Volby USA: Co může přinést feministka s jestřábí povahou?

Sama Clintonová se dlouhodobě snaží veřejně profilovat jako feministka obhajující zlepšení postavení žen a dívek po celém světě a v pozici ministryně zahraničí USA si vybudovala institucionální základy, aby pro ženy ‘něco udělala.’ Strategicky propojila postavení žen s bezpečností země a světa. Clintonová se nicméně v mezinárodním prostředí proslavila také svoji jestřábí povahou a podporou intervencí, které tvrdě postihly právě ženy.

Velký prostor pro své "osobní téma" dostala Hillary Clintonová v polovině 90. let minulého století jako první dáma USA, tedy v období, kdy genderová problematika a ženská práva nabrala v reakci na globální vývoj nový dech. Za administrativy Billa Clintona vznikl úřad pro mezinárodní ženské otázky a další vládní iniciativy, se kterými Clintonová jako první dáma úzce spolupracovala. Clintonová tehdy se svou dcerou Chelsea procestovala rozvojové země Asie, aby tváří v tvář poznala místní ženy a jejich skutečné problémy. Navázala pak na čtvrté světové konferenci OSN o ženách v Pekingu svým proslulým výrokem „ženská práva jsou lidská práva,” který se stal důležitým momentem pro ženský aktivismus celosvětově, byť má i své kritiky.

„Dát ženám stejná práva, a celé národy jsou stabilnější a bezpečnější“

Snad nejvýraznější stopu zanechala Clintonová jako ministryně zahraničních věcí v Obamově administrativě, když představila tzv. Hillary Doctrine a zřídila úřad pro globální ženské otázky (OGWI) vedený velvyslankyní přímo podléhající ministryni zahraničí. Hillary Doctrine strategicky posunuje otázku ženských práv do bezpečnostní roviny s odůvodněním, že posílení postavení žen je stabilizační silou pro dosažení míru na národní i mezinárodní úrovni.

Slovy Clintonové: „Dát ženám stejná práva, a celé národy jsou stabilnější a bezpečnější.“ Podobné závěry přináší i nedávná studie zkoumající 182 podepsaných mírových dohod za období 1989 – 2011, která uvádí, že byly-li ženy součástí mírových procesů, mírové dohody měly o 20 procent větší pravděpodobnost vydržet 2 roky a o 35 procent větší šanci trvat 15 let.

Doktrínu hodnotí ve své knize Valerie M. Hudsonová a Patricie Leidlová, podle nich vytvořila Clintonová velmi pevné právní i institucionální základy, které nebude možné s novou administrativou jen tak odbourat. OGWI má 24členný tým a prezident Barack Obama úřad ustavil jako permanentní část ministerstva zahraničí.

Jako jeden z úspěchů je považován Národní akční plán o ženách, míru a bezpečnosti (NAP 1325), klíčový dokument pro zohlednění genderového hlediska v konfliktních a post-konfliktních teritoriích. Součástí plánu je genderové školení pro úřednictvo agentury USA pro mezinárodní rozvojovou pomoc (USAID), díky němuž za Clintonové došlo k „radikální změně v přístupu.“ Podle autorky školících modulů Cybele Cochranové se za čtyři roky nesmírně posunulo uvědomění lidí, čehož příkladem je „diskuse o relevantnosti genderu v zahraniční a rozvojové politice USA, která se zdá všední a samozřejmá vedoucímu úředníkovi USAID mužského pohlaví.“

Jednou ze slabých stránek je praktické naplňování doktríny. Podle autorek je důvodem i lhostejnost k tématu ze strany prezidenta Obamy a později ministra zahraničí Johna Kerryho, která měla například vliv na nedostatečnou implementaci v Afghánistánu. Zaznamenaly dále také mnoho příkladů, kdy podpora žen zůstala na úrovni proklamace. Dodávají však, že i rétorika je velmi důležitá, neboť může přinutit představitele dalších zemí k dosažení vyšších standardů.

Z veřejných projevů je patrné, že Clintonová je ve své rétorice vytrvalá. V roce 2011 zdůraznila pro Newsweek, že se o problematice žen a dívek zmiňuje „při každé příležitosti“ a „každému zahraničnímu představiteli, se kterým se setká.“ Před svým odchodem v roce 2012 Clintonová stihla vydat další akční plány a strategie řešící mimo jiné obchodování s lidmi, genderově podmíněné násilí nebo dětské svatby. Její ženskoprávní odkaz je vryt i ve čtyřleté studii ministerstva zahraničí „Quadrennial Diplomacy and Development Review,“ která má celkem 242 stran a na nich 133 odkazů na ženy a dívky.

Feministka s jestřábí povahou

Zjevné osobní odhodlání usilovat o feministickou zahraniční politiku však Hillary Clintonovou nezbavilo nálepky kontroverzní političky. Právě její verze feminismu je často vnímána jako feminismus západní, bílý nebo imperialistický. Jak upozorňuje přední vědkyně Ann J. Ticknerová, mnoho západních feministek má pochopitelné obavy, aby zobecňováním na základě zkušeností bílých západních žen nereplikovaly mužské znalosti. Clintonová získala pro svoji kampaň feministky druhé vlny jako Gloriu Steinemovou, nedařilo se jí však oslovit mladší miléniánskou generaci identifikující se s tzv. inkluzivním intersekcionálním feminismem zahrnujícím mimo jiné věk, rasu, třídu, nebo sexuální orientaci.

Na Clintonovou je také nahlíženo jako na jestřábí političku, která podpořila intervence od Iráku, Afghánistánu až po Libyi s přesvědčením, že pomohou místním ženám. Podle Hudsonové a Leidlové je až děsivé, jak moc vojenské akce ženám naopak ublížily, neboť daly moc právě těm mužům, kteří se snaží politicky profitovat z jejich podřízení. Došlo tak k zásadnímu zhoršení bezpečnosti a práv iráckých žen navzdory řečem o demokracii a ženských právech, libyjské ženy ztratily po sesazení Kaddáfího i těch málo práv, které měly.

Nutno dodat, že Libye je i příkladem selhání Hillary Doctrine v praxi. V NAP 1325 se USA formálně zavázaly zajistit ve spolupráci s mezinárodními a libyjskými partnery, aby ženy byly rovnocennými partnerkami při znovuvybudování vlády a institucí občanské společnosti. Expertka na gender a konflikt Sanam Anderliniová však argumentuje, že USA neudělaly nic pro to, aby vůči libyjským představitelům gender prosadily a dodává: „Měli jste NAP a před sebou skutečný případ v přímém přenosu - proč jste tedy neřekli, kde jsou ty ženy?“

Racionální Clintonová vs. emocionální Trump

Kvůli jestřábím sklonům je Clintonové často vytýkáno, že se chová jako muž – chladně a vypočítavě. Paradoxně to byl její mužský protivník Donald Trump, jehož chování během kampaně bylo tradičně ženské – emocionální a iracionální, kombinované se sexistickou a agresivní řečí, která je zase připisovaná mužům. Clintonová se projevila nejen během kampaně jako tvrdá, rozumná a předvídatelná politička, tedy charakteristikami příznačnými pro muže, čímž se jí podařilo upevnit si svoji mocenskou pozici. Je totiž velice pravděpodobné, že emocionální a iracionální Hillary Clintonová by na rozdíl od Donalda Trumpa nebyla brána vážně a neměla šanci na zvolení. Jak napsala Ticknerová, stereotypní spojování žen s mírem, emocemi nebo pasivitou už dlouho slouží k tomu, aby ženám upřelo moc.

Lze tedy očekávat, že v případě zvolení bude Clintonová jako americká prezidentka tvrdá, aby ve světě mezinárodní politiky uspěla. Nemělo by ji to ale bránit v tom, aby si do Bílého domu vzala své osobní téma, přestože jej někteří nadále shazují jako téma malého kalibru. Clintonová sama ví, že postavení žen jde ruku v ruce s bezpečností doma i ve světě a prostřednictvím Hillary Doctrine se jí podařilo zavázat k tomu i Ameriku. Podle Hudsonové a Leidlové by právě odhodlání vycházející z Bílého domu pomohlo doktrínu efektivně implementovat.

Otázkou zůstává, do jaké míry bude mít Hillary Clintonová prostor být, jak napsal Newsweek „vrchní obhájkyní žen po celém světě.“ Jako prezidentka totiž převezme velení nad ozbrojenými silami i proslulý jaderný kufřík. A historie ukazuje, že převáží-li "hard power" neboli silová řešení, tvrdě postihnou právě ženy a jejich práva.

O autorce:

Míla O’Sullivan je interní doktorandka Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se postavením žen a genderovou problematikou v mezinárodní politice, zejména genderovým rozměrem míru a bezpečnosti v teorii a praxi mezinárodních vztahů.

Zdroje:

Hooper, Charlotte (2001): Manly States. Masculinities, International Relations, and Gender Politics. New York: Columbia University Press.

Hudson Valerie M., Patricia Leidl (2015): Hillary Doctrine: Sex & American Foreign Policy. New York: Columbia University Press.

Lemmon, Gayle Tzemach (March 6, 2011): Hillary Doctrine, Newsweek.

Tickner, J. Ann (1999): Why Women Can’t Rule the World: International Politics According to

Francis Fukuyama. International Studies Review, Vol. 1, No. 3.

Tickner, J. Ann (1997): You Just Don’t Understand: Troubled Engagements Between Feminists and IR Theorists. International Studies Quarterly, 41, 4.

Tickner, J. Ann (1992): Gender in International Relations: Feminist Perspectives on Achieving Global Security, New York: Columbia University Press.

O’Reilly, Marie, Andrea Ó Súilleabháin, and Thania Paffenholz (2015): Reimagining Peacemaking: Women’s Roles in Peace Processes. International Peace Institute: New York.

United States (2011): National Action Plan on Women, Peace and Security. Washington: USA.