Pro Rusko dvouleté vojenské angažmá v Sýrii splnilo svůj účel, stahuje se.

AP News

Rozhodnutí Vladimira Putina, že se Rusko po více než dvouletém vojenském zapojení do syrského konfliktu vojensky stáhne ze Sýrie, se dalo očekávat. Už v listopadu naznačil šéf ruského generálního štábu Valerij Gerasimov, že Moskva pravděpodobně již do konce tohoto roku výrazně sníží počet svých vojáků v Sýrii. Otázkou zůstává, jak velké bojové síly Moskva v Sýrii vlastně má a jak velký kontingent v zemi zůstane.

Rusko zahájilo leteckou kampaň v Sýrii koncem září 2015 s cílem jednak podpořit svého dlouholetého spojence prezidenta Bašára Asada a udržet jeho režim u moci, a jednak se chtělo vymanit z mezinárodní izolace, do které se dostalo kvůli Ukrajině. Navíc chtělo posílit svůj vliv v blízkovýchodním regionu zapojením se do boje proti tzv. Islámskému státu (IS). Po setkání Vladimira Putina a prezidenta Asada v Soči v podvečer 20. listopadu to vypadá, že se prezidentu Putinovi podařilo naplnit cíle, se kterými do konfliktu vstupoval. Na schůzce oba prezidenti projednávali budoucí podobu Sýrie po porážce Islámského státu a shodli se na ukončení vojenských operací a nutnosti zahájit politická jednání. Vzhledem k tomu, že boj proti IS přestává být prioritou, důraz se přesouvá právěna konflikt mezi povstalci a prezidentem Asadem. Zajímavá je v tomto kontextu žádost Bašára Asada, aby Moskva podpořila syrské úsilí „zamezit cizím mocnostem zasahovat do vnitřních záležitostí země,“což Vladimira Putina staví skoro do pozice jakéhosi oficiálního garanta mírového uspořádání.

Vyjednávání s regionálními hráči

Vladimiru Putinovi se celkem výrazně podařilo etablovat v roli mírotvorce tím, že přenesl mírová jednání o Sýrii do kazašské Astany, tedy co nejblíže ke konfliktu samému, a přizval k vyjednávání další regionální hráče Turecko a Írán. Ti se dohodli na vytvoření čtyř bezpečnostních zón v Sýrii a společně se budou podílet na dodržování klidu zbraní. I když Rusko a Írán podporují Asadův režim a Turecko stojí na straně protivládních povstalců, Moskvě se v poslední době daří do jisté míry ovlivnit Ankaru v nazírání na Bašára Asada.

Ačkoliv v Ženevě začalo 28. listopadu již 8. kolo mírových jednání, rozhovory žádný zásadní průlom zřejmě nepřinesou vzhledem k tomu, že syrská opozice prosazuje odstoupení Bašára Asada, což nebude snadné prosadit. Vladimir Putin na setkání lídrů Turecka, Íránu a Ruska v Soči paralelně inicioval svolání tzv. Kongresu národů Sýrie, který by se měl stát jedním z kroků pro širší dialog v zemi. Zatím není jasné, kdy by k tomuto setkání mělo dojít a nejasný je i formát schůzky, protože i další kolo mírových rozhovorů v kazašské Astaně, původně plánované už na červenec, pak odložené na neurčito a posléze naplánované na 18. listopadu, je podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova stále předmětem jednání.

Mírový proces se protahuje

Přes všechny dílčí úspěchy mírový proces postupuje velmi pomalu a jeho završení závisí do značné míry na spolupráci Ruska a USA v situaci, kdy obě země v oblasti svých zájmů v regionu mají velmi málo styčných bodů. Vladimir Putin a Donald Trump sice schválili na listopadovém setkání ve vietnamském Danangu společné prohlášení o Sýrii, které mimo jiné zavazuje Moskvu spolupracovat na stažení íránských vojáků ze země a mírovém procesu pod patronací OSN. S dohodou však není spokojen např. Izrael, jenž poukazuje na to, že se Hizballáh a další íránské síly mají stáhnout z dosahu citlivé hranice na Golanských výšinách, ale bez bližšího časového určení. V dohodě jde v podstatě o to, aby se síly podporované Spojenými státy a Ruskem nestřetly v přímých bojích a panuje i shoda na nutnosti boje proti IS. Moskva ale definuje mnohem obsáhleji, kdo představuje „spojence" této organizace, aby mezi ně mohla zařadit i některé skupiny, které Washington vnímá jako legitimní opozici vůči Asadovu režimu a nechává otevřenou možnost, že Bašár Asad bude znovu zvolen prezidentem poválečné Sýrie. Vzhledem k tomu, že Asadův odchod zůstává i nadále stěžejním americkým cílem, je Asadovo vítězství ve skutečně svobodných volbách pro Spojené státy stále nepředstavitelné. Donald Trump sice může být připraven přijmout ruskou pomoc ve vytyčování budoucnosti Sýrie, pro svůj postoj však nemá v USA téměř žádnou politickou podporu.

Nicméně Vladimir Putin touto novou dohodou mohl navázat na americko-rusko-jordánskou dohodu o příměří v jihozápadní Sýrii, dojednanou počátkem července v Hamburku a předvést tak americko-ruskou spolupráci v regionu. Otázkou zůstává, jakou formu tato spolupráce vlastně bude mít, když už je teď jasné, že Spojené státy nebudou pasivně podporovat rozhodnutí o Sýrii, která vzejdou především z trojstranného rusko-íránsko-tureckého dialogu, zatímco Moskva se nehodlá vzdát zisků pro Asadův režim, které vybojovalo ruské letectvo.

Ruské strategické úspěchy

Rusku se momentálně daří udržet u moci režim Bašára Asada, který si nyní stojí nejlépe od propuknutí nepokojů v roce 2011, a to právě díky klíčové ruské letecké podpoře. Navíc se Putinovi podařilo v Sýrii neuvíznout, již loni stáhl velkou část leteckých sil, a podle oficiálních čísel úřadů přišlo Rusko v syrském tažení o 39 svých vojáků, což by mohlo být pro ruskou veřejnost akceptovatelné. Podle západních médií je toto číslo vyšší, ale podle Kremlu se prý jedná o ruské žoldnéře, najaté soukromými společnostmi. Pokud by totiž byly ztráty výrazně vyšší, mohlo by to poškodit Vladimira Putina před prezidentskými volbami, plánovanými na březen příštího roku. Blížící se volby tak budou i jedním z důvodů k výraznému stahování vojenských sil ze Sýrie, které tak má obrátit pozornost ruské veřejnosti spíše k Putinově roli v mírovém procesu.

Z geopolitického hlediska se Rusové pevně usadili na strategicky významné letecké základně Hmímím v Latákii, kterou výrazně rozšířili a zmodernizovali, a na námořní základně v přístavu Tartús, která je pro Rusko zásadním opěrným bodem ve Středozemním moři. Jako přidanou hodnotu měli jedinečnou možnost si v syrských bojích otestovat svoji nejmodernější vojenskou techniku a příležitost projít si reálnou vojenskou zkušeností v pouštních podmínkách. Moskva tak pouze s využitím leteckých sil dokázala v Sýrii maximum možného.

Celou již tak komplikovanou situaci v Sýrii problematizuje nedávné rozhodnutí prezidenta Trumpa ukončit program zaštiťovaný CIA, prostřednictvím kterého byly poskytovány zbraně a výcvik protiasadovským silám. To lze interpretovat jako tichý souhlas Spojených států, že ruský a íránský chráněnec Asad zůstane prozatím u moci.

Putinovi se tak za krátkou dobu a poměrně bezbolestně podařilo upevnit vliv Moskvy v jedné ze strategicky nejdůležitějších zemí na Blízkém východě. Zájmy Ruska v Sýrii jsou zřejmé. Prezident Bašár Asad je klíčovým spojencem Moskvy a jeho země pomáhá Rusku v zajišťování vojenské přítomnosti na Blízkém východě.

O autorce: Mgr. Jitka Mikysková se zaměřuje na problematiku Ruské federace, Blízkého východu a subsaharské Afriky.