Bílková: Koncepce zahraniční politiky - revoluce se nekoná

Zahraniční politika Česka se už od 90. let vyznačovala důrazem na lidská práva. Tato dlouhodobá strategie zemi činila čitelnou pro její zahraniční partnery a také zaručovala určitý respekt na poli mezinárodních vztahů. Navzdory tomuto konstantnímu pojetí zahraniční politiky, nedisponovala Česká republika žádnou ucelenou koncepcí – ve většině případů se jednalo buď o interní materiály ministerstva zahraničních věcí, nebo o zažité zvyklosti. V roce 2014, v reakci na kritické články tehdejšího prvního náměstka ministra zahraničních věcí Petra Druláka, začala dlouhá, nicméně možná o to vášnivější debata ve veřejném prostoru o potenciální změně naší zahraniční politiky v oblasti lidských práv.

Diskuze o tom, co by se mělo měnit a co by se naopak měnit nemělo, byla završena v létě 2015, kdy vláda přijala Koncepci zahraniční politiky České republiky, následovanou na podzim Koncepcí podpory lidských práv a transformační spolupráce ministerstva zahraničních věcí. Tyto dokumenty byly (v části odborné veřejnosti ještě jsou) často interpretovány jako radikální krok v oblasti české zahraniční politiky a jejích lidskoprávních priorit.

Veronika Bílková, která se lidskoprávní tematikou na úrovni legislativy dlouhodobě zajímá, však s tímto tvrzením nesouhlasí, jak ostatně dokládá ve své nedávno publikované reflexi No Revolution Has Taken Place: The Post-2015 Human Rights Foreign Policy of the Czech Republic vydané Centrem pro mezinárodní právo pod Ústavem mezinárodních vztahů. O obsahu své analýzy debatovala s novináři na setkání v ÚMV.

Kritika dosavadní zahraniční politiky z pera Petra Druláka, která rozpoutala vášnivou a v jistých momentech až osobní debatu, přinášela tři zásadní body:

• Drulák kritizoval oddělení různých generací lidských práv v praxi zahraniční politiky. Česká republika se podle něj soustředila pouze na práva první generace, obecně definovaná jako občanská a politická – patří sem především svoboda projevu, která chrání i média, ochrana občanské společnosti a institucí právního státu. Druhou generaci lidských práv, tedy práva hospodářská, sociální a kulturní, Česká republika sice také propagovala, ale pouze v rámci rozvojové agendy. Drulák svou kritiku opíral především o fakt, že v kontextu vnitřní politiky ČR, jež v lidskoprávních aspektech vychází primárně z Listiny základních práv a svobod, k takovému oddělení nedochází, a nemělo by tedy ani v zahraniční politice.
• Drulák upozorňuje, že v dnešní době už není možné trvat na tak pevném a neměnném vztahu nedemokracie a potlačování lidských práv. Nepsaná koncepce české zahraniční politiky se opírala o tezi, že lidská práva jsou garantována pouze v demokratickém zřízení – z toho ale vyplývalo, že problémy s lidskými právy mají pouze nedemokratické země, což ve světle moderních dějin není pravda. Podle Druláka je potřeba uvolnit tento vztah.
• Třetí bod kritiky se pak týkal charakteru diplomatického vyjednávání, které Česká republika v lidskoprávní agendě praktikovala. Země naší velikosti ne nutně bude úspěšná s nátlakovou politikou, bylo by lepší se soustředit také na dialog, který může přinést vyšší úspěšnost.

Veronika Bílková tato tři témata kritiky považuje za oprávněná, Drulák podle ní reaguje na problémy, které se v koncepci české zahraniční politiky před rokem 2015 opravdu objevovaly a bylo vhodné o nich začít diskutovat.

Debata, kterou tato kritika ale vyvolala mezi odbornou i širokou veřejností, byla však podle ní jen stěží věcná. Objevil se v ní i osobní proud, jenž se projevoval osobními útoky na osobu Petra Druláka, a proud symbolický, jež interpretoval potenciální změny zahraniční politiky jako zradu odkazu Václava Havla. V létě 2015 přijala vláda premiéra Bohuslava Sobotky novou Koncepci zahraniční politiky České republiky, čímž skončilo období nejistoty a hádání. Přinesl tento dokument tak obávanou revoluci a radikální změnu lidskoprávních priorit naší politiky?

Koncepce se otevřeně hlásí k tomu, že lidská práva jsou nedělitelná. Priority zůstávají stejné jako před rokem 2015, pouze přibyla podpora lidských práv v oblastech zaměstnanosti a životního prostředí (tedy právě ona lidská práva druhé generace). To jsou však oblasti, na kterou se Česká republika nikdy nespecializovala a podle Veroniky Bílkové je zřejmé, že v ní poněkud tápe – za poslední dva roky nebyla v zahraniční politice vůbec akcentována. České zahraniční politice v praxi stále dominují témata pro ni tradiční a charakteristická: svoboda projevu, politická participace, nevládní organizace a právní stát.

Skončí podpora transformace?

Co se týče vazby lidských práv a demokracie, v zahraniční politice ČR ji významným způsobem posilují projekty transformační spolupráce. Proto byly součástí vyhrocené debaty i nejistoty ohledně zrušení tohoto programu, což především mezi nevládními organizacemi vyvolávalo paniku.

Program TRANS by spuštěn v roce 2006 a je primárním zdrojem podpory zemím, které procházejí transformačním procesem. V mezinárodním měřítku je tento program zcela unikátní, neboť jen málo zemí disponuje vedle lidskoprávní politiky též transformační politikou jako Česká republika. Program financuje vybrané projekty nevládních organizací směřující do zemí, kde se snaží posilovat demokratické principy, v současnosti například na Ukrajinu, do Srbska, Moldavska, Gruzie, z neevropských zemí třeba na Kubu, kde Česká republika dlouhodobě podporuje disidentské skupiny. Jedním z realizovaných projektů byla snaha o kompenzaci dlouhodobého nedostatku literatury a informací obecně na Kubě prostřednictvím zakládání nezávislých knihoven.

Zpětně můžeme podle docentky Bílkové konstatovat, že žádné změny ohledně Programu transformační spolupráce nová vládní koncepce nepřinesla. Z programu byl vyřazen Irák, kvůli tamější bezpečnostní situaci, jinak ale program pokračuje ve své činnosti se stejnými prioritami jako doposud. Veronika Bílková komentuje kontinuitu nové Koncepce pozitivně. „K čemu revoluce? Je lepší jít cestou postupné evoluce a ukázat, co můžeme nabídnout, i v ostatních oblastech.“

Čitelnost na prvním místě

"Čitelnost zahraniční politiky a kontinuita postojů daného státu je na mezinárodním poli naprosto zásadní pro udržení dobrých vztahů," shrnula docentka Bílková podstatný funkční aspekt nové koncepce. Kromě časové kontinuity by měla panovat shoda v zahraničněpolitické problematice i napříč politickou reprezentací – což se bohužel v případě České republiky neděje. „Jednak mluvíme více hlasy současně, a zároveň se tyto hlasy v čase mění,“ vysvětluje Veronika Bílková.

Česká zahraniční politika může být občas našimi partnery vykládána jako vícehlavá saň; na jedné straně je zde zřetelný hlas ministerstva zahraničních věcí, na straně druhé stojí ministerstvo průmyslu a obchodu, tradičně se přidává i hlas prezidenta. Veronika Bílková upozorňuje, že se jedná o dlouhodobý trend, už od 90. let měla a má Česká republika více aktérů, kteří se vyjadřují k zahraniční politice směrem ven – známé jsou protichůdné postoje k Evropské unii nebo třeba k otázce globálního oteplování, nyní se do popředí dostává problematika lidských práv a důrazu na ekonomickou politiku.

Ta ostatně podle Veroniky Bílkové představuje hrozbu pro lidskoprávní politiku. Zaměření na ekonomickou diplomacii a její propojení s lidskými právy může vést – a v praxi vždy vedlo – k tomu, že kritizujeme pouze země, se kterými nemáme silné ekonomické vazby, abychom si hospodářsky neublížili. Tento problém se netýká jenom České republiky, žádný stát se této tendenci do jisté míry neubrání, její prohlubování ale může být nebezpečné. Naše lidskoprávní priority totiž nejsou kompatibilní s prioritami ekonomickými; pokud se budeme řídit zájmy našich investorů, nebudeme schopni dodržet naše lidskoprávní priority. Nicméně, je důležité zdůraznit, že studie neprokazují, že by lidskoprávní kritika měla negativní důsledky na ekonomickou politiku. Státy totiž jednají ve své podstatě racionálně, negativní ekonomická opatření jsou proto většinou krátkodobého charakteru, nebo se jedná pouze o výhrůžky.

Koncepce zahraniční politiky České republiky je důležitým dokumentem právě proto, že je jako dokument vlády závazný pro všechny aktéry a složky státní moci.

O přednášející:

doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, Ph.D., E.MA, je výzkumnou pracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se mezinárodnímu právu se specializací na mezinárodní humanitární a trestní právo a lidským právům. Koordinuje Centrum mezinárodního práva ÚMV, vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a je členkou Evropské komise pro šíření demokracie prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise).

O autorce:

Jana Leichterová studuje politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zajímá se o genederová témata, média a hybridní hrozby. Geograficky se soustředí na dění ve Spojených státech amerických.