Ditrych: NATO nemá žádný ďábelský plán proti Rusku

Jaký je podle Vás hlavní výsledek zářijového summitu NATO ve ve velšském Newportu?

Viděno ze střední Evropy je určitě nejdůležitějším výsledkem přijetí akčního plánu připravenosti (Readiness Action Plan). Jde o soubor opatření navazující na americkou European Reassurance Initiative vyhlášenou na jaře prezidentem Obamou v odpovědi na destabilizační politiku Ruska na východ od aliančních hranic. Podle tohoto plánu dojde k navýšení vojenské přítomnosti aliančních pozemních, vzdušných i námořních jednotek na východním křídle NATO, a to na rotačním principu. Nově zřízena bude prvosledová (spearhead) síla v rámci NATO Response Force (NRF) o velikosti jedné brigády, která by měla být v případě krize nasaditelná do pěti dní. Z této brigády by měl být vyhrazen ještě jeden prapor s nasaditelností do dní dvou. ČR by mohla do těchto prvosledových sil ve vysokém stupni připravenosti přispívat až 150 vojáky buď z brigády rychlého nasazení (pokud by šlo spíš o údernou sílu) nebo 601. skupiny z Prostějova (cvičenou k plnění zvláštních úkolů).

Ačkoliv dění na Ukrajině další agendu summitu tak trochu zastínilo, stojí za to zmínit, že na pořadu jednání byla i budoucnost Afghánistánu, kde by měla od příštího roku působit nová mise Resolute Support (taky s českou účastí v podobě instruktorů výcviku a polní chirurgické nemocnice), nebo rizika vyplývající z činnosti ozbrojených islamistických skupin v jižním sousedství NATO. Z těch je dnes zdůrazňován význam hlavně ISIS, a v Newportu bylo oznámeno vytvoření koaliace deseti členských států, které se chtějí kampaně proti Islámskému státu aktivně účastnit. (ČR mezi nimi, narozdíl třeba od Polska, není). NATO zůstává prozatím spíš v pozadí a slibuje pouze koordinovat činnost svých členů nebo pomoci s budováním akceschopnosti iráckých ozbrojených sil. Ta není zrovna vysoká, což vede k nutnosti využívat pro pozemní kampaň proti ISIS hlavně kurdské a ší’itské milice.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen na svém posledním velkém summitu (foto: NATO)


Již řadu let se hovoří o klesajících výdajích členských států na obranu. Považujete to za hlavní problém současné Aliance?

Na summitu byl potvzen závazek k výdajům ve výši 2% HDP stanovený už před dvanácti lety v Praze. Členské státy, které jej dnes neplní – a to jsou s výjimkou Spojeného království (aspoň zatím), Estonska, Francie a Řecka všechny –, by jej měly dosáhnout aspoň během následující dekády.

Pro udržení akceschopnosti a koheze NATO je samozřejmě důležité, aby všichni co nejúčinněji přispívali k budování a udržování společných kapacit k plnění aliančních úkolů od kolektivní obrany po crisis management. Dvouprocentní nebo jakýkoliv jiný kvantitativně stanovený cíl ale reálný příspěvek ke společné obraně těžko vystihuje – podívejte se na strukturu vojenského rozpočtu AČR (a kolik zdrojů je vynakládáno na kapacity, které jsou aliančně využitelné) nebo na řadu problematických akvizic z nedávné minulosti. To už je směrodatnější související závazek vynakládat 20% z obranných rozpočtů na moderní vybavení (který byl taky ve Walesu potvrzen, v současnosti ho naplňuje jenom pět členských států). Jinak řečeno, důležitá je kvalita, ne kvantita. A ke kvalitě pomůže dobré plánování na státní i alianční úrovni, rozpočtová stabilita a lepší veřejná kontrola vojenských výdajů.

Je NATO na cestě stát se opět primárně protiruskou organizací?

Severoatlantická aliance vznikla jako odpověď na hrozbu ze strany SSSR, jak ji vnímaly země západní Evropy, a taky jako součást redefinované americké strategie zadržování, vnášející do původního konceptu zadržování vojenský aspekt. Ale nebyla nikdy “protiruská”. Ani po konci studené války, kdy z institucionálního hlediska nová bezpečnostní architektura v Evropě – vycházející z rozšiřujícího se NATO, postupně pohlcujícího země bývalé Varšavské smlouvy a tři bývalé sovětské republiky v Pobaltí – Rusko nezahrnovala.

Dnes dochází k tomu, že po expedičním období, kdy se NATO pokoušelo hledat svou roli v nové situaci skrze krizový management (out of area, or out of business) je znovu posilován pilíř kolektivní obrany členských států. Aliance k tomu měla mimochodem nakročeno už nejméně od přijetí poslední strategické koncepce v Lisabonu (2010) a dění na Ukrajině tento trend jenom umocnilo. Ukrajině NATO taky pomáhá. Na summitu ve Walesu byl schválen balíček ve výši 15 milionů EUR určených na léčbu zraněných, kybernetickou obranu, logistiku a posílení velících a komunikačních kapacit. Aliance kromě toho posílila přítomnost svých poradců v Kyjevě a na západě země se nedávno řada členských států zúčastnila cvičení Rapid Trident.

Není pochyb o tom, že Moskva vnímá jak posilování kapacit kolektivní obrany, tak působení NATO za svými východními hranicemi negativně jako pokus o zatlačování (roll back) Ruska a omezování jeho vlivu v oblasti jeho historického impéria. Žádný takový “ďábelský plán” ale neexistuje. Reakce NATO na ukrajinskou krizi i její dlouhodobá východní politika jsou výslednicí řady odlišných zájmů a postojů členských (a na členství aspirujících) států. A i když se dnes na tom, že bezpečnostní prostředí na východ od hranic Aliance doznalo značných změn a ta na to musí reagovat všichni shodnou, povaha této reakce vtělená do Readiness Action Plan je kompromisem, řada členských států hledí v analýze rizik stále na jih spíš než na východ a nedá se vyloučit, že za pár let, pokud konflikt na východní Ukrajině zamrzne ve stylu Podněstří, budou vztahy s Ruskem nějakým způsobem narovnány, ačkoliv už asi nikdo nebude hrát hru na “strategické partnerství”.

Jak je to nyní s institucemi, které se snažily budovat vztahy mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem? Jsou nyní vyprázdněné? Co s nimi bude?

Spolupráce a jednání pod hlavičkou Rady NATO-Rusko jsou nyní pozastaveny. Neřekl bych ale, že se přežily. Ať už budou parametry narovnání vztahů, o kterých jsem mluvil, jakékoliv, bude pro NATO nezbytné s Ruskem od jistého okamžiku mluvit a podporovat aspoň funkční, praktickou spolupráci tam, kde to bude možné. I kdyby to mělo být součástí strategie jakéhosi nového zadržování, chápaného v původním, politickém smyslu, a zahrnujícího politickou a ekonomickou konsolidaci v Evropě, nabídku na míru šitých opatření partnerům EU v postsovětském prostoru (v rámci zásadně revidované Evropské politiky sousedství), a právě dlouhodobá jednání s Moskvou.

Kde je nejslabší místo v obraně států NATO ve střední a východní Evropě? A proč?

Rusko je pro NATO z konvenčního vojenského hlediska trpaslíkem. Nerovnoměrná distribuce aliančních obranných kapacit a časová prodleva při jejich přemisťování ale znamená, že převálcování vojenských sil například baltských států by pro Moskvu nebyl problém. Naštěstí otevřená konfrontace (plná invaze) není moc pravděpodobný scénář. NATO proto posiluje prostředky k zvládání krizí – skrze prvosledovou sílu NRF nebo prepositioning usnadňující rychlejší nasazení dalších jednotek – vycházejících z konceptu hybridní války, kterou dnes můžeme pozorovat na Ukrajině.

Z vojenského hlediska to dává smysl. Slabé místo mají státy střední a východní Evropy ale i v doméně politické, kde – mj. v důsledku ruské informační války a obecně využívání nástrojů political warfare – hrozí nikoliv nutně gravitace směrem ke Kremlu, ale spíš od NATO a EU a posílení provinčních, autonomistických tendencí založených na relativizujícím chytráctví (“velmoci jsou jedna jako druhá, soupeří spolu o vliv a my na to můžeme jenom doplatit, tak raději zůstaneme stranou a budeme předstírat, že tu nejsme”). A to je myslím docela nebezpečné.

Rozhovor s...

Ondřej Ditrych, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.