Střet o politiku vůči ČLR v roce 2016: Aktéři české politiky na Dálném východě a veřejná a mediální debata

Úvod

Text vychází z autorovy vlastní kapitoly Česká politika na Dálném východě v roce
2016, Kořan, Michal a kol. (eds.): Česká zahraniční politika v roce 2016. Analýza
ÚMV, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2017 (v přípravě). V české politice na
Dálném východě (DV) ve sledovaném roce 2016 výrazně dominovala bilaterální
agenda s Čínou a neobvyklou měrou dočasně zastínila vztahy ČR s ostatními státy na
DV. Tento text se, podrobněji než v předchozích letech, zaměřuje na českou
veřejnou debatu o vztazích s ČLR a také na účast jednotlivých aktérů. Masivní
vzestup čínských investic v Evropě v roce 2016 byl doprovázený vzrůstajícím zájmem
o bilaterální politiky nejen v ekonomických otázkách a vzbudil značnou pozornost
mezinárodně. Proto autor pokládá za vhodné se tomuto tématu věnovat více než v
předchozích letech, navíc v roce 2016 se uskutečnila historicky první návštěva
čínského prezidenta v ČR a oba státy oficiálně vyhlásily strategické partnerství. Pro
komplexnější dojem bude sloužit celá kapitola v monografii ÚMV, ve které je kromě
zmíněných témat obsažena také politická a ekonomická agenda v roce 2016.

Cílem tohoto tematicky zúženého výňatku je pozastavit se nad tím, jak byl posun v
česko-čínských vztazích v kontextu celé agendy DV v České republice přijat a jak
vzbudil u veřejnosti spíše negativní odezvu. Narůstající polarizace české společnosti
v neshodě o vlastní politiku vůči asijské mocnosti dle autora vyjevuje specificky
českou potřebu vyjádřit a utvrdit vlastní národní identitu, aniž by sbližování s Čínou
spatřovala spíše jako potřebu demokratického státu budovat si ve vzdálené a
nesnadné destinaci strategické pozice pro vlastní národní zájmy, tak jak
systematicky činí všichni asijští partneři v ČR. Potvrzuje se tak, že některá témata
zahraniční politiky spíše reflektují situaci uvnitř ČR a nikoliv navenek, jak by bylo
záhodno od zahraniční politiky očekávat. Názorová neshoda je v demokratickém
prostředí přirozeným projevem svobody a plurality, v ČR se však veřejné mínění
odvrací ve specifickém vnímání Číny ke stále více ideologickému a negativnímu
stereotypu, aniž by vnímalo také evidentní pozitiva, která jsou v evropských zemích
běžně, byť také s výhradami, přijímána.

1. Účast aktérů v roce 2016

Návštěva prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze byla v asijské agendě mimořádnou
politickou událostí české postkomunistické historie. Čínskému prezidentovi se
dostalo okázalého přivítání na úrovni prezidenta, předsedy vlády, Parlamentu ČR a
dalších vrcholných představitelů České republiky. Jak se dalo čekat, nezvykle
exponovaný formát oficiálního vítání narážel na nevstřícné pocity Pražanů a většiny
médií, vlajková výzdoba a příležitostné dekorace se staly terčem recesistů a
lidskoprávních aktivistů. Jako v jiných metropolích světa, i v Praze se ambasádou
organizované skupiny čínských vlastenců pustily do střetů s českými lidskoprávními
aktivisty a individuálními účastníky protibetských protestů, policie musela na ulicích
zasahovat a několik osob zadržela. Někteří místní občané byli napadáni skupinami
Číňanů, kteří jim z rukou rvali tibetské vlajky a transparenty. Proti chování čínských
skupin s jednotně červenými tričky a vybavených z ambasády pokyny, jak si při vítání
počínat, se ohradila jak politická opozice, tak i například ministr Daniel Herman.
Nasazení policie a armády v den návštěvy prezidenta Si poté prošetřoval inspekční
útvar GIBS, který nakonec konstatoval, že policejní sbory se nedopustily pochybení.
Policie se snažila odstraňovat vyvěšené tibetské vlajky z dohledu hotelu, kde čínský
prezident pobýval, dva civilní pracovníci policie se v budově FAMU zajímali o velkou
tibetskou vlajku vyvěšenou na budově. Po protestech akademického vedení FAMU a
medializaci trapné situace se nakonec oficiálně omluvil policejní prezident Tomáš
Tuhý. Tyto zmíněné incidenty se staly oprávněně kritizovanou zátěží oficiální
návštěvy čínského prezidenta v Praze.

Bez ohledu na fakt, že ČR uzavřela s ČLR strategické partnerství, se několik měsíců
poté v Praze opět objevil dalajlama. Zatímco ministr zahraničních věcí požádal členy
vlády, aby se setkání s dalajlamou zdrželi, a zejména tak neučinili na půdě státních
institucí, ministr kultury Herman tibetského hosta přijal v Nosticově paláci, v
rezidenci Ministerstva kultury ČR (MK). S ohledem na diplomatickou delikátnost
situace se rozkol mezi MZV a MK zvýraznil tím, že setkání s dalajlamou byli přítomni
dva místopředsedové Parlamentu ČR, tj. místopředseda Poslanecké sněmovny PČR
Jan Bartošek (KDU-ČSL) a místopředsedkyně Senátu PČR Miluše Horská (KDU-ČSL). S
dalajlamou se údajně setkali i místopředseda vlády a ministr Pavel Bělobrádek a
ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier.

Další významná akce se konala v Senátu, kde se debaty s tibetským hostem
účastnilo zhruba 50 poslanců obou parlamentních komor.6 Dalajlamova návštěva v
ČR byla v pořadí již jedenáctá, Česká republika v tomto směru patří k světové špičce
a stojí nad běžným evropským průměrem. Program dalajlamy zahrnoval účast na
konferenci Forum 2000, jemuž předcházelo veřejné přivítání hosta na Hradčanském
náměstí. Způsob, jak vítat dalajlamu, se proměnil ve vnitropolitický střet, v němž ve
veřejném mínění drtivě zvítězila opoziční koaliční aliance politických i formálně
nepolitických aktérů, kteří společně odmítli pročínskou politiku ČSSD a prezidenta
Miloše Zemana. Zatímco média bohatě věnovala prostor verzi ministra Hermana,
který se dovolával svých občanských práv a nároku vést mezináboženský dialog z
titulu své ministerské funkce, verze ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka,
zdůrazňující problém obtížné formální přijatelnosti představitele tibetské exilové
vlády v české vládní instituci, zanikala co do pádnosti. Nuance formálních
diplomatických postupů, které hrály v tomto případě zásadní roli, nemohly pro
většinu diváků dávat jasný smysl. Ministr zahraničních věcí navíc ještě obrátil média
proti sobě velmi neuváženým příměrem přijetí dalajlamy s přijímáním Konrada
Henleina jako oficiálního představitele, za které se posléze omluvil.
Ministr kultury na vítězné vlně v jednom z prohlášení označil vážnost situace za
„hru o páteř země“.

Z formálního hlediska byla návštěva dalajlamy v sídle ministerstva kultury dobře
zvládnutou politickou intrikou, kdy odmítnutí loajality vládě a porušení obvyklých
diplomatických postupů bylo proměněno v úspěch u veřejného mínění. Účast dvou
bývalých velvyslanců v USA při organizaci setkání, Michaela Žantovského a Petra
Koláře, t.č. lobbisty americké Squire Patton Boggs, naznačuje možnou spojitost s
vnějšími aktéry v české agendě. Skutečnost, že české instituce, v čele s MZV, odmítly
nárok čínské ambasády neumožnit návštěvu dalajlamy a nedovolit jeho vystupování
na veřejnosti, se v liberální České republice bere jako naprostá samozřejmost. Tím
však nelze přejít, že rozkol politických elit v názoru na Čínu je hluboký, neboť
ostentativní podpora dalajlamy politickou opozicí byla stvrzena i značným počtem
koaličních politiků, kromě KDU-ČSL také ANO a také J. Dienstbierem ml. za ČSSD.

Setkání členů vlády s hlavou exilové reprezentace Tibetu vždy vyvolá formální
protesty z čínské strany, a tak se také stalo. Následně vydaná petice čtyř nejvyšších
ústavních činitelů, tj. prezidenta, předsedy vlády a předsedů obou parlamentních
komor, byla okolnostmi vynucená formální reakce, z pohledu přijetí u veřejnosti
však katastrofa. Stručné znění prohlášení, které se distancovalo od přijetí dalajlamy
na úrovni vládní instituce, bylo všemi médii zkresleně interpretováno jako projev
podřizování se Pekingu. Server Seznam uvedl, že podle předsedů obou
parlamentních komor Jana Hamáčka a Milana Štěcha mělo být prohlášení určené
čínské straně neveřejné a že o zveřejnění se postaral prezident Zeman.
Pozici ministra Hermana podpořilo několik desítek významných kulturních institucí
formou otevřeného dopisu, který podepsali například ředitelé České Filharmonie, Národní
galerie, Národního divadla, Národního památkového ústavu, Národního filmového
archivu a řada dalších představitelů divadel, galerií a muzeí. Aféra s přijetím
dalajlámy byla ve veřejných kritických deklaracích často spojována s aférou Jiřího
Brady a vyzněla jako společná demonstrace odporu proti prezidentu Zemanovi, jak s
emotivní působivostí vyjádřil webový spot společného prohlášení divadelníků a
herců s výzvou k občanskému neklidu, či velká demonstrace na Staroměstském
náměstí jako alternativní oslava státního svátku 28. října, kde neoficiálně
odstartoval prezidentskou kampaň opoziční kandidát Michal Horáček.

Zatímco česká veřejnost prožívá vlastní představu boje za práva Tibetu, v ostatních
evropských zemích se s něčím takovým, kromě tradičních Tibet groups a
specializovaných nevládních organizací lze sotva setkat. Postup ministra Hermana
zachází za běžné způsoby politického chování v Evropě jak v případě vlád, tak i
samotného Vatikánu. Katolická církev vede již od časů papeže Jana Pavla II.
dlouholetá diskrétní jednání s Pekingem, papež Benedikt XVI. sice dalajlamu přijal v
roce 2006, ale od té doby současný papež František vystupuje vůči ČLR vstřícněji než
jeho předchůdci. Papež otevřené žádosti dalajlamy o audienci opakovaně odmítl v
roce 2012 (due to obvious reasons), a posléze také v roce 2015, v druhém
případě dokonce u příležitosti setkání laureátů Nobelovy ceny míru v Římě.
Jenamístě namítnout, že strategie Vatikánu s ohledem na osud odhadem 100 milionů
čínských katolíků a vizi pragmatického urovnání oficiálních vztahů s ČLR přesahuje
půdorys manévrování českých křesťanských demokratů (KDU-ČSL). Například
kancléřka Angela Merkelová (CDU) přijala dalajlamu dvakrát v budově kancléřství,
poprvé v roce 2007 a poté i v roce 2015 – posléze již jen ve foyer budovy. Během
návštěvy dalajlamy v Berlíně v roce 2016 byl tibetský host přijat už jen ministryní
pro rozvojovou politiku Heidemarie Wieczorek-Zeul, a to k nelibosti kabinetu.

Dalajlamovo podzimní evropské v roce turné 2016 – pro srovnání s ČR – zahrnovalo
vystoupení v Evropském parlamentu ve Štrasburku a také v Radě Evropy; poté
Bratislavu, Prahu, Wroclav, Miláno a Curych. Kromě neformálního setkání
slovenského prezidenta Andreje Kisky s dalajlamou v žádném z ostatních případů
nedošlo k politizaci. Evropský parlament a Rada Evropy jsou vhodnými
nadnárodními institucemi s kompetencí zabývat se starostí o lidská práva. V zemích
se silnou katolickou tradicí jako Polsko a Itálie byl tibetský host přijat důstojným a
působivým způsobem na půdě církevních a akademických institucí a případná
politická setkání se uskutečnila diplomaticky taktně (typicky viz delegace polských
členů parlamentu, která přijela do Wroclavi), tyto země pak nemusely uvádět
obtížně přijatelná vysvětlení o převažujícím formátu duchovního dialogu. Typickým
trendem posledních let je právě přijímání dalajlamy mimo hlavní města.

Jinak tomu však bylo v Praze, kde bylo pro dalajlamu připraveno veřejné přivítání na
politicky ostentativně nejexponovanějším místě – na Hradčanském náměstí, Správa
Pražského hradu však odmítla vydat povolení k výstavbě pódia a akci odmítla.
Shromáždění asi tisícovky příznivců Tibetu se přesto uskutečnilo jen o pár desítek
metrů dále v prostoru náležejícímu k Národní galerii. Projevy vítající dalajlamu a
kritizující prezidenta Zemana, spolu s doprovodem tradiční tibetské sakrální hudby,
zněly prostorem vítězně navzdory oponující straně Hradu. Střet o tzv. odkaz Václava
Havla, který vyvrcholil sporem o přijetí dalajlamy, byl ovšem z formálního hlediska
evidentním popřením této tradice, protože bývalý prezident s výjimkou první
dalajlamovy návštěvy v roce 1990 posléze uznal potřebu součinnosti Kanceláře
prezidenta republiky (KPR) s vrcholnými státními institucemi ČR a svá následující
setkání s osobním tibetským přítelem organizoval s velkým taktem vůči ostatním
politickým aktérům. I přes evidentní názorové neshody s např. KSČM, ODS a
zejména Václavem Klausem, Havel přijímal zodpovědnost za svou roli a osvojil si
kreativní formy diplomacie tak, aby nepůsobil problémy institucím ostatním,
zejména MZV.

Prezident Zeman v souvislosti s postojem ministra Hermana nechal (údajně jako
odvetu) vyškrtnout příbuzného ministra, Jiřího Bradyho, který měl figurovat dle již
předběžně oznámených seznamů mezi adepty pro státní vyznamenání. Odmítnutím
Bradyho se veřejné mínění masivně obrátilo proti Hradu a ještě přitížilo pozici čtyř
signatářů vládního pročínského prohlášení. Z pohledu veřejného mínění tak sblížení
s Čínou zcela propadlo a bylo interpretováno obecně jako div ne fiasko. Dohrou
politizace přijetí dalajlamy bylo zrušení podpisu dohody o dodávkách mléčných
výrobků do ČLR, položku, o kterou ČR a další evropské státy vyjednávají již řadu let.
Ministr zemědělství Marian Jurečka coby člen KDU-ČSL, se stal pro čínskou stranu
formálně neakceptovatelným reprezentantem České republiky. Agrární a
potravinářská komora v oficiálním prohlášení ministra Jurečku činila zodpovědným
za zmaření podpisu důležitého certifikátu.

Politizujícím aspektem, který se stal předmětem debaty politických aktérů, byla i
kauza ekonomické bezpečnosti a otázky monitoringu finančních zdrojů čínské
investorské skupiny CEFC. Premiér Bohuslav Sobotka odmítl při interpelaci poslance
TOP 09 na toto téma v PSP, že by problém ekonomické bezpečnosti podceňoval, s
odvoláním na nemožnost veřejně sdělovat obsah zadaných zpravodajských zpráv
dle zákona. Ještě nikdy nebyla doposud zmiňována takovou měrou úloha
zpravodajských služeb v souvislosti s Čínou, jako v tomto roce. Zatímco existence
čínských zpravodajců v ČR je v informovaných kruzích diskrétně známa již řadu let, a
BIS ve zprávách pro veřejnost aktivity ruských a čínských zpravodajců obecně
zmiňuje, v médiích se stala ve značně amatérské podobě jedním z hlavních témat.
Četná obvinění v médiích, že politické špičky ČR nedbají bezpečnostních rizik v
souvislosti s CEFC, naráží na zákonná ustanovení, která povolují úkolovat české
bezpečnostní služby jen explicitně na úrovni vlády a prezidenta. Představa, že Čína
podnikne zpravodajskou invazi do mezinárodně nepříliš důležitého Česka tak
nápadným a ekonomicky nákladným způsobem, vyjevuje nereálnost pražského
konzervativního diskurzu, který však co do účinků na veřejnost slavil úspěchy.

Účast lobbistů stála od počátku česko-čínských vztahů počínaje devadesátými lety
velmi aktivně poblíž politické reprezentace, a v časech přerušených politických
kontaktů ji nepřímo suplovala. V posledních třech letech se výrazně zaktivizovaly
skupiny blízké ČSSD (Tvrdík, Birke, Kohout) a ODS (PPF, J &T, Penta). Získání
šanghajské skupiny CEFC učinilo bývalého ministra za ČSSD Jaroslava Tvrdíka zatím
mediálně nejviditelnější postavou české lobbistické scény s prominentní podporou
prezidenta Zemana a špiček ČSSD (ministři Mládek, Zaorálek a premiér Sobotka).
Jakkoliv představovala Tvrdíkova aktivita největší podíl na dojednaných akvizicích
amemorandech potvrzených toho roku na Hradě, média si jej v mimořádně 
personalizované podobě vybrala jako hlavní terč sekuritizační kampaně a osobních 
denunciací proto, že hlavním poskytovatelem kapitálu je CEFC. Vedle již zavedené
Česko-čínské komory (Smíšená komory česko-čínské spolupráce) a
institucionalizovaného Investičního fóra, které se koná každý rok a které osobně
zaštiťuje prezident Zeman, se objevily nové organizace. Vznikl nový think tank New
Silk Road Institute (NSRI, Institut Nové hedvábné stezky) v čele s exministrem Janem
Kohoutem, dále i Centrum pro čínská studia při FF UK v Praze v čele s Dr. Milošem
Balabánem (CESES). Kromě uvedených se objevily nově také New Silk Road
Infrastructure a Development & Technology Association, v obou případech v čele s
expremiérem Petrem Nečasem, a také poradní společnost New Silk Road Advisory, s
lobbistou a bývalým konzulem (TOP 09) v Šanghaji Michalem Kuzmiakem. Není divu,
že zmnožení česko-čínských think tanků budí pochyby o jejich smysluplnosti a
efektivitě, hodnocené nad rámec již existujících formátů Smíšené komory a
Investičního fóra, nehledě na již dostatečně aktivní agendy 1 + 16 a mezivládní a
meziregionální agendy, které v případě ostatních asijských partnerů nemají obdoby.
Česká strana tak akceptuje specificky čínský styl byrokratického networkingu s
podivně inflačními rysy a obtížnou pozicí před nevlídně naladěnou veřejností.

2. Veřejný prostor: Vetřelec před branami, ideologizace mediální debaty a sekuritizační panika

Způsob, jakým veřejná debata a média reagovaly na události sledovaného rok roku
2016, ve kterém dominovala čínská agenda, typicky dal nemnoho vědět o reálném
stavu, zato bohatě vyjevil, jak aktéři prostřednictvím diskurzu stvrzují svou veřejnou
identitu a jak se jim toto daří. Z tohoto zorného úhlu si v problematickém
strategickém partnerství s ČLR přišli všichni bohatě na své. Sociálně demokratický
mainstream s prezidentem prezentují politický úspěch a prosazení ČR jako údajně
vstupní bránu do Evropy pro čínský kapitál. První velká vlna čínských investic začala
v daném roce postupně přicházet, i když to mainstreamová média běžně
zpochybňovala, či dokonce popírala uváděním nekompletních údajů či manipulací
komentářů a titulků.Pravicová opozice zaujala svými morálními postoji – konzervativci,
liberálové a ekologičtí liberálové odsoudili pletky s autoritářskou
Čínou jako zradu tradice politiky mravních principů, koaliční lidovci se ostentativně
stranili pročínské politiky a loajálně stáli za ministrem Hermanem pro jeho přijetí
dalajlamy, zatímco koaliční ANO – zatím ještě bez pročínské ekonomické lobby –
využilo snadné mediální příležitosti stát na straně protivládní většiny.

Střet o způsob české politiky vůči Číně současně vyjevil úroveň všech aktérů. Vláda a
MZV jednaly v běžném evropském kontextu standardně, nedokázaly však
přesvědčivě uhájit před veřejností pragmatickou politiku, která je v evropském
kontextu zcela obvyklá, a dokonce i úspěšná. Česká veřejnost si patrně není
vědoma, že podobně aktivní bilaterální (na formální úrovni strategického nebo jinak
pojmenovaného pokročilého partnerství) vztahy s Čínou má v Evropě řada dalších
zemí: Velká Británie, Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Dánsko,
Irsko, Polsko, Srbsko, Ukrajina, Rusko a Bělorusko, v daném roce se k němu rychle
blížila i jednání ČLR s Maďarskem. Prezident Zeman, který vlastní inciativou politiku
státu podporoval a také s předstihem sám tvořil, na sebe soustředil podezření, že
jmenováním šéfa finanční skupiny CEFC svým poradcem ohrožuje bezpečnostní
zájmy státu. V mediálních projevech se vedle již dříve proslulé cynické zmínce o
„učení se v Číně jak stabilizovat společnost“ (interview pro CCTV v roce 2014) ve
sledovaném roce i dále uchyloval k občasným kontroverzním tvrzením, tentokrát
například o tom, že EU a USA údajně omezují českou politiku vůči ČLR. Tato razantní
prohlášení, kterými se prezident snažil podtrhnout posun v české pozici od
předchozí Nečasovy vlády, zmínil ve svém rozhovoru pro čínskou CCTV před
příjezdem čínského prezidenta Si do Prahy.

S ohledem na nevstřícné reakce médií od počátku Sobotkovy vlády se dala gradace
odporu proti pročínské politice čekat, přesto vývoj debaty v mnohém překvapil.
Především vyhrocením a mírou ideologizace do generalizující představy o
predátorském charakteru ČLR, podprahově spojující narativ o transkontinentálním
projektu OBOR s asertivním chováním ČLR v teritoriálních sporech s některými
sousedními asijskými státy. Toto spojení sugeruje zdání čínské globální expanze se
záměrem rozšiřovat politický vliv i do prostoru Evropské unie. V mainstreamových
médiích byl opakovaně dopřán prostor paranoidním náznakům přeceňujícím údajné
čínské politické priority neúměrně nad rámec ekonomických cílů. Názorová
skupina mediálně aktivních pražských sinologů se shoduje v představě, že ČR je
slabým článkem uvnitř EU, prostřednictvím kterého netransparentní finanční
skupina CEFC, vybavená politickými, zpravodajskými a vojenskými kontakty, hodlá
vybudovat vlivovou strukturu prostřednictvím médií, politických aktérů a
bezskrupulózní finanční lobby. Formát 1 + 16 je uvnitř EU škodlivý. Toto se odehrává
ve spojitosti s utužováním totalitního režimu v ČLR a s převládající rolí státu a jeho
politických a bezpečnostních struktur, které se staví do souvislosti s bilaterální
agendou s ČR. Tento zjednodušující narativ ignoruje dlouhotrvající a systematický
zájem evropských zemí o Čínu, existující masivní ekonomickou agendu důležitých
států EU a Velké Británie s ČLR, a značnou relevanci jejich investičních a finančních
agend (např. společný investiční fond EU a ČLR, tzv. Junckerův plán). Zcela bez
pozornosti nechává kontext srovnávající ekonomicko-strukturální, politickou a
bezpečnostní diverzitu jak zemí V4, tak zejména geograficky blízkých států Německa
a Polska, nemluvě o viditelně omezené relevanci ČR v EU pro zájmy ČLR. I přes
kritickou odezvu médií a akademických kruhů v EU se kromě ČR s tak negativně
podjatým diskurzem o Číně lze stěží setkat. Země EU vnímají i přes řadu kritických
výhrad čínský projekt OBOR podrobněji a spíše pozitivně.

Úderný tón neokonzervativního narativu posiluje sdílená pochybnost, zda ČLR je
vlastně ještě přijatelný partner. Mainstreamová média jako ČTV a ČRo neustále
tematizují otázku lidských práv a modernizaci čínské armády v souvislosti s
jakýmikoliv jinými tématy, takže odchýlení se od lidskoprávní a bezpečnostní debaty
je prakticky vzácné. Čína je takto vylíčena jako totalitní země, představující pro ČR
bezpečnostní riziko a komplikující element pro českou evropskou a trans-atlantickou
vazbu.

Ideologizace debaty o Číně v domácím vnitropolitickém kontextu navíc prohlubuje
konstrukci bezpečnostní hrozby ztotožněním ČLR s bývalým SSSR – tj. s totalitním
státem vnímaným jako jednolitý aktér a evokováním anachronické představy
bipolární soustavy, kde se demokratické Česko coby součást „Západu“ ocitá v pozici
objektu ohrožovaného rozpínavou Čínou, kde údajně každý státní, polostátní i
soukromý subjekt je podřízen moci. Neinformovaný příjemce takto alarmujícího
zpravodajství nemusí vědět, že v asijském kontextu – a v případě ČLR zejména –
není účast vojenských složek a politické krytí v obchodu s energetickými surovinami
ničím neobvyklým a že tato již zavedená obchodní impéria uvnitř státu (např.
Sinopec, Poly Group, CNOOC, CNPC) mají velmi specifickou autonomní pozici
mezinárodních korporací, vydávajících akcie na světových burzách a nezřídka
obchodujících s předními západními firmami. Existence rodinných dynastií a
bohatých příbuzenských skupin ve spojení vysoké politiky, velkopodnikatelských
kruhů a zbrojních lobby je v politických kulturách DV společným a nikoliv
neobvyklým jevem. Nepotismus, vazby vládnoucí strany a velkého byznysu v Číně
jsou stejně obvyklé, jako ve většině zemí Asie, včetně zemí formálně
demokratických. Rodinný původ jihokorejské prezidentky Pak, dcery vojenského
diktátora Pak Čong-hui (Park Chong-hee), předválečného pro-japonského agenta a
lovce korejských komunistů, v ČR nikdo nekomentoval. Ve strategicky spřízněné
Jižní Koreji se dech beroucí série skandálů a politických krizí, které v roce 2016
smetly prezidentku Pak, v českých médiích objevovala jen sporadicky. Pověst
významného asijského investora v ČR naštěstí neutrpěla, nejspíš proto, že se v ČR
nevytvořila antikorejská lobby.

V debatách o tom, jak při netransparentním způsobu nabytí majetku šanghajského
investora CEFC musely hrát roli politické a vojensko-zpravodajské konexe, se
generalizující česká debata posunula k závěrům, že investiční projekty CEFC jsou
obecně podezřelé a nebezpečné. Česká média v sekuritizační vlně zaměřené na
CEFC čerpala převážně z investigativního webu Hlídací pes a triviálně
neokonzervativního serveru Sinopsis, který vystupuje jako quasiakademická
instituce (společný projekt Ústavu Dálného východu FF UK a AkaMedia).
Upozornění na identitu a historii CEFC reprodukováním reportů z amerického think
tanku Project 2049 Institute bylo určitě záslužné, leč bez další přidané hodnoty, či
náznaku vlastní fundované debaty, která by problém postavila do evropského
kontextu a osvětlila role českých a zahraničních regulatorních institucí, zato se stalo
ideologickým hitem sezóny. Jakým způsobem a komu vlastně hrozí napojení ze
striktně regulovaného finančního systému ČLR do nadnárodní J &T s pobočkami v
státech EU, ve Švýcarsku, Kanadě a v některých daňových rájích (Barbados), spíše na
první pohled naznačuje ekonomická rizika pro čínskou stranu, která se potýká s
problémem masivních úniků kapitálu. V čem by měla být ČR přednostním objektem
predátorských sil ČLR spíše než třeba strategicky důležitější Polsko, Maďarsko,
balkánské státy, nemluvě o západních zemích EU, zůstalo nevysvětleno. Že má CEFC
nejspíš politické jištění, je v ČR vyloženo jako senzace a bezpečnostní riziko. V tak
zjitřené atmosféře pak splývá seriózní bdělost se zpolitizovaným mediálním
narativem sekuritizační paniky.

Web Sinopsis také přišel s odhalením domnělé asijské koalice nedemokratických
států jako rodícího se protipólu demokratické EU a USA v hypotetické předzvěsti
nové bipolarity. Čínský OBOR ve spojení se státy střední Asie a Ruskem pak v takové
interpretaci vytváří platformu pro jakýsi nový eurasijský východní blok („Evropa se
rozpadá, Eurasie sílí“… „Eurasie se sune na Západ“), který slabou EU ohrozí. S
ohledem na momentální politické a ekonomické kapacity ČLR, na variabilní národní
zájmy zainteresovaných asijských států, na vnitřní politickou a ekonomickostrukturální
diverzitu takového bloku, nemluvě o bezpečnostní nestabilitě na
Středním východě, je taková představa zatím spíše ideologickým balastem.
Hypotetický protizápadní blok bude těžko hledat spojující ideologické paradigma a
pevnou politickou podporu Ruska i řady dalších států (Indie, Turecko), o
strategických ekonomických prioritách ani nemluvě. Že se o tématu OBOR objevilo
množství nových analýz po celém světě z akademického světa a odborných think
tanků, včetně velmi kritických reflexí z asijských států, se české debaty těžko
dotkne, protože překračují ideologicky zkratkovitou kapacitu mediálně
exponovaných aktérů.

Pro případ, že by ČLR realizovala záměr uskutečnit kampaň „intelektuální navigace“
(zhili daohang) prostřednictvím svých vlastních think tanků určených pro ideologicky
nevstřícné státy formátu 1 + 16, „které jsou pod vlivem Západu“, má ČR, která tuto
charakteristiku patrně splňuje, vybudované pevné zátarasy směrem k de facto
mediální ostrakizaci Číny, jinde v evropské debatě prakticky neexistující. Vzhledem k
reálným kapacitám českých umírněných pročínských think tanků v ČR, udržujících
webové stránky o ekonomické a kulturní agendě, a jednoho Konfuciova institutu v
Olomouci, lze zatím reálně očekávat spíše minimální, ne-li dokonce komicky
kontraproduktivní efekty případné čínské propagandy na české veřejné mínění. Pro
zpravodajské služby ČR je ovšem monitoring činnosti mimoevropských aktérů jistě
dávno před rokem 2016 běžnou rutinou.

Pro méně vnímavou část populace bylo vytvořeno také ještě Informační centrum
pro demokracii a lidská práva v Číně, mající poslání seznamovat veřejnost se situací
v Číně. Sdružení ve spolupráci Národní galerie a nevládních organizací (např. Forum
2000, AI, Lungta) razantně zahájilo svou činnost výstavou o samoupalování
tibetských mnichů „Plameny v tichu“. Ředitel NG Jiří Fajt, aktivní spoluúčastník
besed nové instituce, sdělil u příležitosti jejího otevření, že „v Číně není zdravá
kultura“. Drastická témata se objevují také v stále mohutnější public relations
hnutí Fa-lun-kung, které konflikt s čínským autoritativním státem mediálně
zredukovalo na téma odebírání orgánů svým vězněným členům.

Vedle laciné sekuritizační paniky z nebezpečné Číny mezitím pročínská mediální
fronta, včetně hlavy státu Zemana, zaplavila mediální prostor pokleslým narativem
o feudálních poměrech v Tibetu v minulosti a blahodárné rozvojové politice
Pekingu. Citace (často nepřiznaně) přejaté z ledabyle fabrikovaných příruček a
oficiálních čínských zdrojů spíše nechtěně usvědčují propagandistický diskurz
státních institucí ČLR z otevřeného kulturního rasismu (zaostalost, chudoba, útisk za
teokratického režimu, kruté fyzické tresty jako např. vypíchávání očí). Vedle
zavedených médií to byly právě webové sociální sítě, které roztrousily oboustranně
(pro i antičínský) nekvalitní a zideologizovaný diskurz, jenž přispěl k zaplevelení a
zmatení veřejné debaty.

Závěr

Pokračující trend dobré pozice ČR ve stření Evropě jako technologicky solidně
vyspělé země s geograficky výhodnou lokací v blízkosti stabilního a prosperujícího
Německa se kontinuálně v daném sledovaném období potvrzoval. Rok 2016 byl ve
znamení Číny a polarizace politiky v přístupu k ČLR. Úspěch v sblížení s ČLR je
politickou opozicí významnou částí veřejnosti, zejména médii a pražskou liberální
společností, torpédován jako domnělé fiasko. V české veřejné debatě – kromě
seminářů pořádaných pročínskými think-tanky a lobbistickými skupinami s
politickou záštitou presidenta, ČSSD a KSČM – prakticky neexistuje pozitivní
stanovisko k této agendě. I přes oprávněné kritické výhrady se v polarizovaném
veřejném diskurzu vytrácí fakt, že stav bilaterální agendy s Čínou je historickým
úspěchem. Nedocenění tohoto lze vysvětlit ideologicky podjatými médii, občasnými
cynismy a profesionálními selháními public relations KPR, včetně hlavy státu
samotné, a unikátním odtržením české debaty od evropského kontextu.

Převaha odpůrců pročínské politiky se projevuje v sílícím apelu vůči tzv. „zatahování
ČR na Východ“, jehož stoupence lze najít i například u osobností formátu Petra
Pitharta, který hrozbu posunu na Východ zmínil ve svém jinak silném projevu ke
studentům na Albertově 17. listopadu, apelujícím na demokratické hodnoty a
varujícím před riziky vnitropolitického vývoje ČR. Aktivizace opozičních stran a s
nimi sympatizujícího občanského sektoru je doprovázena politizací státních
kulturních institucí, zejména MK, NG, FAMU, některých univerzit a středních škol,
regionálních kulturních center a galerií. Jako pozitivum k neúměrně politizující
kampani soustředěné na Čínu lze postavit na druhou stranu obecněji motivovanou
aktivizaci občanské veřejnosti a široký zájem o demokratické hodnoty.

Politické sblížení s Čínou vyjevilo nedostatečnou připravenost české veřejnosti,
médií a velké většiny účastníků české politické debaty na interakci s problematickou
asijskou velmocí, k níž v Evropě s předstihem dospěla většina států jak bilaterálně,
tak i v různých regionálních formátech i v samotném strategickém partnerství EU–
ČLR. V českých médiích je tato více stupňovitost ignorována, či v případě formátu 1
+ 16 spíše jen shledána jako bizarní a nedomyšlené vykolejení české diplomacie. S
ohledem na autorovy osobní a pracovní kontakty s výzkumnými institucemi v
západní Evropě (ETNC, ECFR), zemí V4 i celé šestnáctky (univerzity a think tanky v
těchto zemích), je české vnímání vztahů s ČLR zcela unikátní v nízké míře
kvalifikované kritické reflexe a v neúměrné ideologizaci, která nedostatek
argumentačně zdůvodněné reflexe nahrazuje ideologickou zkratkou a nekritickým
přejímáním odkazů z konzervativních amerických médií a think tanků, které svůj
zájem upírají spíše k potenciálně konfliktním regionům v Asijsko-pacifické oblasti,
kde mají USA vlastní zájmy. Z pohledu členských zemí EU, a zejména evropských
médií, je percepce formátu 1 + 16 také podezřívavá a kritická, avšak v případě více
obeznámených aktérů (diplomaté, akademici) s výhradami bezproblémová, neboť
akceptuje variabilitu agend zemí EU s Čínou a nepřeceňuje kapacitu Pekingu.

Spor o politiku vůči Číně dokazuje, jak je česká společnost uzavřená do sebe a jak
posuzuje vnější vztahy státu prizmatem domácích poměrů. Součástí toho je malý
zájem o dění v ostatních asijských státech a malá pozornost médií vůči nim,
respektive nedostatečná kapacita zhostit se této agendy profesionálně a
neideologicky. Typickým příkladem je neznalost poměrů v Severní i Jižní Koreji, kde
se projevuje kromě prezentace bezpečnostních hrozeb a bizarního charakteru
politické kultury KLDR nezájem a podcenění méně nápadných bezpečnostních rizik v
ČR z těchto zemí pocházejících. Vnitropolitická krize v Jižní Koreji, zemi patřící k
našim asijským strategickým partnerům, která vyústila v pád prezidentky Pak,
zůstala zcela na okraji zájmu. Pozornost k ostatním zemím DV byla tak celoročně
zastíněna čínskou agendou, která na sebe strhává ve značné většině velmi negativní
pozornost.