Role tzv. „cizího faktoru“ Řecká krize v historickém kontextu mezinárodní politiky

Zatímco se v poslední době řecká vláda pokouší svou politikou ukázat zahraničním věřitelům snahu vypořádat se s nynější situací a přesvědčit Evropskou unii, že další finanční pomoc Řecku nebude marná, Řekové pravidelně vycházejí do ulic.

Vedle vnitřní politické nestability definovala vývoj novořeckého státu od samého počátku právě ekonomická a politická závislost Řecka na jeho zahraničních spojencích. Vliv mocností již během řeckého boje za nezávislost, který propukl v roce 1821, podstatně určoval budoucí podobu země. Vnější intervence značně přesahovala běžné evropské praktiky a stala se centrálním prvkem politického života novodobého Řecka. Ty měly nejvýznamnější podíl na dalším vývoji Řecka. Řecká společnost pro tento fenomén zvolila termín „cizí faktor“.

Tradiční mocnosti

Počet velmocí a intenzita, s jakou se do interních řeckých záležitostí vměšovaly, nebyly neměnné. Od počátku novořeckého státu se moc prakticky dělila mezi Anglii, Francii a Rusko. Ještě během řeckého osvobozeneckého boje dala zvláště Anglie jasně najevo, že je ochotná podporovat Řecko politicky i finančně. První zahraniční půjčka přišla v roce 1824 právě od britských věřitelů a další o rok později. Pro své extrémně nevýhodné podmínky ji dnes historikové nezřídka označují za krádež. Řecká revoluční vláda tehdy obdržela půjčku ve výši 540 tisíc liber, přičemž vrátit měla 2,8 milionu.

V roce 1832 byl prvním řeckým monarchou jmenován Otto von Wittelsbach, syn bavorského krále Ludvíka I., čímž došlo k prvnímu významnému politickému propojení mezi řeckým a německým národem. Otto byl kandidátem přijatelným pro všechny strany. Avšak jeho nákladná vláda a rozsáhlý státní aparát si brzy vyžádaly novou zahraniční půjčku pod záštitou všech tří protektorských mocností v hodnotě 60 milionů francouzských franků. Přestože byla i ona pro Řecko značně nevýhodná, stala se jedinou možností k umoření předchozích půjček a záchraně před hrozícím bankrotem.

To, že Athény byly na mocnostech od vzniku novořeckého státu zcela závislé, potvrzuje i původní rozdělení řeckých politických stran, které nelze klasifikovat v Evropě 19. století obvyklým způsobem jako konzervativní a liberální, ale spíše podle jejich napojení na tu kterou mocnost. Ostatně potvrzují to i jejich názvy: Anglická, Francouzská a Ruská. Mezi mocnostmi brzy začala hrát prim Velká Británie, která nehodlala připustit především posílení ruských pozic.

Další panovník jednoznačnou dominanci Británie potvrzoval. Stal se jím britský kandidát Jiří I. z rodu Glückburgů, švagr anglického krále Eduarda VII. a ruského cara Alexandra III. Londýn svého chráněnce odměnil mimo jiné tím, že Athénám předal Jónské ostrovy. Avšak také Jiřího vláda se potýkala s finančními problémy, jež vyvrcholily v roce 1893 vyhlášením bankrotu po jednostranném snížení úroků starých půjček o 70 procent. Velká Británie si své postavení v Řecku nadále udržovala. Athény ale nepřestávaly zápolit s kritickou hospodářskou a sociální situací. Neutěšený stav ještě umocnily ozbrojené konflikty v regionu, především pak balkánské války. Tehdy nastoupil na trůn Konstantin I., který Řecko dovedl ke konečnému vítězství.

V té době otřásl pozicemi Londýna britský protekcionismus a propojení řeckého trůnu s německým císařem Vilémem II. V průběhu první světové války se Konstantinovy vazby na Německo potvrdily. Řecký monarcha nebyl ochoten ani pod tlakem Velké Británie, Ruska či Francie opustit dosavadní kurz blahosklonné neutrality vůči Německu. Londýn však odmítal trpět Konstantinovu proněmeckou politiku a vojenským zásahem donutil krále odejít ze země. Část liberální politické scény vedená premiérem Eleftheriem Venizelem se připojila k Dohodě a začátkem července 1917 Řecko vyhlásilo Německu válku. Tím došlo k tzv. národnímu rozkolu, který nejenže rozdělil řeckou veřejnost na dlouhá desetiletí, ale spolu s politickou nestabilitou znamenal také permanentní nebezpečí pro zahraniční investory.

Nástup Německa

Hodnota Řecka téměř po celé dvacáté století spočívala především v jeho strategické lokaci uprostřed Středozemního moře na pomezí tří kontinentů v bezprostřední blízkosti oblastí bohatých na ropu (Blízký východ, Kavkaz). Jinak je ovšem politologové z ekonomického hlediska popisovali jako chudý, agrární, na dovozu závislý a zadlužený stát. Jeho křehké politické zázemí podle nich ovládaly personálně provázané politické strany založené na klientelismu, který zde zapustil hluboké kořeny a přetrvává dodnes.

Ve dvacátých letech minulého století se Řecku nedostávalo lidských ani hmotných zdrojů a to jak kvůli světové válce, tak především kvůli maloasijské porážce v řecko-turecké válce roku 1922. Navíc bylo zmítáno vnitřní politickou nestabilitou a postupně vyčerpávalo veškeré devizové fondy. Do toho sice opožděně, avšak velmi tvrdě zasáhla světová hospodářská krize. Řecko tehdy nebylo soběstačné ani v průmyslové výrobě, ba ani v zemědělské produkci, která ještě počátkem padesátých let nestačila pokrýt základní domácí poptávku. V této téměř bezvýchodné situaci se stal významným politickým aktérem a obchodním partnerem Berlín.

Kontakty mezi Řeckem a Německem se aktivizovaly ve dvacátých letech 20. století. Hospodářská spolupráce obou zemí do jisté míry přispěla i k upevnění řecké politiky. Po uzavření dohody o vzájemném obchodu v březnu 1928 brzy převýšil řecký export do Říše dosavadní import z Německa. Zavedení tzv. clearingového účtování, které Athénám a Berlínu umožňovalo obchodovat bez ohledu na devizové rezervy, přispělo v polovině třicátých let k dalšímu nárůstu vzájemné obchodní výměny. Řecký export do Německa se jen v letech 1935 a 1936 meziročně zvýšil o 27 procent. Německo dováželo zvláště tabák, nerostné suroviny a subtropické plodiny. Řecko mělo naopak největší zájem o německé černé uhlí, železo a průmyslové výrobky. V roce 1938 připadalo na vývoz do Německa více než 40 procent celkového objemu řeckého exportu. Zadávání strategicky důležitých státních zakázek německým firmám a přibírání německých poradců k výstavbě pobřežního opevnění potvrzovalo řecký zájem nejen o rozvoj vzájemného obchodu, ale i širší vojenskou spolupráci.

Do Řecka postupně přicházely velké německé firmy jako AEG, Siemens nebo IG Farben a zakládaly zde své pobočky a závody, jež se na řeckém trhu etablovaly natolik, že zůstaly i po válce důležitým hybatelem řecké ekonomiky. V řeckém prostředí se rychle zorientovaly a zvykly si na nekalé praktiky klientelismu a korupce, které jsou s řeckým hospodářstvím tradičně spojovány, a vydržely až do současnosti. To ostatně roku 2008 ukázala také mediálně nejznámější kauza Siemens, spojená s úplatky německého koncernu řecké vládě, díky nimž Siemens údajně získal velké státní zakázky související s olympiádou v roce 2004.

Spojené státy místo Velké Británie

Po odchodu německých vojsk na podzim 1944 bylo Německo politicky alespoň dočasně zdiskreditováno a hospodářsky zcela vyčerpáno. Podobně na tom byla i řecká ekonomika, avšak pro Řecko válka zdaleka neskončila. Až do roku 1949 jím zmítala občanská válka mezi komunistickými partyzány a monarchistickými konzervativci. I přes značnou převahu komunistického tábora se válka postupně obracela ve prospěch athénských royalistů, které materiálně podporovala Velká Británie. Vývoj řecké občanské války v roce 1947, kdy již Londýn nebyl schopen athénské vládě hmotně vypomáhat, přiměl Spojené státy k vyhlášení Trumanovy doktríny s cílem „zadržovat komunismus“ prostřednictvím ekonomické pomoci i vojenské intervence.

Kroky Washingtonu byly motivovány zájmem posílit strategické pozice na pomezí východního a západního bloku, které by v případě potřeby umožnily postavit se Sovětskému svazu, nebo jej alespoň odradit od další expanze v regionu. Archivní prameny jasně vypovídají o tom, že Američané považovali řeckou politickou reprezentaci poválečných let za zkorumpovanou, manipulovatelnou a neschopnou vyvinout vlastní hospodářský program. Rozhodli se proto chopit se plně iniciativy a zasáhnout prakticky do všech oblastí řeckého života. Řecké úřady včetně ministerstev obsadili svými zástupci a skrze finanční podporu v Řecku udržovali životní standardy na úrovni, kterou pokládali za únosnou. Řecko bylo zahrnuto do Marshallova plánu a v jeho rámci získalo v letech 1948 až 1951 finanční podporu ve výši 366 milionů dolarů, což bylo v přepočtu na obyvatele jednoznačně nejvíce ze zemí v regionu.

Celkově Spojené státy poskytly Řecku v letech 1948 až 1952 pomoc nevojenského charakteru v hodnotě téměř miliardy dolarů, z toho byla asi polovina použita na ekonomickou rekonstrukci země. Ještě v následujících čtyřech letech dosahovala každoroční finanční podpora ze strany USA přibližně sta milionů dolarů. Vojenská pomoc Washingtonu ve prospěch Athén pak v poválečném období přesáhla tři miliardy amerických dolarů.

Právě tyto události bývají označovány za mezník ve vztazích mezi Východem a Západem. Tehdy už bylo jasně dáno bipolární rozdělení sfér vlivu mezi USA a Sovětský svaz. Řecko se jako významný geopolitický bod ve Středomoří roku 1952 stalo spolu s Tureckem členem NATO. I přes přetrvávající antagonismus obou zemí, zvláště co do finanční podpory stran Severoatlantické aliance, mělo Řecko do jisté míry výsadní postavení, protože jeho neutralita, či dokonce příklon k východnímu bloku by mohl Turecko od Západu zcela izolovat. Spojené státy podepsaly s Athénami v roce 1953 bilaterální dohodu, na jejímž základě v Řecku zřídily první vojenskou základnu.

Řecko si však ani po konci občanské války a pod americkou záštitou dlouho neužívalo procesu demokratizace. Již začátkem roku 1967 se v kuloárech hovořilo o přípravě vojenského převratu. Armáda měla v Řecku nejen v 60. letech postavení státu ve státě. Všeobecně se vědělo, že uvolněnější politický vývoj s levicovým nádechem se nezamlouvá ani řecké generalitě, ani západním velmocím. Dnes už je přesvědčivě prokázáno, že puč plukovníků byl do značné míry v režii Washingtonu a amerických tajných služeb, jež měly zájem na tom, aby pro ně Řecko zůstalo politicky spolehlivým partnerem. Američané s řeckou juntou zůstali po jejím nástupu v těsném kontaktu a nezřídka jí projevovali podporu. Embargo americké administrativy na vývoz těžkých zbraní do Řecka bylo již od začátku obcházeno a nakonec zrušeno.

Evropa a SRN

Sama řecká vláda se po konci občanské války, zejména z vnitropolitických důvodů, radikálně vymezovala vůči komunismu a mimo jiné v naději v očekávaný hospodářský prospěch eventuální normalizace vztahů se západním Německem, svalovala vinu za devastaci Řecka téměř bezvýhradně na domácí komunistickou opozici a příslušníky levicového odboje. Tím se otevřela cesta k upevňování kontaktů s poválečným Německem, která byla v Řecku navíc stále více vnímána jako určitá politická, a především ekonomická alternativa vůči dosavadnímu americkému vlivu. Bonn se pro Athény brzy opět stal rozhodujícím ekonomickým partnerem.

Obchodem s Německem Řecko také kompenzovalo deficity vlastní produkce. Stejně jako před válkou totiž nadále zaostávalo v průmyslové výrobě. Ještě v roce 1956 zde životní standard nedosahoval úrovně ostatních zemí jihovýchodní Evropy. V roce 1952 Německo podílem 12,13 procenta na celkovém řeckém dovozu předstihlo Velkou Británii o téměř dvě procenta. Export do Řecka nadále zvyšovalo a roku 1957 vystřídalo USA na pozici hlavního dovozce. Na konci padesátých let se objem německého dovozu do Řecka ustálil na zhruba jedné pětině.

V listopadu 1953 podepsaly Spolková republika Německo a Řecko dohodu o hospodářské spolupráci, jejímž prostřednictvím byla Athénám poskytnuta dlouhodobá půjčka ve výši 200 milionů marek. Během své návštěvy Bonnu v listopadu 1958 získal athénský ministerský předseda Konstantinos Karamanlis příslib investic a finanční podpory Řecka. Kromě toho Německo přislíbilo, že se bude podílet na financování dalších dlouhodobých investičních projektů v celkové výši 100 milionů marek a poskytovat Řecku technickou asistenci. Jen během let 1956 až 1963 obdrželo Řecko od Spolkové republiky podporu ve výši přibližně jedné miliardy marek, a to formou úvěrů, kapitálové a technické podpory a pomoci na vyzbrojení. Z německé strany se investic účastnily již zavedené firmy Krupp, Siemens, či Stahlunion Export, na jejichž případné propojení s nacistickým režimem a válečnou exploatací Řecka athénská vláda nebrala zřetel. Německo ovšem v devadesátých letech dávalo hospodářskou spolupráci s Athénami do souvislosti s řeckými reparačními nároky a považovalo ji za nepřímé narovnání válečných pohledávek.

Počátkem šedesátých let dosáhl premiér Karamanlis ve své zahraniční politice dílčího cíle, když uzavřel s EHS asociační smlouvu. K jejímu podpisu 8. července 1961 nemalou měrou přispěla také intervence Bonnu ve prospěch Athén. Není žádným tajemstvím, že řecké hospodářství mělo v té době za sebou dlouhou historii vysokého externího protekcionismu a výrazných státních intervencí, jež byly většinou neprůhledné a arbitrární. Ty ostatně spolu s řeckým hospodářským protekcionismem, inflací, rozpočtovým deficitem či úrokovými sazbami přetrvaly i po podpisu asociační smlouvy. Ekonomická suverenita tak byla v případě Řecka relativním pojmem. Následující politický vývoj, především plukovnická junta, sice znemožnil Řecku plné začlenění do evropských struktur, nicméně sama asociační smlouva Řecko na jedné straně hospodářsky i strategicky připoutala k Evropskému společenství, na druhé straně Athénám přinesla nemalé subvence.

Po pádu autoritářského režimu, zrušení monarchie a ustavení Helénské republiky podpořil Bonn vstup Athén do Evropského společenství, jehož členem se Řecko nakonec stalo k 1. lednu 1981. V devadesátých letech se tehdejší řecký premiér Kostas Simitis opět obrátil na Německo se žádostí o podporu při vstupu do eurozóny. V té době úřadující kancléř Schröder byl politikem, který athénské požadavky výrazně podporoval.

Brzy se však ukázalo, že tato podpora ze strany Německa nebyla zcela nezištná a to nejen na obchodní či politické úrovni, ale i v etické rovině. V souvislosti s řeckými reparačními nároky upozornilo koncem listopadu 1990 německé ministerstvo zahraničí na řecké příjmy z fondů Evropské unie a NATO, které financovala především Spolková republika. O pět let později tuto argumentaci použil například ministr zahraničí Klaus Kinkel. Letos v létě pak stál Manolis Glezos, devětaosmdesátiletý politik a ikona řeckého boje proti nacismu, v čele demonstrantů a požadoval od Německa hospodářskou pomoc, kterou odůvodňoval ztrátami způsobenými nacistickým vykořisťováním Řecka. Varoval, že se Řecko od války ještě nikdy nenacházelo v natolik složité a nebezpečné situaci jako dnes.

Příslib budoucích privatizací

Vývoj v posledních letech naznačuje, že Řecko neslavně završilo svou cestu k hospodářské stabilizaci a prosperitě. Průměrná nezaměstnanost se pomalu blíží 20 procentům, a dají se proto čekat další občanské nepokoje. Řecká politická reprezentace musí čelit nejen nespokojenosti vlastních občanů, ale také zahraničním obviněním z úmyslného porušování hospodářských pravidel EU a manipulování statistických údajů. Nabízí se otázka, zda je tento vývoj skutečně tolik překvapivý. Pohlédneme-li do historie novořeckého státu, zjistíme, že nikoli. Nestabilní politika, slabé hospodářství, klientelismus a korupce provázejí Řecko od samého počátku jeho existence. „Cizí faktor“, ať už šlo o tradiční evropské mocnosti, potažmo Velkou Británii, nebo později o USA, Spolkovou republiku či Evropskou unii, ovlivňuje řeckou ekonomiku výraznou měrou od vzniku novořeckého státu až dosud. Mocnosti nadto kontinuálně monitorovaly, v jakém stavu se řecké hospodářství nachází, což dnes jednoznačně potvrzují dostupné archivní prameny. Ani v současnosti tomu není jinak. Za všechny lze uvést příklad jednání o přijetí Athén do eurozóny. Řecko tehdy nesplňovalo žádné z požadovaných kritérií a v Bruselu se otevřeně hovořilo o falšování statistických údajů. Přesto bylo požadavku Athén vyhověno.

Pro zahraniční investory zůstává Řecko nadále zajímavé zvláště díky svému rozsáhlému státnímu sektoru a příslibu jeho privatizace. Snad právě proto přimhouřila unie při svých pochybách o řecké stabilitě a prosperitě nejednou oči. V červnu 2011 podmínily členské státy eurozóny v čele s Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym další pomoc Athénám vnitřními reformami řeckého státu a privatizací dosud silného státního sektoru. Zájem o některé investiční celky otevřeně vyjádřily například německé podniky, které se v Řecku dříve výrazně etablovaly. Už nyní je známo, že Deutsche Telekom, jenž je více než čtvrtinovým podílníkem v řeckém OTE, bude zřejmě usilovat o nákup dalších 16 procent akcií avizovaných k prodeji. Hochtief, který již vlastní 40 procent akcií athénského letiště, se také zajímá o navýšení svého podílu. Rheinmetall pak projevil zájem o koupi řeckého zbrojařského podniku EAS. Zbývá jen doufat, že tato taktika nebude prospěšná pouze pro jednotlivce, ale přispěje i ke stabilizaci evropského trhu.

O autorce:

Kateřina Králová
kralova@fsv.cuni.cz