25. 2. 2013 Tento obsah není aktuální

Post-lisabonské předsednictví: vliv, který není vidět

Lisabonská reforma institucí měla podle řady úsudků jednoho jasného poraženého – rotační předsednictví. Text smlouvy jej totiž zbavil jak řízení Evropské rady, tak vůdčí (a vlastně jakékoliv) role ve vnější reprezentaci EU. Předsednictví tak svou působnost nově omezilo pouze na Radu EU a mělo se podle skeptických názorů stát málo významnou rolí, znamenající spíše přítěž než výhodu. Realitu však tento pohled vystihuje jen částečně a spíše než skutečný předsednický vliv hodnotí jeho mediální atraktivitu.

Činnosti, o které Lisabonská smlouva předsednictví připravila, nebyly jeho součástí od nepaměti a nepoutala je žádná vnitřní logika. Pohled do historie evropské integrace totiž ukazuje, že předsednictví představovalo nenápadného leč zdatného Otesánka. Instituci, která byla za Evropského společenství uhlí a oceli stvořena jen k formálnímu řízení jednání ministrů, postupně přibývaly úkoly směrované jak dovnitř Rady, tak mimo ni. Předsednictví postupně začalo působit jako hlavní vyjednávač v Radě, formulovalo své politické cíle či mluvilo za Radu při kontaktu s dalšími institucemi. A aby toho nebylo málo, řídilo také Evropskou radu a zahraniční reprezentaci integrující se Evropy. Tato směsice dílem souvisejících (činnosti v rámci Rady EU) a dílem zcela odlišných úkolů (předsedání Evropské radě či vnější reprezentace EU) byla trnem v oku všem reformátorům institucí ES/EU od počátku 70. let 20. století. Hlasu všech Tindemansů a tří moudrých mužů ovšem bylo popřáno až přijetím Lisabonské smlouvy – paradoxně právě v duchu těchto reformních zpráv.

Předsednictví Lisabonem neoslabilo

Stejně paradoxně ale odtučňovací kúra rotační předsednictví neoslabila. Jak jednání Evropské rady, tak vnější reprezentace byly sice mediálně nesmírně vděčnými platformami, se skutečným politickým vlivem ale neměly moc co do činění. Vynětí těchto rovin z pravomocí předsednictví a jejich personalizace tak znamená především pokles slova předsednictví v tom málu titulků a televizních zpráv, které se EU věnují. Jinak nic. Předsednické státy dále formulují a prosazují své priority, nadále vyjednávají mezi členskými státy v Radě EU, nadále za Radu mluví EU v trialozích (které jsou z pohledu významu zcela zásadní součástí standardní legislativní procedury). Jen je přitom nikdo nevidí, černá a rutinní práce v zákulisí, u které ani mnohdy nesmí cvakat fotoaparáty, se těžko prodává. Neznamená to ale, že by neměla význam. Zvláště pro zemi, která má své priority dobře a s předstihem neformulované, je odlehčení předsednictví obrovskou výhodou. Namísto přípravy dvoudenního summitu EU-USA, z něhož zpravidla zůstane jen pár fotek a nehorázný účet za náklady, se předsednictví může soustředit na prosazení těch zájmů v sektorových politikách, které považuje za potřebné a vítané. Dlužno dodat, že také z pohledu občanů EU či konkrétní předsedající země má přijetí konkrétní legislativy či zásadní posun v jejím projednávání mnohem větší význam než rodinná fotka premiéra předsednické země s prezidentem Ruska.


Předsednictví je po přijetí Lisabonské smlouvy méně mediálně atraktivní. Petr Kaniok ale v článku pro Mezinárodní politiku upozorňuje, že to vůbec neznamená, že je bezvýznamné. (foto: eu2013.ie)

Méně titulků, stejná práce

Pravda je, že jakkoliv není post-lisabonské předsednictví méně vlivné, poutá daleko menší pozornost. Důvodů je více, přičemž vyjmutí mediálně vděčných summitů a vnější reprezentace již bylo zmíněno. Lisabonská smlouva v prvé řadě předpokládala (nebo se tak alespoň tvářila), že roli unijního lídra uchopí buď nový předseda Evropské rady či Evropská komise a její předseda. Zájem se proto přesunul jiným směrem, což platí také o následném zklamání z toho, že nový lídr či nové lídry žádná smlouva sama o sobě nevytvoří. Za druhé, povaha ekonomických a strukturálních problémů, do kterých EU v době vstupu Lisabonské smlouvy naplno zabředla (a dosud se z nich nevyprostila), je tak rozsáhlá, že všechno ostatní hravě přehluší. A konečně za třetí, s výjimkou Polska, země vždy usilující o silný hlas, nestál v čele post-lisabonské Rady žádný stát, jenž by o poutání pozornosti stál. Skoro se chce říct, že v dnešní deprimované EU o pozornost nestojí nikdo - ani mnohem silnější a ukotvenější instituce než je rotační předsednictví, ani žádná tradičně silná a vlivná země typu Německa či Francie.

O autorovi

Petr Kaniok, působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Mimo jiné napsal knihu Předsednictví Rady EU - příběh půlstoletí.