K energetické bezpečnosti Indické republiky

Indická republika se v posledních desetiletích těší, stejně jako třeba sousední Čína, výraznému ekonomickému růstu. I ona se ale potýká s tíživou a mnohostrannou otázkou populační. V jejím případě s rychlým přírůstkem obyvatelstva, které aktuálně čítá více než 1,24 miliardy lidí. A obdobně jako v ČLR, existuje i v Indii mimořádně úzké sepjetí masivního hospodářského růstu nebo populačních otázek s otazníky kolem energetické politiky.

Ekonomický rozmach největší demokracie planety započal zkraje 90. let minulého století na podkladě přijatých reforem či odstranění některých obchodních a investičních bariér. Zvyšování produktivity tamějšího hospodářství podpořil především rostoucí mezinárodní obchod, dále větší dostupnost finančních služeb a v neposlední řadě finanční prostředky vložené do informačních a komunikačních technologií. Největší podíl na růstu má pak, oproti majoritě rozvojových zemí, sektor služeb.

Zmíněné hospodářské reformy se nicméně prozatím výrazněji nedotkly sektoru zemědělství a rozvoje venkovských oblastí, kde bohužel stále existuje vysoká míra chudoby. Což opět nepochybně souvisí s demografickou křivkou, vlnami urbanizace, jakož i obrovskými transfery populace z venkova do měst. Přitom to, zda se podaří využít obrovského lidského potenciálu nebo vyrovnat prohlubující se rozdíly mezi venkovem a městy (případně rovněž mezi svazovými státy), považují odborníci za důležitou determinantu příštího (ekonomického) vývoje země.

Tento vývoj je již řadu let víceméně zdárný, pročež není divu, že celková primární spotřeba zdrojů energie se jen mezi roky 1990 a 2011 více než zdvojnásobila. Z hlediska energetického představuje dnes Indie čtvrtého největšího světového spotřebitele. Hned za USA, Čínou a Ruskem.

Naproti tomu však spotřeba přepočítaná na jednoho obyvatele se jeví velmi nízká, dokonce v porovnání s některými rozvojovými státy. Inkriminovaný ukazatel tak mimo jiné implikuje již zmíněnou míru chudoby, v níž stále žije více než 400 milionů osob. Nepřímo též upozorňuje na jeden z důvodů budoucího nevyhnutelného zvyšování celkové energetické spotřeby.

Dále je z komplikovaných indických poměrů zřejmé, že dosavadní dotace zdrojů energie, jež uměle snižují jejich cenu, znesnadňují vytvoření dobře fungujícího tržního prostředí, což tedy znamená národohospodářská atmosféra, které by lákala tolik potřebné investory – mimo jiné v ranku elektrických sítí a moderních produktovodů. O sektoru energetiky se tudíž nezřídka hovoří jako o odvětví nacházejícím se na půli cesty mezi socialistickým modelem se státním vlastnictvím a otevřenou tržní ekonomikou.

Environmentální problémy a energie z jádra

Co se týká širších dopadů energetických potřeb Indie, do popředí zájmů místních elit stále více pronikají otázky environmentální. V primární spotřebě zdrojů energie totiž dominuje uhlí (cca 41 %), jehož je Indická republika, disponující rozsáhlými nalezišti (až 7 % světových zásob), jedním z největších producentů. Přes silně znečišťující účinky je spalování tohoto pevného fosilního paliva relativně levné i dostupné, tudíž se mu dostává širokého využití. Domácí produkce ovšem již dávno nestačí vnitřní poptávce. Z čehož plyne nezbytnost importu ze zahraničí, hlavně z Indonésie, Jihoafrické republiky, Austrálie či Kanady.

Z hlediska celkové výroby elektrické energie roste v poslední době význam jiného, dle mnohých perspektivnějšího, zdroje. Jde o jadernou energetiku, s jejímž zkoumáním Indie ostatně započala daleko dříve než ostatní asijské regiony. V současnosti tvoří produkce nukleárních elektráren (společně s obnovitelnými zdroji) ani ne 5 % celkové spotřeby a její podíl na produkci elektřiny je tak v porovnání s uhlím dosud vcelku zanedbatelný. Ovšem v budoucnosti by mohla představovat příhodné řešení jak sociální (výroba elektrické energie), tak environmentální (nízké emise CO2) dimenze indické energetické bezpečnosti.

Budoucnost (dovozu) fosilních paliv

K takovému záměru totiž existuje přinejmenším jeden mimořádný důvod – absence výrazných indických nalezišť ropy či zemního plynu. Například nová politika udělování těžebních licencí (NELP) vedla k jistým důležitým objevům, především ohledně navýšení prokázaných zásob zemního plynu. Dle statistik British Petroleum dosahují místní prokázané zásoby ropy výše 5,7 miliard barelů (0,3 % světových zásob) a zásoby plynu 1,2 tcm (0,6 % světových zásob). Indická republika přitom v současnosti spotřebuje asi 3,41 miliony barelů denně, čímž zastává 4. místo na žebříčku globálních spotřebitelů (po USA, Číně a Japonsku). Zároveň drží čtvrtou příčku v pořadí importérů „černého zlata“.

Co se týká úlohy zemního plynu, dle některých prognóz by se měla jeho spotřeba mezi lety 2012 až 2035 ztrojnásobit. Je tudíž patrné, že pokud se nepodaří rozhojnit vlastní indickou produkci, bude napříště nutno strategickou surovinu ve stále větším objemu dovážet. Přitom již v loňském roce běželo o 70 procent z objemu spotřebovaného uhlíkatého paliva!

Import klíčových energetických zdrojů přitom dále ztěžuje fakt, že brzy nejlidnatější stát světa sousedí s nestabilními, problematickými, ba dokonce vzájemně nepřátelskými režimy (v Myanmaru a Pákistánu), již transport leckdy znesnadňují. Celkově tak lze říci, že četné problematické aspekty činí z energetické bezpečnosti Indické republiky mimořádně složité i komplexní téma. A před tamní vládní aparát staví do budoucna řadu výzev.

O autorech:

Bc. Marek Šilhavík je absolventem VŠE a posluchačem magisterského stupně oboru „Asijská studia a mezinárodní vztahy“ na Metropolitní univerzitě Praha. Odborně se zaměřuje především na problémy environmentální bezpečnosti a dopravy v Asii.

Mgr. Pavel Kopecký je absolventem oboru politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, politickým analytikem a publicistou. Specializuje se na mezinárodní bezpečnost a soudobé dějiny.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

India the Modi factor - https://goo.gl/my5FLW

RAJAGOPALAN, Rajesh - India's strategic choices - https://goo.gl/ssS9wt

LO, Bobo - New order for old triangles? - https://goo.gl/3bbMtf