačné přání jít vlastní cestou. V době referenda konaného pod záštitou mise OSN UNAMET ovšem nebyla dostatečně zajištěna bezpečnost obyvatel Timoru, které v odvetě začaly vraždit proindonéské milice, podporované indonéskou armádou. Na situaci zareagovala mise modrých přileb INTERFET pod vedením australské armády.
Toto intenzivní australské angažmá na Východním Timoru, který se pod vlajkou OSN začal připravovat na nezávislost (2002), lze vnímat v několika dimenzích: v první řadě jako snahu Austrálie odčinit pocit kolektivní viny za tolerování, ba přímo umožnění brutalit Suhartových vojáků v této bývalé portugalské kolonii; za druhé, jako úsilí o potvrzení své ambice být regionální velmocí v asijsko-pacifické oblasti.

Australský podíl na secesi Východního Timoru vnímali Indonésané jako obrovskou zradu a do určité míry i jako národní ponížení _ zachování územní integrity totiž představuje jeden z nejzásadnějších principů indonéské státnosti, a pravidelné slovní útoky na Austrálii ze strany indonéských poslanců a dalších politiků se tak staly jakýmsi pravidelným rituálem primitivního populistického nacionalismu na indonéské politické scéně.

Teroristický útok na Bali

Další zátěžovou zkouškou pro australsko-indonéské vztahy stal bombový útok na v Bali 12. října 2002, při kterém zahynulo 202 lidí, z toho 88 australských občanů. Tehdy Austrálii zasáhla vlna antiislámského cítění a australská zpravodajská služba (ASIO) prováděla razie v domácnostech australských muslimů. Jestliže dnes již bývalý dlouholetý indonéský ministr zahraničí Hassan Wirajuda označil indonésko-australské vztahy jako plné „náhlých vzestupů a náhlých propadů“ (Jakarta Post, 20. února 2009), balijský atentát nakonec paradoxně představoval jejich silný vzestup. Odstartoval totiž velmi intenzivní a efektivní spolupráci v tažení proti terorismu, jehož výsledkem bylo dopadení a odsouzení 470 teroristů a jejich kompliců od roku 2000.

Z těchto společných vyšetřovacích aktivit vzešla mj. významná bilaterální australsko-indonéská iniciativa v podobě Jakartského centra pro spolupráci v oblasti vymahatelnosti práva (JCLEC), založeného v roce 2004, které se stalo významným regionálním střediskem nejen v rámci v potírání terorismu, ale také pašování lidí a dalších projevů mezinárodního zločinu.

Prohlubování spolupráce v oblasti bezpečnosti pak vyústilo v podpis klíčové Lombocké smlouvy, podepsané 13. listopadu 2006 na stejnojmenném indonéském ostrově ministry zahraničí Hassanem Wirajudou a Stephenem Smithem. Smlouva byla ratifikována o dva roky později. Jedni ji vyzdvihují jakožto ideální platformu pro posilování vzájemné kooperace v oblasti obrany, boje proti terorismu, zpravodajské činnosti, námořní a letecké bezpečnosti a ve vztahu k šíření, resp. nešíření zbraní masového ničení. Její kritici, mezi kterými jsou především proponenti lidských práv, ovšem mají zásadní výhrady k některým jejím bodům, konkrétně bodu č. 2, který zahrnuje „nevměšování do interních záležitostí druhé země“. To vyvolává obavy, že by Austrálie mohla záměrně přehlížet některé aktivity indonéské armády v rámci boje proti separatistům nebo jejich domnělým kolegům. Výraz „separatisté“ totiž byl a někdy stále je používán indonéskými úřady pro označování těch, kteří vyjadřují nesouhlas s centrální vládou. S nevměšováním do těchto záležitostí ovšem silně nesouhlasí zmínění kritici, kteří jsou přesvědčeni, že otázka lidských práv a prosazování demokracie nejsou otázkami interními.

Je zřejmé, že tento kontroverzní bod byl do smlouvy zařazen právě kvůli tomu, aby se neopakovaly události roku 1999, kdy Howardova administrativa vyslala mírové jednotky na Východní Timor za účelem ukončení násilností po referendu o nezávislosti. Jinými slovy, jeho zařazení mělo především uklidnit indonéské politiky, že nedojde k něčemu podobnému na Západní Papui.

Oficiální stanoviska australské vlády ovšem nezabraňují ani nemohou stále negativnímu mediálnímu obrazu, který již mnoho let má v očích australské veřejnosti indonéská armáda, což byla nedávno ještě přiživeno medializací brutálního zacházení indonéských vojáků s obyvateli Západní Papuy, jako ukázalo nedávno uniklé video odhalující mučení Papuánců ze strany příslušníků indonéských ozbrojených sil.

Celkově vzato, je to právě indonéská armáda (TNI) a její častá porušování lidských práv, ať už za Suhartova režimu nebo nyní v období demokratické transformace, která vyvolává v demokraticky založených Australanech silnou nevoli a celkově vrhá špatné světlo na jejich severního souseda. I z tohoto důvodu nejsou pozitivně vnímána například společná cvičení australského Special Air Service Regiment a neblaze proslulých indonéských speciálních jednotek Kopassus právě vzhledem k jejich aktivitám na Papui a dle nesouhlasných názorů by se australská armáda měla v rámci pomoci svým indonéským partnerům spíše soustředit na jiné, méně kontroverzní a současně přínosnější oblasti.

„Můžeme si kdykoli zavolat“

Navzdory těmto určitým negativním aspektům se však hlavně na mezivládní úrovni australsko-indonéské vztahy neustále prohlubují, což je umožněno kromě jiného právě větší otevřeností indonéské politiky a společnosti po zahájení demokratických reforem po pádu Suhartova režimu. Dalším faktorem pro oteplení vztahů je i fakt, že timorská otázka, která dvacet let narušovala vzájemné vztahy, je již definitivně ze hry.

Jistou roli hrají i osobní vztahy politiků, mj. dnes již bývalého australského premiéra Rudda a indonéského prezidenta Yudhoyona, kteří se od roku 2007 do roku 2009 sešli sedmkrát, či ministrů zahraničí Smithe a Wirajudy, kteří absolvovali šest vzájemných návštěv. Indonéský prezident pak v loňském roce opět jednal v Canbeře. Neformální přístup typu „můžeme si kdykoli zavolat“ připomíná druhdy úspěšný model spolupráce založený na dobrých vztazích a golfové diplomacii vrcholných politiků ASEAN v dobách jeho založení na konci 60. let.

Vylepšování obrazu Austrálie a s tím i bilaterálních vztahů napomáhá i její velkorysá dárcovská kampaň, spojená s financováním zmírňování následků tsunami, které zasáhlo indonéské Aceh 26. prosince 2004, a další humanitárních katastrof způsobených přírodními silami, jako zemětřesení v Yogyakartě roku 2006 a dalších. V tomto ohledu není možné nezmínit, že Indonésie je největším příjemcem australské humanitární pomoci, která se projevuje také ve výstavbě škol _ v roce 2010 byla otevřena 2000. škola postavená s australskou podporou, či odpuštění indonéského dluhu v oblasti zdravotnictví s tím, že polovinu této částky indonéská vláda vynaloží na boj proti tuberkulóze.

Jestliže styky na vrcholné, ministerské a armádní a policejní úrovni jsou velmi čilé, existuje obrovský prostor pro rozvoj obchodních styků a intenzivnější spolupráci mimo vládní sektor. Určitou vlaštovkou v tomto ohledu představuje množství indonéských studentů na australských univerzitách, které se každoročně pohybuje mezi 15 a 20 tisíci a kteří napomáhají rozvíjet vztahy mezi oběma národy právě díky svým osobním vazbám. Naopak přes půl milionu Australanů navštíví každý rok Indonésii, nejčastěji v rámci vánoční dovolené na Bali. Navzdory těmto kontaktům je právě tato oblast patrně stále největší slabinou vzájemných vztahů, které dosud ovládá nedůvěra a neporozumění. Na jedné straně mnozí Australané dosud mylně vnímají Indonésii jako vojenský režim, kde vojáci pronásledují občanské aktivisty, či zemi, kde mají islámští radikálové volné pole působnosti, zatímco v očích (některých) Indonésanů zůstává Austrálie čistě západní zemí a její obyvatelé poněkud arogantními či kulturně necitlivými ateisty. Je zřejmé, že cesta k vzájemnému porozumění bude ještě poměrně dlouhá, ale zdá se, že obě země na ní vykročily dobrým směrem a mají víc než dostatečné množství otázek k řešení. Ať je to jakkoli, stále platí, že pro Austrálii je Indonésie důležitějším partnerem než Austrálie pro Indonésii.

O autorovi

Tomáš Petrů, vedoucí Katedry asijských studií na Metropolitní univerzitě v Praze.