10. 7. 2013 Tento obsah není aktuální

Zima egyptské nespokojenosti?

Najde se asi málokdo, kdo by byl před jedním rokem schopen předpovědět či pouze nastínit podobu průběhu prvního výročí od předání prezidentského mandátu do rukou historicky prvnímu demokraticky zvolenému vůdci Egypta. Nyní, na sklonku možného velkoplošného a katastrofického střetu skupin, se nemůže nenabízet otázka: kdo je na vině za šířící se rozklad demokracie a demokratického procesu v zemi a kudy vede cesta k nápravě?

Padá vina na hlavy členů Muslimského bratrstva a vlády Muhammada Mursího, kteří si mylně a poněkud krátkozrace vyložili své vítězství ve volbách a pojali jej především jako příležitost hlouběji vtisknout islámské hodnoty do politického a společenského života v Egyptě, nebo jsou více zodpovědní představitelé masové opozice, která se bezhlavě rozhodla přebít výsledky legitimního demokratického procesu a ponořit tím zemi do mocenského vakua a spolu s tím založit legálně neuchopitelný precedent o podmínkách platnosti prezidentského úřadu? Pojďme se tedy podívat na dosavadní vývoj vládní situace blíže a hlouběji a postupně odlišit jednotlivé zdroje zájmů a motivací hlavních aktérů a skupin.

V uplynulých dnech nabídly ulice Káhiry jejím pozorovatelům pohled nutně připomínající podobné instance z posledních let současné Egyptské historie - zaplněné Tahrírské náměstí, milióny jásajících protestujících, nepřeberné množství vlajících symbolů státnosti a výkřiky protivládních hesel. Nicméně, zdánlivá podoba se v současném případě jeví jako poněkud zavádějící. Souvislosti panujících protestů jsou totiž pozměněné především faktem, že namísto svržení autoritářské vlády Hosního Mubaraka před dvěma a půl roky, se nyní ocitli v hledáčku demonstrantů demokraticky zvolení zástupci. Ne pouze byl Muhammad Mursí zvolen na základě většinového volebního procesu, ale zároveň jeho Strana svobody a spravedlnosti, která má silné vazby na Muslimské bratrstvo, byla schopna obsadit téměř 50 procent mandátů ve volbách do dolní komory egyptského parlamentu na přelomu 2011-2012. Spolu se salafistickou Stranou světla (An-Núr) tak dohromady představovali více než 75 procentní usnesení egyptského lidu ve prospěch islámsky-orientovaných zástupců národa.

Původní optimismus, který v prvních dnech rezonoval napříč egyptskou společností, zůstal ale podle mnohých nenaplněn. Protesty z 30. června jsou do jisté míry vyústěním veřejných demonstrací, které se průběžně a v různých podobách a intenzitách odehrávali od listopadu minulého roku, kdy se začaly objevovat první Mursího pokusy o manipulaci státní ústavy s cílem rozšíření vlastních prezidentských pravomocí na úkor autonomie nezávislých státních institucí a moci opozičních politických stran.

Navzdory rostoucí opozici, zůstává egyptská společnost hluboce rozdělená, což bylo a je více než patrné z charakteru probíhajících lidových mobilizací. Na jedné straně stojí skupina protivládních demonstrantů, zodpovědných za prvotní impulzy vedoucí k Mursího sesazení. Podle organizátorů, přes 20 miliónů (v době psaní článku) Egypťanů podepsalo petici hnutí Tamarrud (‚Revolta‘), původně žádající odstoupení prezidenta z funkce. Paralelně s tím, 30. června 2013, milióny a milióny podobně smýšlejících demonstrantů zaplavili ulice velkých měst po celé zemi v počtu, který nepochybně kvantitativně předčil protestní výzvy mířené na minulý režim.

Na straně druhé můžeme sledovat reakce Mursího stoupenců, kteří, ačkoliv v menším počtu, trvají na lídrově legitimitě a jeho bezpodmínečném návratu do úřadu. Podle nich, násilné svržení první demokraticky-zvolené hlavy národa vysílá skrytý signál islamistickým skupinám, že pro ně není v politickém řádu místo, a živí tím převládající strach z návratu minulosti v podobě nové politiky muslimské marginalizace a možných krvavých střetů.

Současná krize je tedy velkou mírou výsledkem špatně uchopeného politického přechodu. Vládní aktéři se, namísto hledání dialogu a shody, rozhodli postupovat s mentalitou absolutních vítězů, která přirozeně měla za následek plynulý nárůst odporu a strachu u poražených. Jak Egypt postupoval od jednoho volebního boje k dalšímu, islamisté si interpretovali své úspěchy a výsledky jako instrumentální mandáty k tvarování rodícího-se státu podle vlastních představ, ignorujíc jakoukoliv potřebu pro sdílení moci. Zavrhujíce jejich ‘neefektivní’ opozici, zaměřili se spíše na snahy upozadit nebo kooptovat (v pořadí, soudy a bezpečnostní složky) státní aktéry, jež považovali za důležitější a, tudíž, nebezpečnější.

Jednou z dalších realit, kterou opozice inkorporovala do svého argumentačního repertoáru, je vládní neefektivita v otázkách řešení prohlubující se ekonomické krize v zemi. Turbulentní politická situace v posledních letech poznamenala egyptskou ekonomiku hned několika způsoby. Za prvé, politická nestabilita vedla k poklesu výroby. Růst HDP, jenž v Mubarakových letech dosáhl hodnoty až 6%, se nyní pohybuje okolo hranice 2%. Splácení vysokého zahraničního dluhu se tak bude dále komplikovat, a to i díky mezinárodnímu poklesu hodnoty domácí měny. Za druhé, nejistá finanční stabilita země způsobila markantní odliv zahraničních investorů, na kterých byla země závislá. Z 13 miliard USD přímých zahraničních investic ve finančním roce 2007/2008 se investiční propad, související s koncem Mubarakova režimu, zastavil na úrovni 2 miliardy USD a očekává se pokračování tohoto klesajícího trendu. Samotný (klíčový) turistický sektor, který zaměstnává téměř každého devátého Egypťana a přispíval v předrevolučním období zhruba jedenácti procenty HDP, zaznamenal výraznou ránu v podobě 20%-30% poklesu a ztrátě okolo 2 miliónů pracovních míst.

Kombinace všech výše-zmíněných faktorů (včetně dalších, pochopitelně) vedle a dále přispívá k rostoucí inflaci a paralyzující míře nezaměstnanosti. Zatímco se hladina inflace pohybuje na 10 procentech, nezaměstnanost dosáhla téměř 13% v 2012. Skutečnost je navíc komplikovaná tím, že Egyptská společnost je relativně extrémně mladá. V roce 2006, egyptská mládež (15-24 let) činila 80% celkového počtu obyvatel Egypta. V současnosti je toto procento sníženo na 60% z 84 miliónů obyvatel a nezaměstnanost této věkové kategorie k minulému roku stoupla až na 33%. A je to právě tato mladá egyptská generace, která, nezaměstnaná a frustrovaná neperspektivní vidinou degradující politicko-ekonomické situace a potažmo vlastní budoucnosti, je hlavním ‘katalyzátorem’ a hybatelem novodobých egyptských revolucí, včetně té aktuální, podpořené egyptskou armádou.

Je velmi těžké pochopit a vysvětlit důvody stojící za rozhodnutím armády zasáhnout 1. července do politického dění a pasovat se do role arbitra a vykonavatele občanské vůle a zájmu. Nezapomínejme, že to byly právě egyptské ozbrojené síly, které v minulosti byly zodpovědné za násilné potlačování populárních protestů a demonstrací – na mysl přichází, mezi jinými, například krvavé rozehnání poklidných protestů v okolí káhirské budovy televizního štábu Maspero, jenž si v říjnu 2011 vyžádalo na 28 mrtvých a stovky zraněných demonstrantů. Nyní, evidence silně poukazují na znepokojivé taktiky armády, která, při nejmenším, obrací nově-nabyté zisky v oblastech svobody tisku a politické participace. Objevily zprávy nejen o obsazení státních vysílacích stanic, ale také o systematickém vypalování a demolici sídel Muslimského bratrstva protestanty, bez jakýchkoliv pokusů policejních a bezpečnostních složek o prevenci těchto útoků, a o zatýkání lidí afiliovaných s Muslimským bratrstvem. Co se týče budoucího politického vývoje, armáda oznámila odstavení ústavy, předčasné prezidentské a parlamentární volby a jmenovala prozatímním prezidentem šéfa Nejvyššího ústavního soudu Adlího Mansúra. Pokud se ale situace ukáže neudržitelnou a armáda bude nucena ještě rázněji zakročit do politického dění, může to - v lepším případě - odstavit demokratický proces na neurčitou dobu, anebo jej - v případě horším - obrátit a dláždit tak cestu vstříc egyptské minulosti.

Tvrdě-nabyté lekce Muslimského bratrstva z jejich nezdařeného pokusu o vládnutí jsou jednoznačné – v době socio-politické vyhrocenosti nelze vládnout svévolným a separátním způsobem, a dále, že státní ústava je dlouhodobý společenský závazek pro Egypťany všech různých etnik, tříd, genderů, ideologických ražení a náboženských vyznání, nikoliv jednorázovým produktem konkrétních politických uskupení a jejich individuálních programů.

Nastává tedy ‘zima’ egyptské nespokojenosti s příslibem lepší budoucnosti? Na takové závěry je, bohužel, zatím příliš brzy. Nynější situace nabývá na komplexnosti a může být, jak jsme viděli, vyložena různými způsoby. Je však poměrně těžké, ve světle nadcházejících událostí, vkládat naději v optimismus. Prokáže-li se Morsího dramatické sesazení egyptskou armádou za definitivní a nevratné (čemuž ostatně samotný vývoj událostí nasvědčuje), utrpí vize egyptského demokratického státu jednoznačný krok zpět, a to i bez ohledu na prezidentovy vlastní přestupky. Rostoucí víra lidu, že armádou-podporované masové protesty jsou efektivnější než volební urny, fundamentálně podkopává demokratický proces jako takový a ubírá mu na atraktivitě, která je rozhodující pro příští politickou investici. Zakotvení tohoto precedentu se může do budoucna projevit jako nebezpečný a závažný historický ‘přehmat’.

Naprosto zásadní pro vývoj situace v následujících dnech a týdnech je přijmutí všech opatření, které mohou pomoci předejít dalším násilným střetům a jejich šíření. Dále je podstatné ujistit se, že budoucí kroky v egyptském demokratickém přechodu budou založeny na inkluzivitě a budování politického konsensu, máme-li se vyhnout makro-sociálním konfrontacím polarizovaných skupin. Byl to především nedostatek těchto dvou atributů, který v současnosti přivedl egyptskou společnost na pokraj politicko-sociální krize. V praxi to musí znamenat nastolení otevřeného a desubjektizovaného dialogu mezi politiky a funkcionáři o způsobech opravy či reformulaci ústavy do takové podoby, která bude dlouhodobě akceptovatelná jak pro celé politické spektrum, tak pro jednotlivé občany a skupiny. Prozatím se jasně jeví, že Mursí byl vyloučen ze hry, a že demokracie – klíčový hráč – utrpěla faul. Záleží pouze na ‘spoluhráčích’ do jaké míry budou schopni pozměnit vlastní strategii hry, podpořit ji a dovést tím zápas do vítězného konce.

O autorovi

Jaroslav Weinfurter, stážista Ústavu mezinárodních vztahů