10. 4. 2015 Tento obsah není aktuální

Drak anebo papírový tygr? Pozice Číny v 21. století

Vzestup Číny je nepochybně jedním z nejdůležitějších témat tohoto století. Hospodářský i velmocenský růst Číny je v plném proudu. Máme se ho bát? Čeká nás agresivní revizionistická země, nebo spokojený stát, kterému současné mezinárodní klima umožnilo růst?

Aktivnější v zahraniční politice

Jistým zvratem pro mezinárodní status Číny a také pro vztahy s některými zeměmi jihovýchodní Asie byl rok 2010. Čína přeskočila Japonsko v měřítku nominálního HDP a dostala se na druhé místo za Spojené státy. Ve stejném roce se rozostřilo napětí mezi ČLR a USA, Japonskem, Filipínami a Vietnamem. Vše dohromady zintenzivnělo domácí debaty o přehodnocení dosavadní zahraniční politiky „taoguangyanghui“ (Keeping a Low Profile, KLP – do češtiny volně přeloženo jako „udržování nízkého profilu“) prosazené za Teng Siao-pchinga (Deng Xiaoping) během let 1990 a 1991. Změna kurzu byla oficiálně potvrzena v říjnu 2013, kdy na konferenci o otázkách zahraniční politiky strany ve svém projevu prezident Si Ťin-pching (Xi Jinping) prezentoval novou strategii „fenfayouwei“ (Striving For Achievement, SFA – „usilování o úspěch“).

Podle Sia má být největším skokem změna z čistě ekonomických vazeb na politickou spolupráci. Ihned po zveřejnění projevu prezidenta se v čínských i zahraničních médiích a akademických kruzích nastartovala diskuze, zda tato změna může Číně otevřít dveře k lepšímu mezinárodnímu postavení. Si řekl, že „cílem je upevnit a zlepšit přátelské vztahy se sousedy, chránit národní suverenitu, bezpečnost a rozvoj, zesílit vzájemnou ekonomickou provázanost, prohloubit bezpečnostní spolupráci a pracovat na kulturní diplomacii“. Během „taoguangyanghui“ se země pasivně adaptovala na změny v mezinárodním systému. Tato strategie byla vytvořena za účelem skrytí potenciálu země. Nyní se má více zapojovat do mezinárodních témat, zejména bezpečnostních. Vše nastartovalo další kolo diskuzí o vzestupu Číny. Ze světa se ale ozývá kritika, že se Čína bude chovat příliš asertivně.

Teoretické vysvětlení vzestupu

Debata o vzestupu Číny v rámci tábora teoretiků mezinárodních vztahů proti sobě postavila optimistické liberály a pesimistické realisty. Podle liberálů je současný mezinárodní řád definován ekonomickou a politickou otevřeností a toto prostředí může přijmout rostoucí Čínu mírovou cestou. USA a další státy vřele vítají Čínu do tohoto společenství a zároveň z jejího růstu prosperují. Pro Čínu je toto výhodnější a bezpečnější než draze a nebezpečně bojovat o svržení současného systému a vytvoření nového, pro sebe ještě výhodnějšího.

Realisté naopak předvídají střet. Podle nich bude Čína jednat asertivně a takové chování donutí USA a další země k politice balancování či rovnováhy. Vše může dospět na úroveň vztahu USA-SSSR v průběhu studené války nebo až k válce horké. Podle ofenzivního realisty Johna Mearsheimera se Čína pokusí o ovládnutí Asie podle stejného principu, jako USA dominují prostoru v západní hemisféře. Peking by měl chtít vojensky slabé Rusko i Japonsko, stejně jako Washington preferuje slabou Kanadu a Mexiko. Problémem je americký zájem v regionu a z historie víme, jak Spojené státy reagují, pokud se nějaká země přímo pokusí o dominanci v Asii. USA by proto rozhodně netolerovaly přímého protivníka.

Co se týče otevřeného vojenského střetu mezi USA a Čínou, tato možnost není vyloučena, ale je malá. Obě země disponují jadernými zbraněmi a ty stačí k udržení vysoce efektivní odstrašující síly. Pokud se jedná o konvenční útoky Číny na americké půdě, ty jsou prakticky nemožné, neboť obě země dělí obrovská plocha Tichého oceánu. I přes zvyšující se náklady na obranu, čínská armáda je v současné době mnohem slabší než americká. Na druhou stranu i to by stačilo na odražení potenciálního konvenčního útoku vedeného z území asijských spojenců USA.

Ani scénář studené války není pravděpodobný. USA a Sovětský svaz se v minulosti chovali mnohem agresivněji a jejich ekonomické vazby byly minimální. Současný vztah Spojených států a Číny je definován zejména vzájemnou ekonomickou provázaností a obě země se nutně potřebují. Jakýkoliv rozkol v ekonomických vztazích by znamenal vážný problém pro oba státy. Studená válka byla bitvou ideologickou. Komunismus a liberální demokracie prosazovaly svoje hodnoty, pouze jedna strana mohla vyhrát. Dnešní Komunistická strana Číny je sice čínská a vládne zemi, ale na druhou stranu není ideologicky komunistická v žádném tradičním slova smyslu.

Co se v Číně vlastně děje?

Mnoho akademiků se domnívá, že úspěch čínského ekonomického růstu v posledních několika dekádách se dá přičíst tzv. vývojovému státu či modelu (Developmental State). Tento model není typicky čínský, neboť se již dříve začal prosazovat v jiných východoasijských zemích. Často skloňovanými příklady jsou poválečné Japonsko a Jižní Korea po ukončení občanské války. Je důležité zdůraznit, že vztah státu k hospodářství je velmi odlišný od anglo-amerického modelu kapitalismu. Stát má v tomto pojetí velmi silnou funkci. Byrokraticky mohutný aparát strategicky vybírá určitá klíčová odvětví a ta jsou poté dlouhodobě podporována. Mezi hlavní čínské „národními šampiony“ (SOEs – State-Owned Enterprises) dneška patří Sinopec, China National Petroleum, China Mobile, Minmetals, China Resources a China Poly Group. Podle odhadů zahraničních analýz se SOEs podílí ze 40 až 50% na čínském hrubém domácím produktu.

Je nezpochybnitelné, že japonský vývojový model hrál velmi důležitou roli v poválečné obnově a následujícím hospodářském boomu. Tento model však již dosáhl svého vrcholu a nemůže být dále aplikován na současné prostředí. Japonská neschopnost úspěšně restrukturovat a reformovat tento systém způsobila, že se země ocitla ve více než dvě dekády trvajícím úpadku. Pokud bereme v potaz srovnání se „Zemí vycházejícího slunce“, v jaké fázi se nachází Čína dnes? Je v období rostoucích padesátých a šedesátých let, či stagnace let devadesátých? Na toto dnes nikdo nedokáže odpovědět. Čínské vedení si je nicméně jisté, že nekonkurenceschopné SOEs jsou již stěží ziskové a exportně orientované hospodářství začíná být dominováno privátním sektorem a zahraničními nadnárodními korporacemi. Pokud země již nedosáhla vrcholu vývojového modelu, velmi rychle se k němu blíží. Jestli se lídři chtějí vyhnout japonské mizérii, musí prosadit reformy.

Hospodářské reformy jdou ruku v ruce s těmi politickými. Za poslední tři dekády se 500 milionů Číňanů dostalo z propasti absolutní chudoby, ale rychle se objevily markantní sociální rozdíly ve společnosti a obrovská korupce. Ideologicky nejsilnější opozicí je tzv. Nová levice (New Left), opírající se o akademiky z humanitních a sociálně-vědních disciplín. Autory spojuje distancování se od neoliberalismu a téměř žádné regulace. V dnešní Číně je běžné, že dělníci pracují v otřesných podmínkách, někdy až 80 hodin týdně a bez zdravotního a sociálního pojištění. Navzdory tomu většina intelektuálů podporuje liberalismus, směřování k tržní ekonomice a oslabení státního monopolu. Liberálové mají větší zastoupení i podporu ve vedení strany než Nová levice.

Strana důkladně pracuje na tom, aby se pro domácí i zahraniční veřejnost profilovala jako jednotná. Realita je tomuto ale ve skutečnosti velmi vzdálená. Strana je názorově velmi roztříštěna. Kromě již zmiňovaných liberálů a levicově smýšlejících je strana dělena na „merits“ (kariéristé) a „princelings“ (děti starších kádrů), různé zájmové skupiny, složitě propojené klany atd. Pokud jsou prezident Si Ťin-pching a premiér Li Kche-čchiang (Li Keqiang) přesvědčeni, že radikální změny jsou nutné k zabránění případné hospodářské krize, musí čelit opozici z řad svých kolegů, provinčních vlád, SOEs a ideologů. Mezi nejhlavnější reformní agendu patří změna vlády z plánovače ekonomiky na jejího regulátora a oddělení vlády od SOEs. Pokud tyto razantní kroky chtějí prosadit, potřebují pokud možno co nejvíc zcentralizovat politickou moc. To se již stalo v rámci zúžení počtu Stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny z devíti na sedm členů a veřejně odstartované protikorupční kampaně. Při znalosti vzájemného vztahu již potrestaných největších ryb Po Si-laje (Bo Xilai) a Čou Jung-kchanga (Zhou Yongkang) se můžeme domnívat, že se Si a Li zbavují celé jedné větve.

Výzvy do budoucnosti
Procesy s vysoce postavenými straníky sice rezonují ve společnosti, ale jen stěží mohou ovlivnit vedoucí postavení strany v zemi. Podle některých vysvětlení se mělo jednat o symbol aktivního boje vládnoucí špičky proti korupci, která je v Číně ve všech vrstvách společnosti. Jak již bylo zmíněno, to že strana není jednotná, neznamená, že není stabilní. Má stále podporu většiny veřejnosti, a to zejména díky hospodářskému růstu, který historie lidstva nepamatuje. Poslední dobou se stále častěji ozývají hlasy vyšší střední třídy hovořící o neudržitelném stavu znečištění ovzduší. Mírný posun z materialistických na postmaterialistické hodnoty se dal vypozorovat již během březnovém projevu Li Kche-čchianga, ve kterém bylo zdůrazněno, že se bude s tímto problémem bojovat. Pouze to se může jevit jako krok vpřed, neboť v minulých letech se otázky týkající se smogu ignorovaly. Předpokládaný růst HDP na rok 2015 má být 7 %, nejméně za posledních 24 let.

Největšími problémy, kterým země bude čelit v průběhu několika následujících dekád, jsou zejména demografická krize a stále rostoucí závislost na importu surovin. Čína, paradoxně jako jedna z nejstarších civilizací vůbec, byla po většinu své historie demograficky mladou společností. Vše se začalo měnit koncem 70. let, kdy došlo ke snížení porodnosti a prodloužení života. Zlom v rámci produktivního věku nastane v několika příštích letech. Poté bude mít Čína čím dál méně mladých lidí. Pokud ještě v roce 2005 připadlo 16 seniorů (nad 60 let) na každých 100 pracujících, tento poměr se zdvojnásobí na 32:100 v roce 2025. Prognózy na rok 2050 dokonce varují před proporcí 61:100. Stárnoucí populace může vážně ohrozit nejenom růst ekonomiky, ale celé socio-politické uspořádání země

Druhý problém je rovněž dlouhodobý. Ačkoliv uhlí stále pokrývá zhruba dvě třetiny energie, již v roce 1993 spotřeba ropy převýšila domácí produkci a došlo k nutnosti importu ze zahraničí. Čína přijímá 60 % ropy z cizích zemí a vzrůstající trend bude stále pokračovat. Závislost na dodávkách zahraničního plynu není tak velká, ale roste stejnou rychlostí. Tyto skutečnosti mají mnohem větší podíl na formování zahraniční politiky, než tomu bylo dříve. Ohlášená změna na „fenfayouwei“ se v poslední době nejvíce projevuje v hojně zmiňovaném projektu „Nové Hedvábné stezky“. Plán na vybudování sítě rychlovlaků, dálnic, přístavů a samozřejmě ropovodů a plynovodů západní média přirovnávají k americkému poválečnému Marshallovu plánu. Vzájemně výhodná win-win politika však koliduje s geopolitickými souvislostmi. Čínský projekt naráží na ruskou integrační iniciativu států Střední Asie. Tento region je dlouhodobě ruskou klíčovou oblastí a musí zde narážet na americké zájmy. Nucený vstup Číny do tohoto prostředí ještě více zkomplikuje celou situaci a může ohrozit rusko-čínské vztahy. Co více, kromě Ruska a Angoly nejvíce ropy přitéká do Číny z šíitského Íránu a sunnitské Saudské Arábie. Pravděpodobně nebude dlouho trvat, než se tyto znepřátelené strany ozvou, že si Peking bude muset vybrat pouze jednu z nich a přestat balancovat.

Předstihne Čína v roce 20XX Spojené státy?

Co se týče HDP v paritě kupní síly, „Říše středu“ loni již „Nový svět“ překonala. V měřítku nominálního HDP existují odhady, že se tak může stát v rámci následujících 10-15 let. Pokud by se to stalo skutečností, nastává však otázka, zda-li by byla Čína toto vedení schopna udržet, a na jak dlouho. Američané zajisté použijí dva trumfy, které Číňané nemají. Práceschopné obyvatelstvo a omezenou surovinovou závislost.

Ve Spojených státech, jakožto zemi založené na imigraci, žilo po dvě století více než 80 % obyvatelstva s evropským původem. V současnosti toto číslo kleslo pod dvě třetiny a podíl bude i nadále klesat. Avšak díky imigrantům z jiných částí planety nemusí USA trápit stejný problém jako stárnoucí Čínu. Co se dříve zdálo být nemyslitelné, se stane reálné do 15 let, kdy Američané budou mladší než Číňané. Větší proporce lidí s kořeny z Latinské Ameriky může dospět k prvnímu hispánskému prezidentovi a také většímu symbolickému vzdalování od evropského kontinentu.

Přestože USA jsou stále největším odběratelem i těžařem ropy na této planetě, díky břidlicové revoluci mohou omezit import a takto ušetřené miliardy investovat do jiných odvětví. Čína tuto technologickou inovaci nemůže využít v takové míře jako Američané, neboť jejich naleziště se nachází v náročnějších lokalitách a jsou složitější na těžbu. Zatímco se Peking bude muset kvůli své žízni po ropě více zaobírat zahraničím, pro Washington to již nebude tak velká zátěž jako doposud. V extrémním případě nelze vyloučit možnost změny americké zahraniční koncepce z internacionalismu na izolacionalismus, tak jak k tomu došlo po první světové válce.

Pacifické století

S 11. zářím, válkami v Afghánistánu a Iráku a světovou hospodářskou krizí skončil americký „unipolární moment“ v historii. Fareedem Zakariou předpokládaný post-americký svět se však v posledních letech přestal otáčet kvůli zpomalení růstu „těch dalších“. Jedná se zejména o zbývající členy skupiny BRICS – Brazílie, Rusko, Indie a Jižní Afrika. Nicméně neoliberální Washingtonský konsensus, všeobecně přijímaný jako jediný možný od konce 80. let, má v čínském modelu silného konkurenta. Jediný možný kandidát na vyvažovaní USA a Číny v rámci multipolárního světa se ze hry zatím vyřadil sám. Evropská Unie se jím může stát, pouze pokud dojde k prohloubení politické integrace. Pravděpodobně nás čeká „pacifické století“. Na jeho počátku však Spojené státy stále tahají za delší konec.

O autorovi:

Břetislav Panák, v současnosti studuje obor Chinese Politics, Foreign Policy, and International Relations na Tsinghua University v Pekingu. Vystudoval historii a mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze. Působil jako stážista v ÚMV.
https://www.linkedin.com/in/panakbretislav
https://twitter.com/BretislavPanak