Nigerijské volby ve stínu „arabského jara“

Události v Maghrebu často rezonovaly v předvolebních komentářích, výrocích a diskusích. Nigerijští politici a další osobnosti veřejného života, novináři i blogeři se dohadovali, zda je „revoluce na egyptský způsob“ v Nigérii možná a žádoucí. Představitelé vlády a vládní Lidové demokratické strany (People’s Democratic Party, PDP) nepřekvapivě popírali, že by občané země mohli mít důvod k revoltě. Dimeji Bankole, předseda Poslanecké sněmovny nigerijského parlamentu, rezolutně vyloučil jakékoli srovnání situace v Nigérii, která je od roku 1999 oficiálně demokratickou zemí, s autoritářskými režimy na severu Afriky.

Naopak opoziční prezidentský kandidát a bývalý vojenský prezident země z let 1983-1985 Muhammadu Buhari varoval PDP před pokusy zfalšovat volební výsledky, protože v opačném případě nepochybně dojde k masovému povstání. Také respektovaný guvernér Nigerijské centrální banky Mallam Lamido Sanusi upozornil všechny politické představitele napříč politickými stranami, aby začali využívat rozsáhlé bohatství země ve prospěch jejích obyvatel, a nikoli jen svůj vlastní, nebo budou v blízké době také čelit lidové revoltě.

Důvodů k nespokojenosti mají Nigerijci nepochybně dostatek. Všudypřítomná korupce, nezaměstnanost, výpadky dodávek elektrické energie, rozpadající se nebo zcela neexistující infrastruktura, narůstající násilné střety v komunitách na mnoha místech země a mnoho dalších neřešených problémů. Navíc nigerijská parlamentní demokracie je spíše „volebním autoritářstvím“, v němž všemocná PDP díky rozsáhlému falšování hlasů s přehledem zvítězila ve všech dosavadních volbách od demokratizace v roce 1999. Vládní strana kontroluje významné zisky z těžby ropy a jejich přerozdělováním udržuje složitý systém patronáže, jenž prostupuje všechny úrovně státní správy i dalších sfér veřejného života.

Proč jsme tedy neviděli revoluční „nigerijské jaro“? Podle mnoha domácích komentátorů je jedním z hlavních důvodů roztříštěnost a nejednotnost země. Etnoregionální, náboženské, sociální a ekonomické rozdíly, dlouho živené krátkozrakými osobními zájmy politických elit, jsou podle nich příčinou neschopnosti Nigerijců spojit se pro společnou věc. Další komentáře poukazují na to, že Nigerijci se prostě už naučili od politiků nic neočekánat. O přebujelé korupci se ostatně už dlouho ví. Relativní svoboda tisku umožnila v posledních letech odhalení celé řady nekalých obchodů a korupčních skandálů. Naposledy v březnu 2011, tedy měsíc před volbami, uveřejnil deník Next několik zpráv z WikiLeaks, které dokumentovaly mnoho případů rozsáhlé korupce a politických intrik. Zatímco v Tunisku byly pravděpodobně informace z WikiLeaks jedním z faktorů, jež přispěly k revoltě, v Nigérii prošly bez významnějšího ohlasu.

Spolu s vírou, že jejich hlas může na situaci v zemi něco změnit, ztratilo mnoho občanů i zájem o volby. Ty se v jejich očích staly fraškou, prázdným rituálem bez většího smyslu, navíc pravidelně provázeným rozsáhlým násilím. Podle jednoho ze zveřejněných dokumentů z WikiLeaks údajně samotný prezident Goodluck Jonathan nelegálně odevzdal ve volbách 2007 čtyři volební lístky namísto jednoho. Toto obvinění, které při setkání s americkými diplomaty v prosinci 2008 vznesl guvernér státu Edo Adams Oshiomhole, sice není podložené žádnými konkrétními důkazy a prezident je popřel, nicméně celá kauza příznačně reflektuje charakter voleb, které pozorovatelé EU dokonce označili za nejhorší, které kdy ve světě viděli.

Národ volebních pozorovatelů

Ačkoli nigerijské ulice nezaplavily na jaře protestující davy, můžeme přesto v předvolebních přípravách i během voleb pozorovat některé podobné prvky a do jisté míry i inspirativní vliv revolucí v Maghrebu, jenž se podepsal zřejmě i na zvýšeném zájmu voličů o registraci. Ráz a průběh voleb v Nigérii navíc výrazně pomáhaly formovat dva vzájemně související fenomény mobilizace mladých a využití sociálních médií, které hrály významnou úlohu v revolucích v severoafrických zemích.

„Zatímco se Nigerijci připravují k prezidentským volbám, stalo se něco, co ač mnohem méně dramaticky než v severní Africe má zřejmě stejný dlouhodobý význam: mladí se konečně probudili“, napsala nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie. Mladá autorka také moderovala první předvolební debatu mezi prezidentskými kandidáty a mladými lidmi v historii země, organizovanou koalicí několika místních nevládních organizací pod titulem „A co my?“, do níž mohli zájemci posílat dotazy prostřednictvím textových zpráv, Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí. Organizace jako Enough is Enough nebo ReclaimNaija vzdělávaly voliče, z nichž je podle odhadů více než polovina ve věku od 18 do 35 let, v otázkách spojených s registrací i samotnými volbami, a nabádaly je ke spoluúčasti při dohledu nad spravedlivým průběhem hlasování. Enough is Enough například iniciovala projekt Register, Select, Vote, Protect (Zaregistruj se, vyber, zvol a chraň), jehož symbolický akronym RSVP měl pobídnout občany k volební účasti. Během voleb v rámci těchto projektů fungovaly zvláštní telefonní linky, sms portály a účty na různých sociálních sítích, přes něž mohl kdokoli a odkudkoli v zemi informovat ostatní o problémech a nepravostech ve volebních místnostech jak o administrativních nedostatcích (chybějící hlasovací lístky, nekompletní seznam registrovaných voličů nebo nepřítomnost odpovědného personálu), tak i o podvodech (krádeže volebních uren, falšování hlasovacích lístků či zastrašování).

Také vzkaz na oficiálních webových stránkách hlavní státní instituce pověřené organizací voleb Nezávislé národní volební komise (Independent National Electoral Commission, INEC) vybízel voliče ke spolupráci: „Mobilní telefony jsou ve volebních místnostech vítány. Použijte je k oznámení prostřednictvím textových zpráv všech podvodů, násilí nebo neoprávněného zasahování do voleb.“ Kromě toho INEC spolupracovala i s mnoha nevládními organizacemi, které zprávy od voličů přijímaly nezávisle na ní. Ačkoli INEC nebyla schopna zasáhnout ve všech oznámených případech, její ochota voličům naslouchat a jednat na základě informací, které poskytli, probudila aspoň v některých znovu pocit, že jejich hlas přeci jenom něco znamená, a hrála tak důležitou roli při posilování důvěryhodnosti celého volebního procesu.

Ne v celé zemi se ale vliv sociálních médií a aktivizace mladých projevovala stejně. Nigérie sice patří k africkým zemím s nejvyšším přístupem občanů na internet podle statistik je to bezmála jedna třetina z její stopadesátimilionové populace pořád to ale znamená, že zbylé dvě třetiny přístup nemají. Navíc není z těchto údajů jasné, jak se do nich promítají další faktory například skutečnost, že více než 70 procent obyvatel žije pod úrovní chudoby s méně než dvěma dolary na den či že téměř polovina Nigerijců je negramotných. Účet na Facebooku pak mají odhadem jen dva až tři miliony občanů a na Twitteru asi šedesát tisíc.

Důležitější než samotné počty uživatelů je pak jejich geografické rozložení, které je velmi nerovnoměrné. To ostatně potvrzují i mapy, které graficky znázorňují původ zpráv přijatých zmiňovanými projekty monitorování spravedlivého průběhu voleb. Zdaleka nejvíce jich přišlo z jihu a z velkých měst v centrální části země, naopak z pohraničních regionů na východě i západě přišlo zpráv jen velmi málo, nebo dokonce žádné. Také velká část aktivně zapojené mládeže pochází z řad těch, kteří mají dobrý přístup ke vzdělání i k internetu a novým technologiím, tedy z jižních států federace nebo z nigerijské diaspory ve Spojených státech.

Skutečný vliv sociálních sítí na chování voličů se navíc jen velmi obtížně měří a hlubší analýza tohoto fenoménu v kontextu volebních procesů je stále nedostatečná. Centrum pro sledování sociálních médií uvádí například příběh twitterové zprávy uživatelky Ms.Chika411, jež přinesla obvinění kandidátky do senátu za PDP, bývalé ministryně a ambasadorky Kemy Chikwe, z falšování hlasů. Toto obvinění, následně potvrzené i z jiných zdrojů, vyvolalo vlnu reakcí na mnoha online fórech, které nakonec zřejmě přispěly k její porážce. Na druhou stranu byla tato epizoda jen poslední z řady nesrovnalostí a konfliktů, které kampaň PDP ve státě Imo provázely, takže není jisté, jakou měrou opravdu o výsledku rozhodla.

Jedna vlaštovka jaro nedělá

Politická kultura a struktury moci jsou zpravidla vůči zásadním změnám značně odolné. Přesto úsilí mladých aktivistů a politických reformátorů, bezprecedentní využití mobilních telefonů a sociálních sítí ve volebním dohledu a do jisté míry inspirativní působení arabských revolucí, přinesly v dubnových volbách určité pozitivní výsledky. Nezanedbatelnou roli při tom hrála také INEC, která v předvolebním období od srpna 2010 prošla pod vedením univerzitního profesora Dr. Attahiru Jagy radikální proměnou, při níž se z nechvalně proslulého nástroje PDP k falšování voleb proměnila v poměrně dobře fungující a relativně nezávislou instituci. Podle většiny domácích i zahraničních pozorovatelů zažila Nigérie nejspravedlivější a nejlépe zorganizované volby své demokratické historie. Mocenský monopol vládní PDP byl částečně zlomen, a ačkoli strana zůstala nejsilnější silou v zemi a udržela si prezidentský post, ztratila řadu míst jak v parlamentu, tak i v místních vládách.

Kdybychom proto chtěli být optimisty, mohli bychom mobilizaci mladých voličů, kteří se, vybaveni mocnou zbraní ve formě sociálních sítí, rozhodli říci dost (nejen) nekalým volebním praktikám politických elit země, označit za začátek takové malé nigerijské revoluce, jež pootevřela dvířka k otevřenější a demokratičtější společnosti a politice. Na druhou stranu politicky motivované povolební násilí v některých severních státech nigerijské federace především v Buhariho domovském státě Kaduna, jež si během tří dnů vyžádalo přes 800 mrtvých, stejně jako dlouhý seznam problémů země a opravdu slabé výsledky dosavadních vlád při jejich řešení, musí však nutně držet přehnaný optimismus na uzdě.

O autorce:

Kateřina Werkman je politoložka a afrikanistka. Přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Metropolitní univerzitě Praha.
katka.werkman@gmail.com