Ukradené volby a iluze změny v DR Kongo

Poslední srpnové pondělí byla v Demokratické republice Kongo osm měsíců po volbách jmenována nová vláda. Zdlouhavost jednání naznačuje složité soužití mezi pokračující vládnoucí koalicí a novým prezidentem z řad opozice. Jak číst události posledního roku?

Dlouho očekávané a napjatě sledované prezidentské volby, které se konaly den před koncem loňského roku, umožnily první mírové předání moci v téměř šedesátileté historii země. Tuto pozitivní zprávu však poněkud kalí fakt, že nový prezident Félix Tshisekedi zřejmě skutečným vítězem voleb nebyl. Ve stínu kontroverze kolem osoby prezidenta navíc zaniklo, že souběžně konané parlamentní a regionální volby ovládla stávající vládnoucí koalice.

Volby odložené

Joseph Kabila stál v čele země osmnáct let: dva roky během občanské války, čtyři roky přechodného období poválečné transformace, dvě pětiletá období daná ústavou a navrch další dva roky mimo rámec ústavy. Na rozdíl od řady afrických kolegů neuspěl ve snaze změnit ústavu, a tak se u moci udržel tak, že nové volby jednoduše neuspořádal – oficiálně proto, že neproběhlo sčítání lidu a nebyl znám přesný počet voličů. S rostoucím tlakem opozice a občanské společnosti se dočasně dokázal vypořádat potlačením protestů, diplomatický tlak z Afriky i Západu již ale neustál a s dvouletým zpožděním volby uspořádal.

V souladu s ústavou ve volbách nekandidoval, málokdo však očekával, že by byl ochoten se zcela vzdát moci. Podle zprávy Congo Research Group při Newyorské univerzitě členové jeho rodiny (spolu)vlastní přes osmdesát obchodních společností napříč konžskou ekonomikou, které mají značné zisky z vládních kontraktů. Zpráva odhaduje hodnotu osobního majetku Kabilovy rodiny na desítky milionů dolarů, které by v případě zásadní politické změny byly v ohrožení.

Volby kontrolované

O nejvyšší post se za vládní koalici nakonec ucházel Emmanuel Ramazani Shadary. Bývalý ministr vnitra a představitel tvrdé linie je oddaným stoupencem Kabily. Vzhledem k tomu, že nemá vlastní finanční a mocenskou základnu, je zcela závislý na libovůli bývalé hlavy státu. To jen potvrdilo, že cílem odcházejícího prezidenta bude udržet co nejvíce moci ve svých rukou.

Rejstřík nástrojů, které Kabila využil na podporu svého favorita, byl široký. Namátkou: obsazení volební komise a soudů loajálními lidmi, odmítnutí účasti západních pozorovatelů, vyloučení dvou opozičních kandidátů se značnou voličskou podporou, represe proti opozičním akcím a jejich účastníkům, omezování médií a sociálních sítí, podvody s voličskými seznamy, nasazení nevyzkoušených elektronických hlasovacích systémů, zrušení voleb ve třech oblastech s vysokou podporou opozice z důvodu epidemie eboly či etnického násilí, několikahodinové zpoždění při otevření některých volebních místností apod.

Volby ukradené

Přes veškerou snahu vládní koalice Front commun pour le Congo (FCC) byl nicméně dle průzkumů jednoznačným favoritem Martin Fayulu. Když byl za společného kandidáta opozice vybrán právě on, vyvolalo to značné překvapení. Ekonom, bývalý manažer americké ropné společnosti a poslanec byl sice znám jako bojovník za demokratické reformy, jeho renomé ale nepřesahovalo metropolitní region. Tento handicap dokázal Fayulu během šesti týdnů zcela vymazat. Postavili se za něj totiž dva zmínění vyloučení kandidáti – Moïse Katumbi (movitý obchodník a bývalý guvernér bohaté provincie Katanga) a Jean-Pierre Bemba (bývalý warlord a posléze viceprezident přechodné poválečné vlády). Díky tomu získal Fayulu miliony nových příznivců na východě země.

V průběhu sčítání hlasů unikly na veřejnost neúplné neoficiální výsledky – přímo z volební komise a také z konžské katolické církve, která po zemi rozmístila čtyřicet tisíc pozorovatelů. Podle obou zdrojů získal Fayulu přes šedesát procent hlasů. Oficiální výsledky ovšem byly diametrálně odlišné. Vítězem voleb se podle volební komise stal Félix Tshisekedi s 38,5 % hlasů, zatímco Fayulu měl získat 35 % a Shadary 24 % hlasů.

Řada indicií naznačuje následující scénář povolebního dění: Kabilova strategie s dosazením loajálního nástupce narazila na odmítnutí tří čtvrtin voličů. Jeho vítězství by bylo příliš do očí bijící a hrozilo by vyvolat chaos a násilí. Náhradním plánem tak byla dohoda s vstřícnější částí opozice, kterou reprezentuje Félix Tshisekedi. Jeho ambice být kandidátem sjednocené opozice nebyla naplněna, a tak nakonec opoziční blok rozbil a kandidoval samostatně.

Konžský polo-prezidentský systém nicméně klíčovou roli přisuzuje parlamentní většině. Ve stínu sporu o osobu nového prezidenta přitom téměř zaniklo, že parlamentní volby byly ještě méně transparentní, protože pozorovatelé neměli k jejich výsledkům vůbec přístup. Podle volební komise získala FCC 341 z 500 křesel. V situaci tří ostře ohraničených politických táborů je však málo pravděpodobné, že by miliony lidí volili FCC a současně nevolili jejího prezidentského kandidáta. V tomto ohledu příliš nesedí ani to, že koalice LAMUKA (Fayulu) získala dvaapůlkrát více křesel než koalice Cap pour le changement (Tshisekedi). Jak poznamenal jeden konžský analytik, parlamentní volby byly o jmenování, nikoliv o zvolení poslanců. FCC navíc ovládla i regionální volby a nepřímo volený Senát, a disponuje tak ústavní většinou.

Volby odsouhlasené

Africká unie po zveřejnění výsledků vyzvala k jejich zrušení a navrhla vyslání delegace k řešení povolební krize. Jakmile však ústavní soud zamítl stížnost opozice a výsledky potvrdil, byla delegace odvolána. Keňa, JAR a další africké země uznaly legitimitu nového prezidenta, následně tak učinily Africká unie, Evropská unie a USA. EU a USA ale současně uvalily sankce na vybrané představitele konžského režimu, včetně vedení volební komise. Západ se tak ocitl ve schizofrenní pozici: na jedné straně sankcionoval volební manipulace, na druhé straně akceptoval jejich výsledek. Mezinárodní společenství upřednostnilo odchod Kabily a krátkodobou stabilitu před chaosem a rizikem konfliktu, aniž by ovšem mohlo spoléhat na to, že tím dosáhne i dlouhodobé stability. Obdobný pragmatický přístup k volbám nakonec zaujali i lídři koalice LAMUKA a občanská společnost.

Limity politické změny

Konžskou politickou scénu charakterizují tři vzájemně provázané tendence. První je fragmentace politické moci. Kongo je rozlehlá, regionálně a etnicky rozdělená země, v níž je obtížné najít konsenzus. Typickým rysem tak jsou flexibilní aliance, založené nikoliv na společných cílech či ideologii, ale na osobních zájmech lídrů. Jednotlivé strany jsou součástí aliancí, dokud jejich lídři zastávají klíčové státní posty. Jakmile přístup ke státním zdrojům ztratí, stávají se z horlivých podporovatelů režimu jeho neméně horliví odpůrci. Platí to samozřejmě i naopak, nabídka vládních křesel snadno přemění neústupné opoziční politiky v součást vládní koalice. Kabila opakovaně předvedl, jakým je mistrem v přetahování opozičních politiků do vlastního tábora. Regionální volby v Kinshase ovládla opozice, přesto i díky hlasům části opozičních poslanců byl tamním guvernérem zvolen jeho kandidát. Nelze realisticky očekávat, že by nová administrativa mohla tento klíčový rys konžské politiky eliminovat – ostatně i koalice nového prezidenta funguje na obdobném principu.

S tím úzce souvisí vysoce personalizovaný charakter konžské politiky. Moc byla koncentrována v rukou Kabily a jeho nejbližších spolupracovníků, kteří fakticky obcházeli formální politické struktury. Ty byly obsazeny na základě naprosté loajality, přestaly plnit svou roli politických protivah a jejich smyslem bylo zajistit přístup ke zdrojům. Pod nejvyšším patrem pak existuje rozsáhlá hierarchicky strukturovaná síť národních, regionálních a lokálních lídrů, založená na udržování patronsko-klientských vztahů. Pro nového prezidenta bude prakticky nemožné tento systém narušit, spíše dojde k překreslení politické mapy a přesunu mocenského těžiště z prezidentského paláce na silová ministerstva ovládaná FCC.

Třetím faktorem konžské politiky je obrovská propast mezi elitami a společností. Kabila po svém nástupu k moci v roce 2001 zahájil jednání s ozbrojenými rebely a výrazně přispěl k ukončení občanské války. Domácí popularitu i mezinárodní renomé však postupně ztratil. Na vině jsou stagnující životní podmínky běžných obyvatel, vysoká nezaměstnanost, špatně dostupné vzdělání a zdravotní péče, minimální rozvoj infrastruktury, neschopnost vyřešit přetrvávající konflikt na východě Konga, obrovská korupce a zneužívání veřejných zdrojů ze strany politických představitelů. V prvních měsících Tshisekedi naznačil snahu změnit politický styl: setkával se s občany, propustil desítky politických vězňů a přivítal zpět exilové lídry, zastavil represi ze strany bezpečnostních složek, zaručil svobodu vyjadřování a shromažďování, vyhlásil boj všudypřítomné korupci nebo nastavil otevřenější styl diplomacie (znovuotevření delegace EU, vyjednání dohody s Mezinárodním měnovým fondem apod.). Velmi rychle a velmi zřetelně se ovšem projevily limity jeho moci: obsazení nepřímo voleného Senátu a volba jeho předsedy, volby guvernérů, jmenování premiéra či naposledy složení vlády proběhly v režii Josepha Kabily a řada představitelů tvrdé kabilovské linie zůstává dál v klíčových pozicích. FCC sice přenechala opozici ministerstvo vnitra, nicméně ve vládě obsadí dvě třetiny křesel a klíčové rezorty jako obrana, finance, justice či těžba zůstanou nadále v jejích rukou.

Závěr

Přetrvání pragmatického souhlasu s výsledkem voleb na domácí i mezinárodní scéně závisí na reformách, které se však v danou chvíli nejeví jako příliš reálné. První měsíce nového mocenského uspořádání potvrzují předpovědi analytiků, že skutečným vítězem voleb není nikdo jiný než Joseph Kabila. Na jedné straně udržel svůj vliv na klíčová ministerstva a zajistil tak pokračování úzkého propojení státu a vlastních ekonomických aktivit, na druhé straně pak nové mocenské uspořádání jen dále prohlubuje nejednotnost opozice. Jak podotkl zmíněný konžský analytik, Tshisekedi nevyhrál prezidentské volby, ale byl integrován do kabilovského systému.

O autorovi

Autor vystudoval afrikanistiku a politologii na FF UK a je absolventem doktorského studia mezinárodních vztahů na FSV UK. Působí jako analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky se specializací na subsaharskou Afriku.