EU jako jaderný aktér: kam dál po dohodě s Íránem

Dodržování těchto a mnoha dalších omezení budou kontrolovat inspektoři OSN, a pokud kterýkoli ze signatářů dohody nabude dojmu, že Írán „podvádí“, může rozhodnout o zpětném uvalení sankcí. V mezinárodním prostředí je dohoda vnímána veskrze pozitivně, s nejhlasitější kritikou v případě Izraelců, kteří kontrolnímu mechanismu, stejně jako íránským záměrům, nedůvěřují. Opozice rovněž přichází ze strany americké Republikánské strany, pro kterou jsou garance poskytované dohodou rovněž nedostatečné.

Vedoucí roli při koordinaci a zastupování evropských zájmů hrála současná vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogherini. Do listopadu 2014 podobnou úlohu sehrávala její předchůdkyně Catherine Ashton. Pro unijní jadernou a odzbrojovací politiku je to nebývalý úspěch. Přestože snaha bránit proliferaci jaderných zbraní je cílem EU již delší dobu, hmatatelných výsledků bychom dosud mnoho nenapočítali. První jasně formulovaná strategie v této oblasti vznikla v roce 2003. Od té doby EU pravidelně koordinuje pozice členských států na mezinárodních fórech, naposledy na letošní revizní konferenci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Úspěchy jsou však diskutabilní.

Unie je rovněž odhodlaným promotérem Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek, která zatím nebyla ratifikována dostatečným počtem zemí, aby mohla vstoupit v platnost. Důležitou aktivitou je zapojení se do amerického programu Kooperativního snížení hrozby, který se věnuje například asistenci při demontáži zbraní hromadného ničení na území bývalého Sovětského svazu. Dosažení dohody s Íránem je ovšem pro EU přelomovou událostí.

Tento významný úspěch a aktivní zapojení do jednání s Íránem vysoké představitelce přihrál důležitý politický potenciál a pozici významného hráče v oblasti jaderné proliferace a odzbrojování. A je to dobře, protože napříč tomu, že od konce studené války uběhlo již bezmála 25 let, existuje na světě stále 10 států, které jadernými zbraněmi disponují. Některé z nich přitom nejsou součástí žádného režimu kontroly zbrojení.

Rusko - jaderná velmoc bez skurpulí

Je tedy nasnadě zabývat se otázkou, zda se podaří tyto země dále motivovat k redukcím zbraní hromadného ničení, dokud si nezameteme před vlastním prahem. Konflikt na Ukrajině a obsazení Krymu Ruskou federací změnily náhled na mezinárodní prostředí, dodržování mezinárodního práva, vztahy mezi státy a budoucnost míru na evropském kontinentu. Je ale nutné se zaměřit právě i na jaderný rozměr situace. Rusko je ostatně po zuby ozbrojenou jadernou velmocí, která nyní navíc prokázala, že porušení mezinárodních dohod je hranicí, kterou nemá problém překročit.

Již v srpnu 2014 ruský prezident Vladimir Putin neváhal připomenout světu, že Rusko je jedním z nejsilnějších jaderných států a že své jaderné síly hodlá do budoucna posilovat. Na jaře tohoto roku se v televizním dokumentu „Krym. Cesta do vlasti“ Putin svěřil se svými plány během anexe Krymu, podle nichž byl připraven uvést ruské jaderné zbraně do pohotovostního stavu a následně je i použít. Jedná o velice nebezpečné tvrzení, které není radno brát na lehkou váhu. A to nezávisle na tom, zda mu odpovídala realita.

Ukrajina se po rozpadu Sovětského svazu podepsáním budapešťského memoranda dobrovolně vzdala jaderných zbraní, které zůstaly na jejím území, výměnou za záruky jaderných velmocí, že proti ní jaderné zbraně nepoužijí. Rusko, Velká Británie a USA se navíc memorandem zavázaly k tomu, že se zdrží užití síly a jeho hrozby proti územní integritě a politické nezávislosti Ukrajiny. Pokud ruský prezident pouze uvažoval o použití jaderných zbraní proti nejaderné zemi, podkopává tak veškeré snahy o všeobecnou kontrolu zbrojení. Je složité přesvědčit země, aby neusilovaly o získání jaderné nálože, nebo aby své vlastní zbraně demontovaly, pokud bezpečnostní závazky největších jaderných států neplatí, nebo platí pouze sporadicky.

Rusko přitom svůj arzenál nadále aktivně rozšiřuje a modernizuje. Na počátku roku 2012 Vladimir Putin, tehdy ještě na premiérské pozici, oznámil, že ruská armáda obdrží přes 400 mezikontinentálních raket během následujících deseti let. Jeho plány se postupně mění ve skutečnost. Letos v létě Rusko nakoupilo 40 nových mezikontinentálních střel, které by údajně měly být schopny překonat i technicky nejvyspělejší obranné systémy. Další velké státní programy na přezbrojení a modernizaci vojenské techniky již započaly nebo jsou v plánu. Některé z nich budou pravděpodobně probíhat ještě několik let.

Podle ruského prezidenta jsou tyto aktivity odpovědí na rozhodnutí USA rozmístit tanky, bojová vozidla a další těžké zbraně v pobaltských zemích. Je však otázkou, zda je pořízení nových mezikontinentálních raket schopných nést jaderné nálože adekvátní reakcí na konvenční ozbrojování nejaderných států. Navíc plány na vojenskou modernizaci Ruská federace prezentuje mnohem déle, než USA přesuny vojenské techniky do Pobaltí. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg označil ruskou rétoriku za důvod aktivnější přípravy sil NATO na obranu členských států a nazval tzv. „řinčení zbraní“ Ruska destabilizujícím a nebezpečným.

Odzbrojovací politika volá po multilateralizaci

Modernizace jaderného arzenálu v posledních letech probíhala i ve Velké Británii nebo Francii, nicméně početně je Rusko několikanásobně napřed. Míra vylepšování ruského jaderného arzenálu neodpovídá dohodám o redukci jaderných zbraní, které Rusko podepsalo s USA. Takové chování může mít velký vliv na povzbuzování jaderných programů v jiných zemích a je v naprostém rozporu se závazky vyplývajícími ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která je základem světové kontroly zbrojení a postupného odzbrojování a jíž je Rusko signatářem.

Pohledy na to, zda a jak celou situaci řešit, se liší. Diplomatické vyústění v podobě nové dohody o kontrole zbrojení a redukci jaderných zbraní není jednoduše dosažitelné. Přesto by nebylo od věci na takovou možnost upozornit. Je ale třeba změnit výchozí podmínky oproti předchozím jednáním, ve kterých byli významnými aktéry pouze Ruská federace a USA. Odzbrojovací politika volá po multilateralizaci a EU je v tuto chvíli po dlouhé době v pozici, kdy si může dovolit na tuto výzvu odpovědět. Zejména právě díky precedentu v podobě íránské dohody, která dokázala efektivitu ekonomických sankcí a dostala EU mezi přední aktéry v jaderné politice, které je nutné brát vážně.

Kontrola ruského zbrojení by přitom mohla být zjevným společným zájmem všech evropských států, nezávisle na jejich jaderném statutu. Pokud si Unie svůj post významného aktéra v politice jaderné proliferace a odzbrojování chce udržet dlouhodobě, neměla by ruskou aktivitu přehlížet, či ji tiše ignorovat. I když výsledky jsou značně nejisté, jakákoliv viditelná činnost může mít velký vliv na ostatní problémové jaderné aktéry a jejich vnímání toho, na kolik je jaderné zbrojení prominutelné a výhodné. EU by tedy měla využít nově nastalou situaci, přimět Rusko k aktivnímu jednání a kout železo, dokud je žhavé.

O autorce:

Veronika Víchová je spolupracovnice analytického týmu think-tanku Evropské hodnoty