Africké volby 2017. Demokratizace, či udržování statu quo?

Volby dnes představují stěžejní legitimizační prostředek politických elit a bez ohledu na skutečný charakter politického režimu vidíme, že všechny země v nějaké podobě volební akt organizují. Celkem 54 afrických zemí má velmi bohatou zkušenost s pořádáním voleb na nejrůznějších úrovních, nicméně jak ukazují statistiky organizace Freedom House (FH), je úroveň svobody velmi nízká.

V 49 zemích subsaharské Afriky (kterou FH sleduje samostatně) dosahuje míra svobody 12 % a míra svobody tisku zanedbatelného 1 %. FH rozděluje sledovaná území do tří kategorií, a sice na svobodné (free), částečně svobodné (partly free) a nesvobodné (not free), přičemž nejlepšího výsledku dosahují dlouhodobě země jako Ghana, Namibie, Botswana, Benin, Senegal, Kapverdy, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Mauritius a Jihoafrická republika, které dohromady tvoří asi jednu čtvrtinu afrického obyvatelstva.

I v jejich případech se však setkáváme s řadou negativních jevů majících dopad na stav a kvalitu demokracie. K nejkřiklavějším patří chování jihoafrického prezidenta Jacoba Zumy, jehož skandály z osobního i pracovního života opakovaně vedly k tlaku na jeho odvolání, či omezená svoboda tisku v Botswaně, která souvisí s dominantním postavením vládní strany, která se jen nerada vyrovnává s kritikou ze strany politických odpůrců.

Většina Afričanů žije v zemích, které mají problémy s naplňováním demokratických mechanismů a volby, které jsou zde organizovány, mají za úkol udržet u moci stávající politické elity. Neradostné hodnocení úrovně africké demokracie potvrzuje i Index demokracie (Democracy Index), který v roce 2016 zařadil do skupiny plně demokratických zemí (full democracy) jen jediný africký stát, a sice Mauritius. Další africké státy byly hodnoceny na stupnici defektní demokracie (flawed democracy) až autoritativní režim (authoritarian democracy), přičemž nejhorší příčky z celkem 167 hodnocených zemí zaujaly Demokratická republika Kongo (159. místo), Rovníková Guinea (163. příčka) a Středoafrická republika (164. příčka).

Ibrahimův index afrického vládnutí sledující úroveň demokracie v letech 2006-2015 pak na nejvyšší příčku zařadil již zmiňovaný Mauritius, následovaný Botswanou, Kapverdami, Seychely, Namibií a JAR, naopak na samý chvost umístil Mali, Středoafrickou republiku, Eritreu a Madagaskar.

Rozdělení obyvatel podle míry svobody

Vysvětlivky: zelená – svobodná společnost, oranžová – částečně svobodná, fialová - nesvobodná.
Zdroj: Freedom House

Africké politické elity

Jednou z příčin neradostného stavu africké demokracie je nízká míra obměny politických špiček, které se v řadě zemí drží u moci po mnoho let a konec jejich politické kariéry často přichází až s jejich smrtí. K nejdéle vládnoucím africkým prezidentům (v subsaharské Africe jsou pouze dvě monarchie, a sice Lesotho a Svazijsko) patří prezident Rovníkové Guinei Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, který nastoupil do jejího čela v roce 1979 poté, co svrhnul svého strýce, José Eduardo dos Santos, který je v úřadu stejnou dobu, ugandský Yoweri Museveni, který je u moci přes 30 let, zimbabwský vůdce Robert Mugabe, jehož současná manželka prohlásila, že její muž je tak oblíbený, že bude kandidovat zřejmě i po smrti a určitě vyhraje (dnes je mu 93 let a příští rok hodlá mandát obhajovat) či čadský prezident Idriss Deby.

Po více jak 20 letech v úřadu prohrál v loňském roce prezidentské volby Gambijec Yahya Jammeh, což vyvolalo v zemi vleklou politickou krizi, neboť poražený kandidát se odmítal vzdát funkce a až po několika týdnech umožnil nově zvolenému prezidentovi nastoupit do úřadu. Uvedené příklady názorně demonstrují, že i po mnoha desítkách let od dokončení dekolonizace je obměna politických elit zásadním problémem mnoha afrických států.

Naděje na zlepšení situace přesto existuje a někteří afričtí vůdci jsou dobrým příkladem toho, že principy dobrého a demokratického vládnutí jsou realizovatelné i v prostředí postkoloniální státnosti. Ti, jejichž vládnutí je považováno za následováníhodné, mohou získat tzv. Ibrahimovu cenu (The Ibrahim Prize), kterou příležitostně uděluje stejnojmenná nadace těm africkým státníkům, kteří spravovali zemi v souladu s ústavou, byli demokraticky zvoleni a prokázali mimořádné zásluhy. Cena není udělována každoročně, což svědčí o tom, že najít dostatečné množství potenciálních laureátů není nikterak snadné.

Je příznačné, že čtyři z pěti oceněných pocházejí z regionu jižní Afriky, což odpovídá výše uvedenému přehledu o stavu africké demokracie, z něhož je patrné, že dlouhodobě nejlépe hodnocenými jsou země jako Botswana, Namibie či JAR, z nichž každá má svého oceněného vůdce (Festus Mogae, Nelson Mandela, Hifikepunye Pohamba). Zbylými dvěma nositeli se stali kapverdský prezident Pedro Pires a mosambický prezident Joaquim Chissano, který se vedle svých nesporných politických úspěchů proslavil také blízkým přátelstvím s Robertem Mugabem.

Ženy a politika

V africkém kontextu zcela svébytnou kategorii představují ženy-političky, které jsou ve srovnání s muži ve výrazné menšině a k jejich postupnému etablování na politické scéně dochází až v poledních cca 20 letech. Zvláštním příkladem je Rwanda, kde v důsledku genocidy z 90. let došlo k výraznému nárůstu participace žen v politice (muži byli buď zavražděni, nebo byli ve vězení) a dnes ve rwandském parlamentu zasedá 61 % žen, což je nejvyšší procentuální podíl na světě. Dalšími v pořadí jsou JAR, Namibie a Mosambik, kde se procento zastoupení žen pohybuje kolem 40 %.

Zcela opačně na tom je Svazijsko, Benin či Kongo, kde ženy představují necelých 7 % všech poslanců. Zvláště v případě Svazijska se nejedná o nic překvapivého, přihlédneme-li k faktu, že se jedná o jedinou absolutistickou monarchii v Africe, jejíž král má dnes asi 15. manželku a ženám přiznává zejména reprezentativní funkci.

Zřejmě nejvýraznější africkou političkou je od roku 2006 Ellen Johnson-Sirleaf, která se stala nejvyšší představitelkou Libérie a proslavila se svými snahami o postkonfliktní rekonstrukci země. Další prezidentka stanula v čele Středoafrické republiky a stala se jí v letech 2014-2016 Catherine Samba-Panza. V řádech několika měsíců byla v roce 2009 v úřadu gabonského nejvyššího představitele také Rose Francine Rogombé. Od roku 2015 pak stojí v čele ostrova Mauritius Ameenah Gurib-Fakim.

Volby 2017

Rok 2017 navazuje na „supervolební“ rok 2016, během kterého proběhly v několika afrických státech ostře sledované volby. K nejvýznamnějším můžeme zařadit prezidentské volby v Ugandě, které byly pod drobnohledem EU i z důvodu již páté (!) kandidatury prezidenta Museveniho do úřadu. Již zmíněny byly prezidentské volby v Gambii, které vedly k destabilizaci země a je otázkou, jak se bude situace vyvíjet po dubnu 2017, kdy se mají v zemi uskutečnit volby do parlamentu. Napjatá je také situace v Čadu, v němž v loňském roce „nečekaně“ obhájil svůj post prezident Deby a opozice sbírá síly na letošní parlamentní souboj, jehož přesný termín není zatím znám.

Neurčité vymezení termínu, či opakované odkládání konání voleb konečně patří k relativně rozšířeným nešvarům a vypovídá o tom, v jakém rozpoložení jsou často volební akty konány. Z loňského roku byly na začátek toho letošního například přesunuty prezidentské volby v Somálsku, které vynesly do čela země bývalého premiéra Mohamed Abdullahi Mohamed majícího somálské i americké občanství. Jeho zvolení je chápáno jako další krok na cestě ke stabilizaci více jak 25 let rozvrácené společnosti, která v lednu 2017 uspořádala nejdražší volby za mnoho desítek let.

Zásadní význam budou mít pro budoucí směřování východoafrické Keni podzimní volby, během kterých budou voliči vybírat prezidenta, členy obou komor parlamentu i své místní zástupce, přičemž mezinárodní společenství považuje volební klání v této zemi za jedno z klíčových afrických témat roku 2017. To je dáno především velikostí keňské ekonomiky a snahou země být spolehlivým mezinárodním partnerem v boji proti terorismu. Opakované útoky islamistů na nejrůznějších místech v Keni pak nabádají v souvislosti s organizací voleb k maximální obezřetnosti.

Velké pozornosti se budou těšit také podzimní volby v Libérii, kde vyprší mandát prezidentce Sirleaf a je velkou otázku, kdo tuto nositelku Nobelovy cenu míru nahradí.

Velké diskuze lze očekávat také v souvislosti s prezidentskými volbami ve středoafrické Rwandě, jejíž vůdce Paul Kagame se sice bezprostředně po ukončení genocidy stal jakýmsi symbolem znovuvzkříšení malé země, avšak postupně během svého působení v úřadu natolik omezil svobodu projevu, že začal čelit ostré kritice od představitelů občanské společnosti. Na sklonku roku 2015 uspořádal Kagame referendum, v němž se podle oficiálních statistik vyjádřilo 98 % voličů pro možnost opakovaného prodloužení Kagameho mandátu, což může teoreticky znamenat, že do roku 2034 nepozná Rwanda nového prezidenta.

Otázkou také je další směřování na ropu bohaté Angoly, jejíž dlouholetý prezident dos Santos vytvořil během své mnohaleté kariéry cosi jako „republikánskou dynastii“, kdy svými rodinnými příslušníky obsadil některé významné posty (například svou dceru dosadil do čela státní ropné společnosti Sonangol).

O autorce:

PhDr. Linda Piknerová Ph.D. působí na KAP FF ZČU v Plzni a věnuje se tématům souvisejícím s rozvojovou problematikou a africkým regionem. E-mail: lpiknero@kap.zcu.cz

Bibliografie:

Gaffey, Connor. 2016. Five African Elections to Watch in 2017, Newsweek, 18. 12. 2016.
Dostupné z: http://europe.newsweek.com/five-african-elections-watch-2017-531392?rm=eu

Freedom House. 2017. Populists and Autocrats: The Dual Threat to Global Democracy.
Dostupné z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/freedom-world-2017

Mo Ibrahim Foundation. 2016. A Decade of African governance 2006-2015. MO Ibrahim foundation.
Dostupné z: http://s.mo.ibrahim.foundation/u/2016/10/01184917/2016-Index-Report.pdf?_ga=1.264709640.684468603.1489593111

Sow, Mariama. 2016. Figures of the week: Presidential elections in Africa in 2016, Brookings, 7. 12. 2016.
Dostupné z: https://www.brookings.edu/blog/africa-in-focus/2016/12/07/figures-of-the-week-presidential-elections-in-africa-in-2016/

The Economist. 2016. Democracy Index 2016. Revenge of the „deplorables“. The Economist Intelligence Unit.
Dostupné z: http://pages.eiu.com/rs/783-XMC-194/images/Democracy_Index_2016.pdf