Střední Asie dvacet let od rozpadu Sovětského svazu

Středoasijské politické systémy vykrystalizovaly v průběhu dvaceti let v různé formy autoritářských režimů. V této souvislosti se však musíme logicky zeptat, v čem jsou příčiny vzniku těchto systémů, jaké jsou mezi nimi rozdíly a čím jsou dané. Následující článek se na omezeném prostoru pokusí postihnout klíčové faktory, které by měly uvedené otázky zodpovědět.
Geografická a historická determinance středoasijského prostoru

Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy neměly státy Střední Asie jasný geopolitický cíl (vstup do NATO či EU), který by mohl ovlivnit budování politického či ekonomického systému. Středoasijské země byly zvláště v devadesátých letech minulého století do značné míry ponechány svému osudu, přičemž nikdo neměl příliš zájem promlouvat do jejich vnitřních záležitostí (světlou výjimkou byl v tomto směru Kyrgyzstán, který se snažil uvést své ekonomické reformy do souladu s pravidly WTO). Navíc bylo ukončeno přímé a direktivní zasahování Moskvy, což nutilo nové režimy k nucené stabilizaci, a tím i k posílení pravomocí vůdců států. Z tohoto prostředí se vymykal Tádžikistán, kde se podobná stabilizace nezdařila a země se na pět let pohroužila do krvavé občanské války. V jejím důsledky však prezident Rahmón(óv) a jeho regionální centrum získali moc v zemi v zájmu míru a stability. Pro ostatní regionální vůdce (zejména Uzbekistán) pak tato válka sloužila (ze stejného důvodu) k větší centralizaci moci. Širší regionální kontext vedl k upevnění moci také v Turkmenistánu, jehož prezident se izolací země hodlal bránit všem vlivům přicházejícím zvenčí. Naopak relativní otevřenost kyrgyzského systému byla dána více osobnostními charakteristikami vůdce než vnějším vlivem, který ukazoval spíše opačným směrem.

Sociální sítě středoasijských republik

Základy společnosti ve Střední Asii (předsovětské i sovětské) byly založeny na značném množství neformálních struktur. Mezi těmito strukturami byl určující především regionální faktor, podle něhož se elita seskupovala. Tradiční byl tento regionalismus v Uzbekistánu či Tádžikistánu. V obou případech vycházel ze značné nesourodosti obou republik, geograficky i historicky rozdělených na několik regionů, vzájemně oddělených horskými masivy či existencí jiných tradičních hranic. V Uzbekistánu byla již do ruského vpádu v 19. století patrná polosamostatná role Taškentu, dále specifické území Fergánské kotliny (členěné dále podle etnické, sociální i regionální identity) a také tradiční mocenská centra v Samarkandu či Buchaře.

V sovětském (zejména poválečném) období získaly tyto struktury silnou identifikaci s určitým politickým klanem. Území Tádžikistánu je již na první pohled rozděleno na severní průmyslovou, jižní zemědělskou zónu, centrum, o něž se vedl boj, a také východní část, která nebyla zapojena ani tak do politických jako spíše ekonomických struktur země. V Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu došlo spolu s usazením původně kočovných kmenů rovněž k posílení regionálních vazeb. V Turkmenistánu se po dlouhé absenci vrátili Achalští Tekkinci z centrální části země (okolo Ašgabatu) do čela země v osobě Saparmyrata Nijazova. Návrat byl doprovázen téměř absolutním vyloučením ostatních mocenských center. Tato tendence byla ještě více posílena po zvolení druhého prezidenta Berdimuhammedowa se silnými vazbami na jednu část Achalského regionu.

V Kyrgyzstánu v době prezidenta Akajeva byl klíčový keminský region (místo původu prezidenta) a talaský region (místo původu jeho ženy), zatímco druhý prezident Bakijev logicky upřednostňoval svůj jižní region v okolní města Džalálábád. Nedávno zvolený prezident Atambajev bude pravděpodobně opět preferovat lidi ze severních oblastí Kyrgyzstánu.
Vedle regionálního faktoru se při formování politických systémů projevuje i vzájemně výhodné propojení politické elity v čele s prezidenty s ekonomickou elitou, a to včetně stínové ekonomiky (narkotiky apod.). Prezidenti a jejich rodiny tak ovládají vedle státní správy i klíčová ekonomická odvětví pomocí nejrůznějších holdingů či fondů například Samruk-Kazina v Kazachstánu s rozhodujícími podíly ze zisků těžebních společností i průmyslových závodů. Do roku 2009 vládla v Uzbekistánu všemocná společnost Zeromaks, patřící hlavně prezidentově dceři Gulnaře, která po její likvidaci převedla prostředky do zahraničních bank na účty prezidentovy rodiny.

Zejména tyto vazby určují politický a ekonomický charakter středoasijských zemí. Snaha o ochranu majetků a moci vede prezidenty k vyloučení jakýchkoliv alternativních hráčů či potenciálních konkurentů, počínaje jejich odesláním do zahraničí přes dlouholetá vězení, ztráty majetku až po fyzickou likvidaci. Tento způsob dlouhodobě brání vytvoření jiného než autokratického systému, a to i po odchodu stávajícího lídra (jako v případě Turkmenistánu).

Osobnostní charakter lídrů

Psychologie lídra bývá obvykle v politice značně podceňována, nicméně v případě vysoce centralizovaných systémů (nejen) ve Střední Asii jde o zcela zásadní záležitost. Vytváření politické kultury i charakteru politického režimu je zde závislé na jednom člověku či na úzké skupině lidí. A tak například sirotčí původ prvního turkmenského prezidenta Nijazova a jeho slabé zapojení do lokálních sociálních sítí jej vedlo k vytvoření bezalternativní úzké elity složené často z jeho neturkmenských poradců a úzkého kruhu osobně oddaných lidí. Mesianistický osobní charakter potom vedl k místy absurdnímu kultu osobnosti. Podle některých psychologických rozborů sil Nijazov mohl ve své funkci kompenzovat ústrky z dětského domova, stejně jako pozdější pochlebování Moskvě.

Prezident Tádžikistánu, který vyrostl v menším městě a pracoval jako předseda sovchozu, stanul v čele státu za podpory jednoho z vlivných velitelů Národní fronty v době občanské války. Po válce však prezident začal schovávat svou necharismatickou osobnost pod aurou mírotvorce a sjednotitele perského světa. Tyto velké ideologické koncepty měly zakrýt relativní jednoduchost tádžického prezidenta. Opačným příkladem je vzdělaný akademik Askar Akajev, jenž se zpočátku své vlády pokusil o vytvoření liberálního modelu, o jehož výhodách byl jako intelektuál velmi přesvědčen. Postupně se však stále více dostával do vleku klanových zájmů ze svého regionu a z regionu své ženy. Na rozdíl od svých sousedů nedokázal díky své jemnější povaze tvrdě zakročit proti svým odpůrcům, což vedlo ke vzniku relativně liberálního, bohužel nakonec místy chaotického politického prostředí.

Tyto vlastnosti poté vedly k relativně poklidné a hlavně nekrvavé změně režimu v roce 2005. Jeho nástupce z jižních oblastí Kurmanbek Bakijev byl sice rovněž spíše technokrat, nicméně jeho okolí mělo mnohem menší zájem na vyklizení pozic v době neudržitelnosti jeho další vlády. Bakijevův odchod v roce 2010 byl proto doprovázen krvavými boji o prezidentský paláci a vedl i k pozdější katastrofě v Oši. Politický systém v Kyrgyzstánu je tak výsledkem Akajevových pokusů o „měkký režim“ s otevřenými médii, avšak bez ekonomické základny, a s anarchií v době krizí.

Na opačném pólu této nestability potom stojí tvrdí pragmatici uzbecký prezident Karimov a kazašský prezident Nazarbajev. Islom Karimov je přitom zastáncem tvrdšího postoje vůči protivníkům, v jehož důsledku vzniká poměrně represivní režim. Jeho stabilita stojí a padá s prezidentem Karimovem, který geniálním způsobem dokáže zároveň zastrašit i rozhádat jakékoli potenciální vyzyvatele. Kazašský prezident Nazarbajev je rovněž dobrý počtář a pragmaticky je schopen využívat bohatství Kazachstánu ve prospěch svůj i své elity. Tento korporativní přístup, spojený s otevřením se vůči globalizaci, přivedl Kazachstán k relativně prosperujícímu a zároveň stabilnímu režimu. Je v něm jasná úloha vůdce, avšak existují široké formální i neformální mantinely pro liberální působení dalších subjektů v politice, a zejména v ekonomice.

Prezidenti všech středoasijských zemí se stali nejenom nominálními hlavami své země, ale především reálnými vykonavateli nejvyššího postu v příslušné zemi. Dokázali vybojovat stabilitu své vlády (na různě dlouhou dobu), čímž přes všechna úskalí prokázali svou životaschopnost. Jejich osobnosti tak výrazně určily charakter politické kultury příslušné země na dlouhá léta dopředu. Liberálnější, jakkoliv mírně chaotickou politickou kulturu vytvořenou prezidentem Akajevem nedokázal potlačit ani autokratičtější režim prezidenta Bakijeva. Naopak kult osobnosti prezidenta Nijazova se přenesl i na nového prezidenta, třebaže za jeho vlády dochází k určitým posunům.

Perspektiva výměny prezidentů

Ve vysoce centralizovaných systémech je vždy kritickým bodem výměna na nejvyšším postu. Pokud nepočítáme počátek devadesátých let v Tádžikistánu, pak nejvíce přechodů zaznamenal Kyrgyzstán. Byla zde vytvořena politická kultura odchodu prezidenta, ať již pomocí převratu nebo voleb. Všechny změny však dosud probíhaly v relativní diskontinuitě, což může změnit letošní volba prezidenta Atambajeva, pokud ovšem nepovede k rozkolu strany, či naopak k novému upevnění autoritářských tendencí. V Turkmenistánu došlo k nástupnictví v důsledku aktuálního uspořádání elity v několika hodinách po smrti prvního prezidenta. Velmi úzká skupina se rychle dokázala shodnout na (podle jejich mínění) kompromisním kandidátovi, který využil předchozího systému k soustředění moci do svých rukou.

Zbylé tři středoasijské země (Uzbekistán, Kazachstán i Tádžikistán) ještě větší výměny na postu prezidenta čekají. Jejich scénář v tuto chvíli nelze ani odhadnout, ani předjímat. V Kazachstánu si prezident Nazarbajev pomalu vytváří mechanismy předání moci, je možné, že půjde o někoho z jeho rodiny. V Tádžikistánu a Uzbekistánu podobné mechanismy zcela chybí a předání vlády by v současné situaci mohlo vyústit ve zcela nepředvídatelný scénář od rychlé dohody o nástupci až po válku jednotlivých elitních struktur (na regionální, klanové, rodové či příbuzenské, případně korporativní úrovni). Jakýkoli výsledek však nemusí znamenat změnu již vytvořené politické kultury. Ta by se mohla změnit snad pouze násilným příchodem zcela alternativních sil zvenčí.

O autorovi:

Slavomír Horák je vědecký pracovník Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK.
slavomir.horak@post.cz