Nechtěný chudý příbuzný, nebo ctěný partner? Polsko a EU do roku 2012
Polsko představovalo mezi státy střední a východní Evropy, které se během 90. let minulého století ucházely o členství v Evropské unii, od počátku zvláštní případ. Bylo především výrazně větší než ostatní. Zároveň relativně chudé, s velkým podílem populace pracujícím v zemědělství. Do obrazu Polska v západní Evropě se promítala všechna rizika, ale také všechny potenciální přínosy, které rozšíření EU na východ mohlo mít. Jak lze téměř osm let po rozšíření polské členství v Evropské unii chápat? Naplnilo Polsko obavy odpůrců, nebo spíše naděje zastánců? Stalo se v EU chudým příbuzným, který je spíše na obtíž, nebo plnohodnotným členem klubu, do něhož se společně se svými sousedy hned po pádu komunismu přihlásilo?
Rozšíření v roce 2004 bylo poznamenáno řadou obav. Kritici se domnívali, že jsou nově vstupující státy příliš chudé, že je jich příliš mnoho a že nemají dostatečně vyspělé instituce a politiky, aby jejich členství EU nepoškodilo. Strašili zablokováním institucí, které byly přizpůsobené pro 15, ne pro 25 členů. Zpochybňovali udržení evropské kohezní a zemědělské politiky pod náporem chudých, průmyslově méně rozvinutých nových členů. A nejvíce ze všeho panovala obava z toho, že se obyvatelstvo střední Evropy začne hromadně stěhovat na západ a řádně otřese pracovními trhy původních členských států.
Velké, chudé a zemědělské
Snad s žádnou jinou zemí nebyl tento strach spojen tak úzce jako s Polskem. Polsko představovalo riziko ve všech ohledech velké, chudé, s významným zemědělským sektorem. A s populací, která byla ochotná se stěhovat za prací a jejíž platové požadavky byly hluboko pod minimálními představami Západoevropanů. Takzvaný „polský instalatér“, který v rámci volného trhu služeb a pracovníků začne nabízet své služby za zlomek ceny domácích firem, se stal symbolem všech obav. Většina států také zavedla přechodná období, která měla většinu těchto rizik omezit.
V prvních letech po rozšíření se zdálo, že se obavy naplnily. A Polsko bylo opět příkladem zastupujícím všechny nové státy. Polští pracovníci zaplnili Velkou Británii a Irsko, jedny z mála zemí, které přechodná období nezavedly. Co hůř, Polsko se po roce 2005 stalo v očích západní Evropy odstrašujícím příkladem nestability a nezralosti politické scény nových členských zemí. Vláda Práva a Spravedlnosti s dvěma extrémně pravicovými stranami Ligou polských rodin a Sebeobranou se zdála naplňovat ty nejhorší předpovědi. Nepředvídatelná, ideologicky rigidní polská reprezentace nebyla schopná vysvětlit své kroky partnerům v EU (a možná ani necítila potřebu).
Dostávala se do izolace, cítila se zaháněná do kouta a ve snaze bránit se používala nástroje, které jsou v evropském kontextu nestandardní. Příkladem může být polské veto evropsko-ruské Smlouvy o partnerství a spolupráci v roce 2006, kde se plně projevila polská nezkušenost s tím, jak se v Bruselu evropská politika vytváří, i zmatek v domácí koordinaci. Místo pečlivého a konzistentního vysvětlování své pozice od nejnižších pracovních úrovní a jasné signalizaci problému se polská politická reprezentace rozhodla pro veto až na ministerské úrovni. Učinila tak navíc bez předchozího uvědomění vlastních diplomatů, kteří nebyli schopni vysvětlit, proč k tak radikálnímu kroku došlo a co přesně je zapotřebí, aby jejich země své veto odvolala.
Od roku 2006 už nicméně uplynulo hodně vody v polské i evropské politice. Koalici Jaroslawa Kaczyńského odnesla už v roce 2007 a Unii přes další rozšíření a novou smlouvu přenesla až do současné krize eurozóny, která je přímým důsledkem finanční a ekonomické krize z let 2008_2009. Ukázalo se, že nejhorší scénáře skeptiků zůstaly nenaplněny. Rozhodování v Evropské unii se po roce 2004 nezaseklo. Nezhroutila se žádná z evropských politik, ani pracovní trhy původní patnáctky. Evropská komise dokonce v roce 2009 došla k závěru, že na rozšíření ekonomicky vydělaly všechny státy EU a ty, které svůj pracovní trh otevřely od počátku, dokonce nejvíc. Krize navíc způsobila, že se mnoho pracovních migrantů vrací zpátky domů a přináší kromě ušetřeného kapitálu i cenné zkušenosti. Polsko v tomto kontextu opět vyčnívá. Ekonomicky i politicky. Jako jediná země Evropské unie neupadla jeho ekonomika v letech 2008-2009 do recese. A když se v roce 2007 ujala vlády Občanská platforma Donalda Tuska, radikálně se změnil nejen obraz Polska v Evropské unii, ale hlavně jeho politika.
Paradox smolenské tragédie
Pod vedením Tuska a jeho ministra zahraničí Radosława Sikorského Polsko přesunulo důraz z vazby na Spojené státy na svou roli v Evropské unii. A výsledek chytřeji dělané politiky se dostavil téměř okamžitě. Svůj primární zahraničněpolitický zájem o východní Evropu a její přibližování k EU Polsko dokázalo v roce 2008 vtělit do závěrů Evropské rady a do sdělení Komise o Východním partnerství, které bylo o rok později během českého předsednictví i oficiálně spuštěno. Na rozdíl od dřívějška tentokrát Polsko dokázalo konstruktivně a koordinovaně pracovat od nejnižších až po nejvyšší úrovně, chytře budovat koalice se zkušenějšími zeměmi (iniciativa byla oficiálně švédsko-polská) i ustoupit od příliš ambiciózních cílů, kterým například bylo zahrnutí zmínky o budoucím členství Ukrajiny v EU.
Polské zahraniční politice paradoxně pomohla smolenská tragédie z roku 2010, při níž přišel o život prezidentský pár a část politické elity. Nový prezident Bronisław Komorowski ctí vládní linii zahraniční politiky a Polsko tak od roku 2010 na mezinárodní scéně vystupuje velmi koherentně. Neštěstí navíc dalo Polsku příležitost pokusit se zlepšit vztahy s Ruskem. Ačkoli tento pokus nedopadl z dlouhodobého hlediska nikterak slavně, vůči EU se země zbavila nálepky ideologického zaslepence.
Polsku se také daří personální politika uvnitř evropských institucí. Po evropských volbách v roce 2009 dokázalo dostat své lidi na důležitá místa. Vedle předsedy Evropského parlamentu tak nominovalo svého člověka i na post komisaře pro finanční programování a rozpočet, který bude důležitou postavou při vyjednávání o novém víceletém finančním rámci. Polák se také jako jediný zástupce nových členských států dostal do nejužšího vedení Evropské služby pro vnější činnost.
Inspirace pro ostatní Středoevropany?
Polské předsednictví v Radě EU v druhé polovině loňského roku bylo dosavadním vrcholem nové polské evropské politiky. Ačkoli předsednictví ztratilo s Lisabonskou smlouvou část svého vlivu a krize eurozóny dále oslabila tradiční instituce EU ve prospěch summitů eurozóny či schůzek Německa a Francie, Polsko se své role zhostilo se ctí. Standardní agenda předsednictví krizí vcelku pochopitelně utrpěla, ale Polsku se podařilo vystupovat jako konstruktivní předseda, jehož primárním cílem je udržet jednotu sedmadvacítky v době, kdy se Evropská unie štěpí, a apelovat na zdravý rozum tam, kde převládá mediální hysterie. Do dějin tak nejspíš vstoupí projev Radosława Sikorského na půdě Německé společnosti pro zahraniční politiku, v němž prohlásil, že je zřejmě první polský ministr zahraničí, který se obává méně německé síly než německé nečinnosti. Už jen na okraj se potom sluší dodat, že Tuskova vláda během předsednictví jako první od roku 1989 obhájila svůj mandát a že Polsko, na rozdíl od ostatních zemí regionu včetně Česka, plánuje do konce tohoto volebního období přijmout euro.
Polsko vstupovalo do Evropské unie jako nepříliš chtěný a trochu i obávaný chudý příbuzný. Po necelých osmi letech je z něj ctěný partner, jehož hlas je slyšet. Po příštích volbách může být samozřejmě vše jinak, ale zdá se, že k prosazení se v Evropské unii nemusí být zapotřebí tak mnoho. Stačí jednotné a koordinované vystupování navenek, definice a sledování základních priorit národní politiky a konstruktivní přístup při vytváření partnerství. Možná by polský příklad mohl posloužit jako inspirace pro politiky ostatních středoevropských států.
O autorovi:
Tomáš Weiss přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK a působí v Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM. Je členem redakční rady Mezinárodní politiky.