Východní Evropa mezi hodnotovou vizí a mocenskou revizí

Od diskuse o rozpadu k diskusi o integraci

Brzy po rozpadu SSSR byla v Rusku zahájena kritická diskuse o ztrátě sovětských jistot a velmocenského statutu i o složité transformaci společnosti. Po krátkém období kdy se Rusko snažilo o kooperativní partnerství se Západem, začalo docházet k postupným změnám. Ty se již v listopadu 1993 projevily v nové ruské vojenské doktríně, kam se vrátila „hrozba ze Západu“ v podobě „rozšiřování vojenských aliancí a konfliktů v blízkosti ruských hranic“. Jako velké téma byla zmíněna také diskriminace ruských občanů v zahraničí. V jaderné oblasti Rusko nepotvrdilo závazek nepoužít jaderné zbraně jako první. Už v r. 1993 se tedy začaly rýsovat základy současné ruské zahraniční politiky, mezi jejíž pilíře patří a) revisionismus rozpadu SSSR a snaha o reintegraci postsovětského prostoru, b) opozice vůči rozšíření NATO a EU, c) důraz na ochranu práv Rusů v zahraničí, d) hledání spojenců pro opozici vlivu USA na základě aktivního prosazování konceptu multipolárního světa, v němž Rusko zaujme místo jednoho z civilizačních a geopolitických pólů. V r. 1995 podepsal prezident Jelcin „Výnos o strategickém směřování Ruské federace se zeměmi SNS“, kde jako cíle Ruska formuloval primát ruských zájmů v postsovětských zemích, práva ruskojazyčných obyvatel a ekonomickou a vojenskou integraci. Tím Rusko nově vymezilo rámec politiky na postsovětském prostoru, který je aktuální až dosud. Za Jelcina však zůstalo jen u deklarací.

Od defenzívy k revizi

Období od rozpadu SSSR lze z pohledu aktivity ruské zahraniční politiky rozdělit na dvě etapy. První, defenzivní období, se vyznačovalo ruským důrazem na dodržování mezinárodních dohod a neexistencí odhodlání a zdrojů Ruska pro aktivní silovou revizi postsovětského uspořádání. Rusko se snažilo udržet s postsovětskými zeměmi kontakt prostřednictvím nabídky (většinou neúspěšných) integračních projektů a především diplomatickými metodami oponovalo procesu rozšíření EU a NATO a politice Západu. Přibližně od poloviny první dekády tohoto tisíciletí lze vysledovat ofenzivní etapu. V 2005 ruský prezident Vladimír Putin označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofou ve 20. století a dal tím státnímu aparátu jasné politické zadání, jehož naplňování opřel o konsolidovanější stát a slušný ekonomický růst. První zastavení dodávek plynu na Ukrajinu v r. 2006 a okupace Jižní Osetie a Abcházie v srpnu 2008 byla budíčkem, na který mnozí rychle zapomněli. Vojenská anexe Krymského poloostrova je však novým mezníkem pro vztah Západu a Ruska.

Návrat konceptu omezené suverenity

Když prezident Putin hovořil k národu 18. 3. 2014, aby oznámil a vysvětlil anexi Krymského poloostrova, dal mimoděk nahlédnout do širší logiky svého pohledu na rozpad SSSR: „… Sovětský svaz se rozpadl. Události se odvíjely natolik rychle, že málokterý občan porozuměl dramatičnosti tehdy probíhajících událostí a jejich důsledků. Mnozí lidé v Rusku, na Ukrajině, ale i v dalších republikách doufali, že Společenství nezávislých států, které tehdy vzniklo, se stane novou formou společné státnosti. Vždyť jim slibovali i společnou měnu, jednotný ekonomický prostor i společné ozbrojené síly, ale toto všechno zůstalo jen slibem a velká země se nevytvořila. A když se Krym ocitnul v jiném státě, tak tehdy už Rusko pocítilo, že jej nejen prostě okradli, ale oloupili.“ Tato pasáž ukazuje na specifický vlastnický ruský přístup k politické subjektivitě a nezávislosti postsovětských států. Zatímco ostatní bývalé koloniální mocnosti již zcela přestaly pomýšlet na svá ztracená území, Rusko se stále nachází ve stavu strategického pokušení revidovat rozpad SSSR. Toto pokušení na jedné straně posiluje geografické a do jisté míry i civilizační sousedství s dříve ovládanými územími a na straně druhé je mobilizují projevy samostatného chování sousedů, zejména jde-li o sbližování s jinými geopolitickými centry. Ruská snaha za každou cenu zabránit Arménii, Ukrajině, Moldavsku a Gruzii v podpisu Asociační smlouvy s EU připomíná koncept omezené suverenity, který za Brežněva znaly socialistické satelity SSSR ve střední Evropě.

Dvě integrace: hodnotová vize resp. mocenská revize

Integrace na postsovětském prostoru má do jisté míry racionální jádro včetně ekonomického i bezpečnostního opodstatnění. Ekonomické důsledky zpřetrhání technologických či obchodních řetězců po rozpadu SSSR byly zřetelné na celém jeho bývalém území a nejvíce postihly státy střední Asie. Stejně tak spolupráce v bezpečnostní oblasti by mohla být výhodná v situaci, kdy postsovětské země společným bezpečnostním hrozbám jako je militantní islám. Integrační nadšení však brzdí obava z ruské dominance. Zejména proto byla dosavadní postsovětská integrační uskupení málo efektivní. O něco reálnější perspektivu má snaha o vytvoření Euroasijské unie, která je z ruské strany legitimizována mj. existencí podobného procesu v Evropě.

Euroasijská integrace se však od integrace evropské liší v motivaci i mocenském schématu mezi jednotlivými hráči. V evropském prostoru je součástí integrace společný hodnotový základ: demokratické mechanismy na národní i nadnárodní úrovni, respekt ke svobodám a lidským právům, budování vnitřního trhu na základě zásad svobodné soutěže. Mocenským rámcem evropské integrace vždy byla rovnováha mezi hlavními hráči velké trojky (Německem, Francií, Británií). Obavy z přílišné síly dominující mocnosti se sice s relativním posilováním role Německa objevují, tlumí jej však především samotné Německo politikou zdrženlivosti k přenesení své ekonomické síly do politické a mocenské roviny. Navíc je zde pojistka v podobě existence vyvažujících silných mocenských hráčů (vlastnících na rozdíl od Německa jaderné kapacity) a funkčních institucionálních mechanismů, o které se mohou opřít ostatní. Hegemonie Německa je tak nemyslitelná.

V případě integrace euroasijské, jejímž zárodečným uskupením je dnes Celní Unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu, tyto pilíře integrace neexistují. V postsovětském prostoru má pojem integrace silnější geopolitický smysl. Demokratické hodnoty jsou přítomny spíše formálně. Stejně tak nelze hovořit o mocenské rovnováze. V euroasijské integraci je jeden jasný hegemon s imperiální zkušeností a revizionistickou politikou, který dominuje prakticky ve všech parametrech, včetně oblasti ekonomické a vojenské, jejíž součástí je rozsáhlý jaderný arsenál. Tento hegemon navíc stále častěji dává najevo, že neváhá využívat nátlakové a silové metody vůči svým partnerům. Pojem integrace tak nastoluje spíše diskusi o „reintegraci“. Z geopolitického hlediska lze integraci na postsovětském prostoru jednoduše shrnout jako pokus Ruska o obnovu vazeb z dob SSSR tak, aby byla vytvořena oblast nezpochybnitelného ruského vlivu. Hlavní metodou je zachování/vytvoření rozdílného normativního rámce od rámce EU. Ruská dominance je tak motorem i brzdou euroasijské integrace. Ze srovnání se zdá, že zatímco hnací silou evropské integrace je hodnotová vize, motorem euroasijské integrace je mocenská revize.

Normativní rámec jako faktor geopolitiky?

Když EU a šestice postsovětských zemí vytvořily v květnu 2009 Východní partnerství, považovalo Rusko tuto platformu spolupráce za nevítaný průnik do své sféry vlivu - „blízkého zahraničí“. Přesto ruská zahraniční politika do roku 2013 na projekt Východního partnerství výrazněji nereagovala. Teprve když se blížil konec vyjednávání dohod o prohloubené a všeobecné zóně volného obchodu (Deep and Comprehensive Free Trade Area - DCFTA) s jednotlivými zeměmi v r. 2013, začalo stupňovat nátlakovou politiku. Spouštěčem ruské mobilizace bylo uvědomění si, že podpis Asociační smlouvy a DCFTA není kompatibilní s členstvím v Celní unii Ruska, Běloruska a Kazachstánu (resp. Euroasijské unii), protože podpisem DCFTA přijímají tyto země evropský normativní rámec obchodní politiky.

Země Východního partnerství, které leží nejen mezi dvěma hodnotovými světy, ale také mezi dvěma různými normativními prostory, rozhodovaly o svém směřování každá jinak. Na Východní partnerství EU nenahlížela primárně geopoliticky. Odpovídala na dlouhodobý zájem některých partnerských zemí o modernizaci v oblasti společenské i ekonomické a normativní. EU vycházela z toho, že jde o rozhodnutí nezávislých států, a že iniciativa není proti nikomu namířena. Podobné smlouvy ostatně EU uzavřela s řadou dalších zemí. Primárně šlo EU o rozšíření prostoru volného obchodu, zlepšení investičního klimatu i o obecnější společenskou modernizaci, prohloubení demokracie a právního státu. Z pohledu Ruska však má otázka prosazení unijního normativního rámce ve východní Evropě geopolitickou hodnotu. Vnímá ji jako jeden ze zásadních momentů definujících to, zda Rusko bude schopno „vymezit a uhájit vůči Západu“ vlastní „civilizační prostor“ s centrem gravitace v Moskvě.

Následovala ruská ofenzíva, která nám dala nahlédnout do celé nástrojárny nátlakových prostředků Ruska – od obchodních sankčních kroků až po vojenské operace. Z dnešního pohledu byla ruská ofenzíva proti nezávislému konání Arménie, Ukrajiny, Gruzie a Moldavska téměř fiaskem. Rusku se podařilo odvrátit podpis Asociační smlouvy jen v případě extrémně zranitelné Arménie, která je na Rusku v mnoha ohledech závislá. Ukrajina, Moldavsko a Gruzie již Asociační smlouvy s EU podepsaly na okraj červnové Evropské rady a Moldavsko smlouvu dokonce i ratifikovalo. Nejvyšší cenu za podpis platí Ukrajina. Na druhé straně však získala možnost lepšího přístupu k evropskému trhu, perspektivu zbavit se korupce, posílit právní stát a získat větší příliv zahraničních investic a především zvítězila v dalším důležitém duelu o vlastní samostatnost.

Kdo brání status quo?

Nahlédneme-li na situaci skrze Power Transition Theory dojdeme k závěru, že zde existují dvě různé optiky vidění výchozí situace. Z hlediska geopolitického vystupují Evropská unie a samotné země Východního partnerství jako „udržovatelé status quo“ (zájem o zachování suverénní volby těchto zemí, které nemají zájem o mocenskou reintegraci postsovětského prostoru) a Rusko jako „revizionistický aktér“ (zájem o omezení suverenity zemí východní Evropy a reintegraci postsovětského prostoru cestou Euroasijské unie). Ovšem je zde ještě i druhá optika. Z hlediska transformace společnosti (vztah k právnímu státu, politické kultuře, normativnímu rámci, roli občanské společnosti apod.) je situace opačná. Rusko usiluje o udržení status quo (autoritářské rysy vládnutí, odstavená a slabá resp. státem ovládaná občanská společnost, slabý právní stát), zatímco Evropská unie vystupuje v roli revizionistické síly. Lze předpokládat, že z dlouhodobého hlediska je ruská role jako revizionistické mocnosti (v termínech geopolitiky) slabší než revizionistická role EU (ve vztahu k posilování občanských svobod a právního státu) a to především vzhledem ke globálním trendům. Anexí Krymu a agresivním chováním vůči partnerům Rusko ztratilo naděje na získání Ukrajiny pro své euroasijské vize, důvěru partnerů na Západě i většiny svých sousedů.

Podpisem nic nekončí

EU si postupně uvědomila, že posilování samostatnosti a demokracie v jejím sousedství, je v jejím strategickém zájmu. Podpisem Asociačních dohod s Ukrajinou, Gruzií a Moldavskem EU dokázala, že odmítá logiku sfér vlivu a omezené suverenity a že své hodnoty je připravena nabídnout těm, co o ně stojí.

Z pohledu české zahraniční politiky se jedná o příležitost podpořit modernizaci a demokratizaci zemí ve svém blízkém sousedství a profilovat se i nadále jako aktivní země i v EU. Cesta, na kterou se Ukrajina, Gruzie a Moldavsko vydaly, je teprve na začátku a pokračující energická česká podpora bude potřeba. Tato podpora není nijak protiruská – spíše naopak. Ruským partnerům je třeba stále vysvětlovat že ani Východní partnerství ani Asociační smlouvy nejsou namířeny proti Rusku, a že EU má o vzájemně výhodné partnerství s ním trvalý zájem. Je jen na něm, zda změní svou protizápadní rétoriku, zastaví agresivní kroky vůči svým sousedům a vrátí se od snahy o mocenskou revizi ke standardní spolupráci.