Donbaské povstání po smrti Alexandra Zacharčenka

Ohlédnutí za Alexanderem Zacharčenkem: z obchodníka s kuřaty vůdcem doněckých povstalců

Životopis zesnulého vůdce doněckých povstalců odráží povahu jedinců, kteří jsou od roku 2014 spjati se separatistickými ambicemi na východě Ukrajiny. Zacharčenko se narodil 26. června 1976 v Doněcku, kde se mu dostalo technicky zaměřeného vzdělání. Posléze pracoval jako elektrikář a střední manažer v soukromém sektoru. Nejpozoruhodnější jeho „předválečnou“ pozicí byla činnost v doněcké filiálce společnosti zabývající se obchodem s drůbežím masem.

Postupem času se Zacharčenko dostal do kontaktu s charkovským občanským sdružením Oplot, které roku 2010 založil bývalý příslušník ukrajinského Ministerstva vnitřní bezpečnosti Jevgenyj Žylyn. Sdružení se formálně zabývalo materiální, právní a sociální podporou rodin příslušníků ukrajinských bezpečnostních složek, kteří zahynuli ve službě. Ve skutečnosti šlo však primárně o entitu sdružující osoby, které podporovali účast Ukrajiny v minulých i budoucích euroasijských integrační procesech vedených Ruskem. Členové Oplotu se ostře vymezovali proti prozápadně orientované části ukrajinské společnosti a na přelomu let 2013 a 2014 se opakovaně tvrdě střetli s charkovskými příznivci Majdanu. Sám Jevgenyj Žylyn byl na Ukrajině v roce 2014 obviněn z protistátní činnosti a uprchl do Ruska, kde byl v roce 2016 za nevyjasněných okolností zavražděn.

Zacharčenko překročil pomyslný Rubikon v dubnu 2014, kdy založil doněckou verzi Oplotu coby polovojenské skupiny, která se zapojila do činnosti proti ukrajinským bezpečnostním složkám a institucím. Rozhodující moment jeho „kariéry“ přišel v srpnu 2014, kdy ho tehdejší vůdce „Doněcké lidové republiky (DLR)“ Alexandr Borodaj, sám rodák z Moskvy, navrhl do čela povstalecké entity v rámci snah dostat do vedení „lidových republik“ místní obyvatele.

Zacharčenkův vzestup: první roky „Doněcké lidové republiky“

Zacharčenko od té doby působil jako vůdce „DLR“ a jako takový byl u rozhodujících událostí posledních čtyřech let. Mimo jiné pronesl dnes již poněkud hořce legendární výrok o přítomnosti ruských „dovolenkářů“ na Ukrajině. Podepsal minské dohody v září 2014 a následně v únoru 2015. Formálně vedl doněcké povstalecké síly při rozhodujících střetech s ukrajinskou armádou počátkem roku 2015, nicméně vzhledem k masivní ruské podpoře doněckých povstalců, je otázkou kolik skutečné moci ve svých rukou držel. Zacharčenkovu činnost provázela četná obvinění z mučení a špatného zacházení se zajatci a bojové operace pod jeho velením se vyznačovaly pramalými ohledy na civilisty.

Zacharčenko na jednu stranu neprojevoval zásadnější ambice vymezovat se vůči zahraničním patronům v Moskvě. Taktéž se ovšem vyznačoval občasnými extravagantními veřejnými prohlášeními, která evidentně nebyla synchronizována se záměry jeho zahraničních podporovatelů. Za všechny uveďme například poněkud surrealistickou tiskovou konferenci z roku 2017, kdy Zacharčenko oznámil vznik státu „Malorusko“, který si kladl za cíl nejenom sjednotit dosavadní území pod kontrolou povstaleckých sil, ale i nahradit Ukrajinu jako stát na politické mapě světa. Zacharčenko musel několik dní poté přiznat, že tato myšlenka nenašla dostatečnou podporu.

Postupný pád z výsluní

V době předcházející jeho skonu se kolem Zacharčenka začaly množit náznaky, že jeho budoucnost může být nejistá. Značně nelibě byla podle mnoha zdrojů vnímána přítomnost ruského nacionalistického autora a ideologa Zachara Prilepina, který stál i za výše uvedenou deklarací státu „Malorusko“, a zřejmě měl ambice i nadále zásobovat Zacharčenka podobnými nápady. V této souvislosti se objevily zprávy o rozpuštění vojenských uskupení složených z ruských dobrovolníků, které do Doněcku Prilepin přivedl. Tito lidé měli být pod přímým velením Zacharčenka a Prilepina, což bylo ze strany Ruska vnímáno negativně. Ukrajinská i ruská média v měsících předcházejících Zacharčenkově odstranění poměrně podrobně popisovala nespokojenost obyvatelstva „DLR“ se svým lídrem kvůli tamější neutěšené sociálně-ekonomické situaci. Současně měl být tichosti vyzván, aby se neúčastnil voleb do pseudostátních struktur obou republik v listopadu 2018. Doněcký vůdce nicméně na svojí kandidatuře trval.

Po jeho smrti se do čela „DNR“ dostal Denys Pušylin, který je taktéž s „DLR“ spjat od roku 2014. Pušylina v čele „DLR“ nakonec stvrdily i listopadové volby v roce 2018. Pušylin po dlouhou dobu zastupoval „DLR“ na jednáních v Minsku a oficiálně zastával pozici předsedy parlamentu „DLR“. Patří tak do klubu povstalců, kteří jsou spjati s vývojem povstání od samého počátku. Nicméně oproti Zacharčenkovi se jedná spíše o nevýrazně vyhlížejícího člověka, který není v povědomí veřejnosti příliš zapsán. Současně vždy patřil mezi politicko-aktivisticky orientované jedince bez větších vojenských zkušeností.

Na cestě do zatracení: Zacharčenko jako poslední oběť dlouhodobého trendu

Byť byla Zacharčenkova smrt zajisté významným momentem, dlouhodobě se nevymyká trendu postupného více čí méně násilného odstraňování charizmatických a vlivných postav separatistického hnutí. Tento trend ostatně započal již v roce 2014, kdy Donbas opustili lidé jako mediálně známý Igor Girkin, řečený Strelkov, či výše zmiňovaný Alexandr Borodaj. Jejich hlavní nevýhodou pro další veřejné působení bylo to, že se prokazatelně jednalo o občany Ruska. Posléze byli od aktivního podílu na moci odstaveni ideologové jako Andrej Purgin či Pavel Gubarev. Tito jedinci byli spjati s ideologickými proudy obhajujícími ideje „Novoruska“, „ruského světa“ a panruského nacionalismu.

Od konce roku 2015 do roku 2017 došlo k sérii atentátů, při nichž zahynuli významní velitelé obou povstaleckých republik jako např. Pavel Dremov, Arsenij Pavlov, vulgo „Motorala“, či Michail Tolstych, vulgo „Givi.“ Všechny tyto muže spojovala účast v nejtvrdších bojích v letech 2014 a 2015 a současně se vyznačovali značnou mírou autonomie na centrálním vedení „lidových republik“. Veleli v podstatě samostatným jednotkám a díky osobnímu charismatu se těšili i značnému společenském statutu, který se odrážel i v jejich pozitivním zobrazení místní propagandou a popkulturou. Částečně tak naplňovali definici „warlordů“ známých z afrických či blízkovýchodních konfliktů.

Koncem roku 2017 došlo k nejvíce křiklavému případu politické výměny, když byla formou vojenského puče svržena klika kolem dosavadního lídra „Luhanské lidově republiky (LLR)“ Igora Plotnického. Celou aféru odstartoval pokus Plotnického zbavit se Ihora Korněta, který v „LLR“ zastával funkci „ministra vnitra.“ Operace se ovšem Plotnickému vymkla z rukou a maskovaní ozbrojenci obsadili centrum Luhansku. Plotnický shledal, že jeho situace je bezvýchodná a prchl do Ruska. Do vedení „LLR“ se dostal Ihor Pasečnik, Kornětův blízký spolupracovník. Má se zato, že hlavním motivem těchto událostí byl boj o moc a rozdělení ekonomických zdrojů mezi povstaleckými frakcemi. Avšak celá akce nemohla proběhnout bez alespoň rámcového souhlasu z Moskvy. Lze předpokládat, že Plotnického přílišná touha po ekonomickém obohacení a vytváření vlastních klientelistických sítí byla těžko stravitelná i pro jeho podporovatele v řadách státních i nestátních struktur v Rusku.

Ačkoli podrobné pozadí jednotlivých výše popsaných událostí je nejasné a v dohledné době patrně objasněno nebude, lze z toho vyčíst určitý trend. Největší tendencí stát se terčem atentátu či alespoň násilného odstavení od moci mají ti separatisté, kteří se povstání účastnili od jeho raných fází a kteří jsou jasně definovatelní díky svým ideologickým postojům, či výrazným zapojením do průběhu povstání. Nejdříve byli odstraněni čistě ideologičtí jedinci, kteří zpočátku dávali událostem na Donbase nezbytný ideologický náboj. Ten začal být po podepsání prvních dokumentů o příměří v září 2014 spíše na obtíž. Posléze dochází k postupnému odstraňování těžko zvladatelných jedinců s bohatou válečnou minulostí, a nakonec došlo na výměny i v nejvyšších patrech obou „republik“.

Dopad výměny vůdců povstaleckých republik

Ačkoli nelze říct, že by se Plotnický nebo Zacharčenko vyznačovali přemírou nezávislosti, jejich dlouhodobé působení ve vedení lidových republik jim dávalo možnost při nejmenším se minimálně ekonomicky se obohatit. Oba taktéž inklinovali k vytváření klientelistických klik věrných ozbrojenců, což jim dávalo potenciál zvětšovat si manévrovací prostor. Současně byli přítomni v konfliktu na Ukrajině od jeho vzniku a disponovali pravděpodobně velmi dobrými znalostmi toho, co přesně se v klíčových okamžicích poslední čtyřech událo a tím pádem představovali pro entity podporující povstalce zpoza hranice potenciální bezpečnostní a politické riziko.

Výsledkem těchto snah je tak nástup mnohem obskurnějších postav, které nedisponují mocenskou základnou, či výraznějším veřejným profilem. Nástup takových osob se z pohledu Moskvy jeví jako velmi vhodný hned z několik důvodů. Prvně u těchto osob je výrazně snížená možnost, že by se zdráhali vyhovět „dobře míněným radám“ zpoza východoukrajinské hranice. Je známo, že Plotnickij i Zacharčenko nebyli původně spokojeni s minskými dohodami a podle některých zpráv zprvu odmítli dokument podepsat. I když tak nakonec učinili, tento incident názorně ukázal na určitou komplikovanost vztahů mezi donbaskými povstalci a jejich patrony. Podobné momenty pak nastaly i v následujících letech a již byly nastíněny výše.

Dalším pojítkem nově nastupujících vůdců „lidových republik“ je, že nebyli v tak velké míře zapojeni do rozhodujících okamžiků konfliktu a neznají tak některé citlivé detaily. V neposlední řadě se nově, či stranově příchozí mohou jevit jako přijatelnější protějšky při budoucích jednáních s ukrajinskou vládou. Jakkoli se stále jedná o nelehké partnery k dialogu, na rozdíl od Zacharčenka či Plotnického vzbuzují menší kontroverze.

V konečném součtu tak nově nastupující tváře představují především velmi dobře kontrolovatelné elementy, které patrně přijmou jakoukoli dohodu, která jim bude předložena. Naopak v případě nutnosti budou ochotni přejít k agresivnějšímu chování v podobě zostření vojenských operací. To sebou nese pozitivní i negativní aspekty. Na jednu stranu se téměř jistě vyloučí jakákoli možnost avanturismu lokálních donbaských povstalců, která by hrozila vymknout se všem zúčastněným z rukou. Na stranu druhou absence skutečných lokálních a alespoň do určité míry nezávislých elit prakticky vylučuje možnost skutečného nezávislého vnitroukrajinského dialogu a tím pádem i skutečný posun v mírovém procesu.

Tím, jak je donbaské vedení stále více kontrolováno ze strany Moskvy, lze předpokládat, že konflikt bude ještě více využíván jako karta na širší mezinárodní šachovnici, která zahrnuje například ruskou přítomnost v Sýrii a další kritické body současné světové politiky. Pakliže nedojde k posunu na tomto poli, patrně nedojde ani k posunu na Ukrajině. Tím pádem je třeba nahlížet na možnost brzkého vyřešení konfliktu na Donbase značně skepticky.

O autorovi: Michal Mádl je nezávislý bezpečnostní expert. V posledních čtyřech letech působil na Ukrajině v rámci mezinárodních organizací.