29. 5. 2011 Tento obsah není aktuální

Deset dnů, které otřásly Jugoslávií

V době pádu komunismu byla Jugoslávie z pohledu Západu nejperspektivnějším partnerem z celého východního bloku. Honosí se nejméně represivním systémem v celém bloku, je politicky nezávislá na SSSR, má čilé politické i obchodní vztahy se Západem, je vojensky neutrální. V lednu 1989 zde byl spuštěn první východoevropský program ekonomické transformace. Evropské společenství záhy nabízí přidružení i finanční pomoc v transformaci. O deset let později je synonymem toho nejhoršího, co bývalý východní blok během transformace potkalo. Z těžkých následků, jimž uniklo pouze Slovinsko, se většina z bývalé Jugoslávie vzpamatovává posledních deset let a transformační kocovina stále ještě neodezněla.

Byl takový osud Jugoslávii předurčen, anebo v určitém okamžiku či okamžicích existovala možnost volby? Takovým okamžikům, v nichž se dějiny mohly teoreticky ubírat alternativní cestou, se říká kontrafaktuální body. Kromě toho, že jsou v době přeplněné historickými pojednáními příjemným nástrojem na zvýšení čtenářské atraktivity, umožňují zaujmout méně předpojaté hledisko při hodnocení dějin; i historici mají totiž sklon vykládat dějiny retrospektivně s tím, že následek je dokazuje příčinu.

Odhalit ten správný bod ovšem nemusí být úplně snadné. Existují například kontrafaktuály klamné, zdánlivě dávající možnost volby, přičemž však alternativní možnost vede stejně jako skutečná ke stejným koncům. Nepočítají se ani „kdyby, chyby“. Příklad: Kdyby nedošlo k rozkradení armádních skladišť v Albánii, což poskytlo podzemnímu albánskému hnutí zásobu zbraní, nemohlo by se rozšířit albánské povstání v Kosovu a později v jižním Srbsku a v Makedonii. Jenže rozkradení zbraní předcházel kolaps státu a armády, k němuž byl impulsem krach investičních fondů, a do jejich fungování bylo namočeno svými zájmy příliš mnoho lidí z albánské politiky i ze zahraničí. I když vybereme kontrafaktuály umožňující skutečně odlišnou budoucnost s reálnou možností alternativního výsledku (nejlépe, když je rozhodování v rukou minimálního počtu osob), číhá ještě další nebezpečí. Autor může z možných uzlových bodů podvědomě vybírat ty, které by umožnily dějinám kráčet k lepším koncům (jakkoli je to subjektivní kategorie, šlo by, řekněme, o takové, které by omezovaly konflikty a přispívaly ke stabilitě a demokracii). Vylučovat v úvahách o minulosti možnosti vedoucí k horším koncům je totiž lidskou přirozeností.

Se snahou vyhnout se těmto nástrahám jsem nakonec z možností, které se nabízely, vybral čtenářům deset. Deset dnů, které mohly tak či onak otřást jugoslávským světem a způsobit, že by vlak dějin přejel na jinou výhybku.

1. Milošević v čele srbských komunistů (1986)

Miloševićem většina pojednání o rozpadu Jugoslávie začíná a také končí. Začněme tak i my. V roce 1986 ho prosadil jeho hlavní politický spojenec Ivan Stambolić prosadil do funkce předsedy komunistické organizace v Srbsku za cenu změny ustálené volební procedury, která prošla o jediný hlas (ironií osudu byly pro Miloševiće klíčové tři hlasy z Kosova), přes odpor mnoha stranických funkcionářů a díky tomu, že přemluvil hlavního soupeře, aby svou kandidaturu stáhl. Kdyby Milošević nezískal funkci, která mu posloužila jako mocenská opora, nemohl by se o ni již ucházet podruhé a nejspíš by postupně zmizel z prvních řad stranické scény v Srbsku. Čelným představitelem Srbska v době pádu komunismu by nejspíš zůstal Stambolić, nedošlo by k pučům ve vedení autonomních oblastí Vojvodiny a Kosova a republiky Černé Hory. Stambolić byl na rozdíl od Miloševiće nakloněn ekonomickým reformám a nesnažil se jako on vyhrotit situaci v Kosovu, což přispělo k zostření etnického konfliktu zde i k rozkolu mezi Srbskem na jedné a Slovinskem a Chorvatskem na druhé straně. Naopak, Stambolić získal na federální úrovni souhlas s ústavní reformou týkající se autonomií a měl naději i na souhlas autonomních oblastí samotných.

2. Milošević v Kosovu (1987)

Milošević se na jaře 1987 vypravil místo úřadujícího srbského prezidenta Stamboliće do Kosova uklidnit kosovské Srby. K tomuto kroku ho přemluvil novinář Dušan Mitević, jeho přítel, původem z Kosova. Miloševiće návštěva Kosova _ mediálně výtečně přiblížená Mitevićem _ katapultovala do pozice miláčka srbského veřejného mínění, uvědomil si sílu veřejných protestů i televize, a díky tomu odstranil své konkurenty v srbské stranické organizaci, ovládl vedení Srbska, Vojvodiny, Kosova a Černé Hory (a tím čtyři hlasy v osmičlenném jugoslávském prezidiu), ale narazil na rozhodný odpor Slovinska. To vedlo v lednu 1990 k osamostatnění slovinské komunistické organizace a cesta k rozpadu Jugoslávie byla nastoupena. Kdyby místo Miloševiće odjel do Kosova Stambolić, Miloševićův mocenský vzestup by se opozdil nejméně o rok a pád komunismu by ho zastihl nedostatečně připraveného. Nekomunistická opozice by v Srbsku možná získala _ podobně jako ve většině ostatních republik _ silnější vliv. Co by bylo s Jugoslávií, v níž byly federální instituce citelně oslabeny na úkor republikových, zůstává i tak otázkou. Je však možné, že místo aby byla předehrou k rozpadu SSSR a Československa, rozpadla by se sama až jako druhá nebo poslední v řadě.

3. První pluralitní volby v Chorvatsku (1990)

Chorvatští komunisté se po rozpadu jugoslávské komunistické strany přejmenovali na sociální demokracii a doufali, že si udrží moc i po pluralitních volbách požadovaných veřejností. Předepsali volební systém, o němž se domnívali, že jim hraje do karet. Parlamentní volební systém byl velice komplikovaný (volilo se do tří komor, navíc současně probíhaly i komunální volby), dvoukolový a většinový. Oproti očekávání ve volbách právě díky tomuto systému převálcovala transformované komunisty čerstvě založená pravicová strana HDZ vedená Franjo Tuđmanem. Získala celkově v obou kolech a pro všechny tři komory necelých 4 800 000 hlasů, bývalí komunisté přes 4 200 000 hlasů. HDZ však díky systému získala nadpoloviční většinu v parlamentu, jiné, umírněnější strany, získaly zastoupení jen symbolické. Například jednokolový poměrný systém by přitom znamenal, že HDZ by nemohla sama sestavit vládu, a je pravděpodobné, že by nezískala ani současně post prezidenta a premiéra. Co je zvláště důležité, bývalí komunisté získali většinu hlasů chorvatských Srbů. Po svém vítězství se Tuđman nechal zvolit prezidentem a zbrkle začal chorvatské Srby vhánět do náruče radikálů, což byla voda na Miloševićův mlýn. Srbské povstání, které Milošević v tajnosti připravoval, by možná propuklo, ale ne takovou rychlostí a v takovém objemu. Bez ohledu na srbsko-slovinské půtky začala být další existence Jugoslávie nemožná až s Tuđmanovým příchodem. I kdyby se Jugoslávie, podobně jako Československo, v důsledku probuzeného nacionalismu a odlišných přístupů k ekonomické transformaci, přece rozpadla, bylo by prolito méně krve, situace v Chorvatsku by byla zásadně jiná a je i možné, že by Chorvatsko už bylo členem Evropské unie.

4. Společný postup Slovinska a Chorvatska proti jugoslávské armádě (1991)

Slovinsko mělo pro případ zásahu federální armády v případě vyhlášení nezávislosti připravený plán, který jednoznačně vyšel: oblehnout federální kasárna a odříznout je od vnějšího světa a neuhýbat ani před přímou konfrontací. Chorvatský prezident Franjo Tuđman něco takového dlouho odmítal a spoléhal spíš na to, že federální armáda nerozpoutá opravdovou válku a že se on sám dohodne separátně s Miloševićem. Když se chorvatští demonstranti snažili zabránit v průjezdu armádním kolonám směrujícím do Slovinska, chorvatská policie je rozháněla. Na obléhání kasáren přistoupil Tuđman až čtyři měsíce po Slovincích a dva měsíce poté, co se v Chorvatsku rozběhla skutečná válka. Federální ofenzivu to zastavilo, ale až do roku 1995 vládla v Chorvatsku patová situace. Společný postup se Slovinskem (obě republiky vyhlásily nezávislost týž den, 25. června 1991) by poměr sil změnil hned na počátku. Kdyby nebylo vleklého konfliktu v Chorvatsku bez vítěze na obzoru, nevypukla by zřejmě ani válka v Bosně a Hercegovině. Tím není řečeno, že by se zde vůbec nestřílelo _ ale ozbrojený konflikt by určitě nenabral zdaleka takový spád. Rozhodnutí bylo v podstatě v Tuđmanových rukou.

5. Milošević kvůli sankcím odstupuje (1992)

Po vypuknutí války v Bosně a Hercegovině využili Američané toho, že zahraniční politiku Kremlu určovali prozápadně orientovaní politici, a v květnu 1992 prosadili v Radě bezpečnosti OSN rezoluci o všeobecném embargu proti Srbsku a Černé Hoře. Milošević pak krátce váhal, zda nemá odstoupit z funkce prezidenta Srbska; určující byl podle všeho hlas jeho ženy. Kdyby Milošević tlak nevydržel a odstoupil, neznamenalo by to ještě konec jeho kariéry, neboť jeho strana by neztratila zastoupení v parlamentu, ani by mu nic nebránilo kandidovat v dalších volbách. Přece jen by však ztratil něco z možností ovlivňovat události, především mediálně, a jeho odstoupení by bylo signálem především pro opozici v Srbsku. Není proto vyloučeno, že by mohl zvítězit jeho hlavní vyzyvatel, umírněný Milan Panić. Ten získal v prezidentských volbách v roce 1992 v podmínkách mediální izolace třetinu hlasů a Milošević jen o několik procent unikl nutnosti čelit mu v druhém kole. Panić by nemohl otočit kormidlo srbské politiky zcela zásadně, i kdyby si to přál, každopádně by se však snažil přerušit těsnou vazbu Bělehradu na bosenské Srby a dospět k ukončení války, která se teprve rozbíhala.

6. Plán Z-4 pro krajinské Srby (1995)

Takzvaný plán Z-4 byl posledním pokusem Západu vyhnout se konečné konfrontaci mezi chorvatskou armádou a srbskými povstalci v tzv. Krajině. Předpokládal širokou autonomii Srbů v Chorvatsku, jdoucí nad rámec běžných autonomií v Evropě, ovšem podstatně omezenější než samostatnost, které už Srbové dosáhli. Krajinští vůdci se obávali ztráty svého výsadního politického a ekonomického vlivu, někteří navíc nedůvěřovali nabízené amnestii. Plán si odmítali i jen přečíst a spoléhali na to, že je Milošević nedá. Ani Milošević o plánu nechtěl ani hovořit z obavy, že by se mohl stát precedentem pro Kosovo. Chorvatské vedení plán přijalo jako výchozí bod k jednání s krajinskými Srby, spoléhalo však zřejmě pokrytecky na to, že jej Srbové nepřijmou.

Klíčovým hráčem bylo krajinské srbské vedení, hrstka lidí, v jejichž rukou bylo rozhodování o všech důležitých věcech v Krajině. Plán jim byl nabízen opakovaně, naposledy necelé dva dny před finální chorvatskou ofenzivou. Krajinské vedení bylo rozpolceno mezi těsné Miloševićovy stoupence (těm také Milošević zakázal o plánu hovořit, natožpak projednat v krajinském parlamentu) a ty, jimž rozkazování z Bělehradu nevonělo. Ti si poté, co Chorvatsko bleskově vymazalo jednu krajinskou enklávu z mapy a intervencí v Bosně si připravilo strategickou pozici pro útok na hlavní město Krajiny (přičemž na krajinské prosby o vojenské přispění zůstával Milošević hluchý), mohli uvědomit, že Srbsko vojensky nezakročí. Mocenské převraty spojené s manipulací veřejným míněním nebyly v uplynulých třech letech ničím neznámým, a není zcela vyloučeno, že by k němu mohlo dojít i teď. Jakýkoli jasný signál, že část Srbů je ochotna o plánu jednat, by znamenal odložení chorvatské operace Bouře, během níž většina krajinských Srbů uprchla. I kdyby Chorvatsko udeřilo, je možné, že by došlo jen k omezenému útoku na strategickém místě (nejspíše poblíž Maslenického mostu v Dalmácii). To by bylo dodatečným impulsem k tomu, aby Srbové raději kapitulovali politicky než vojensky. Kdyby nebylo Bouře v celém rozsahu, dnešní vztahy mezi Srbskem a Chorvatskem by byly jiné (v současnosti proti sobě oba státy vedou před Mezinárodním soudním dvorem spor ohledně genocidy), a v souvislosti s tím by možná byla lepší i situace v Bosně a Hercegovině.

7. Školská dohoda v Kosovu (1996)

V roce 1996 uzavřeli představitelé kosovských Albánců se Srbskem dohodu o návratu albánských žáků a studentů do školních budov, do nichž neměli přístup čtyři roky. Dohoda se obratně vyhýbala otázkám právního statusu Kosova a byla obratným kompromisem. Nebyla však nikdy realizována, poněvadž se proti ní postavili srbští političtí jestřábi z Kosova, především rektor Prištinské univerzity Radivoj Papović. Kosovo bylo pro Miloševiće důležitou zásobárnou hlasů ve volbách, přičemž zde díky téměř absolutnímu vlivu své strany ve volebních komisích mohl hlasy podle potřeby manipulovat. To byl možná důvod, proč dal na stanovisko skupiny kolem Papoviće. Klíčovým faktorem však nejspíš bylo jeho přesvědčení, že implementace dohody není podstatná, neboť v případě potřeby spoléhal na policejní represe. Zmýlil se. Podzemní organizace Kosovská osvobozenecká armáda, tou dobou tvořená ještě sotva sto padesáti lidmi, spáchala na Papoviće o několik měsíců později atentát, po němž byl návrat k dohodě mnohem těžší. Vysokoškolští studenti, patřící k nejradikálnější složce kosovskoalbánské politiky, začali za naplnění dohody demonstrovat a poprvé viditelně narušili mocenský monopol pacifisty Ibrahima Rugovy, „prezidenta“ jednostranně vyhlášené Republiky Kosovo. Policejní represe, k níž se Milošević uchýlil počátkem roku 1998, odklon od Rugovy urychlila a vyvolala všeobecné albánské povstání. Studenti, tvořící asi tři procenta dospělých kosovských Albánců, tvořili šest procent bojovníků UÇK a dvanáct procent jejích padlých, což dokazuje jejich úlohu v povstání. Školská dohoda by neznamenala konec terorismu a gerilového boje v Kosovu, ale je možné, že by nakonec nedošlo k otevřené válce, případně ne v tom rozsahu, v jakém se nakonec odehrála. A to by se zásadně odrazilo i na perspektivy válek v jižním Srbsku a Makedonii.

8. Dohoda z Rambouillet (1999)

V říjnu 1998 pohrozilo NATO Miloševićovi zásahem, pokud nepřeruší vojenské akce v Kosovu a vzápětí se začal rodit plán nadstandardně široké autonomie pro Kosovo. V únoru 1999 byl plán oficiálně předložen na albánsko-srbské konferenci v Rambouillet. Milošević dohodu o plánu odmítal a ve světle toho, jak se v té době činil v omezování občanských svobod (čemuž vévodilo tažení proti nezávislým médiím), je dost možné, že hlavní chybu v plánu spatřoval v tom, že otevírá Západu zadní vrátka ke kontrole stavu lidských práv a občanských svobod v Srbsku. Ostatně, v předchozím už ztratil vliv v Černé Hoře a tam se postupně jedna taková vrátka zvolna otevírala. To, co bylo za důvod odmítnutí dohody vydáváno později, totiž požadavek na volný pohyb mírových sil, a tedy údajná okupace Srbska ze strany NATO, důvodem určitě nebylo; Milošević přesně tohle umožnil silám NATO už v roce 1995, při příležitosti podpisu Daytonské dohody o Bosně a Hercegovině. Buď jak buď, Milošević i jugoslávská armáda si dobře prostudovali leteckou intervenci NATO v Bosně, byli odhodláni jí čelit a věřili, že útoky pouze ze vzduchu Srbsko přestojí. Nakonec byl v průběhu intervence překonán počáteční odpor Bílého domu a připraveny plány na útok jednoho sta tisíc spojeneckých vojáků z Albánie směrem na Kosovo. Milošević začal jednat o příměří vzápětí poté. Kdyby Bill Clinton předem neodmítal v obavách o svou kariéru riskovat životy amerických vojáků v přímém boji, i Milošević by se asi k návrhu dohody stavěl automaticky jinak. Takto z účasti na konferenci udělala jeho delegace spíše komedii. I když je pravděpodobné, že implementace plánu by šla hodně ztěžka, nedošlo by nejspíš k zásahu NATO, Milošević by se nepokusil využít ho k etnickému vyčištění Kosova a Albánci by k témuž nevyužili vítězství NATO. Kosovo by dnes zůstalo srbské přinejmenším formálně, nedošlo by k otevřenému povstání Albánců v jižním Srbsku a v Makedonii, i když UÇK, jejíž chapadla tam v té době už sahala, by se snažila ho roznítit. Dodejme, že v době, kdy se rozhodovalo o dohodě a intervenci, probíhal proti Clintonovi impeachment. Kdo ví: kdyby byl nezůstal v kritické chvíli o samotě s Monikou Lewinskou, mohl být od počátku svolnější k nasazení amerických pozemních sil.

9. Rusové v Kosovu (1999)

Milošević se těsně před kapitulací pokusil ještě zmírnit její dopad tím, že přiměl ruské ministerstvo obrany k urychlenému zásahu, s nímž nakonec souhlasil i prezident Boris Jelcin. Rusové měli přes Srbsko na prištinské letiště bleskově přesunout část svých mírových sil z Bosny a umožnit tak přílet dalších ruských jednotek, které by obsadily severovýchodní Kosovo (přiléhající k vlastnímu Srbsku) a na základě toho ho požadovaly jako svůj sektor v rámci mezinárodní mírové mise. Kdyby uspěli, vedlo by to nejspíš dříve či později k rozdělení Kosova, což bylo řešení, k němuž tíhl první postmiloševićovský premiér Srbska Zoran Đinđić. Letouny s posilami odstartovaly, ale chybělo málo _ souhlas buď Maďarska, Rumunska nebo Bulharska s přeletem na jeho územím. Ani jeden z těchto států však svůj souhlas nedal.

10. Milošević stále u moci (2000)

Kruh se vrací na počátek, k Miloševićovi a volbám. Milošević se v roce 2000 dopustil kardinální chyby, když nechal změnit zákon o volbě jugoslávského prezidenta (rozuměj: prezidenta srbsko-černohorské federace), dosud voleného parlamentem, na přímou volbu. Domníval se, že osobní účastí ve volbách nejlépe pomůže své straně ve federálních parlamentních volbách. Během let, která strávil u moci, se postupně zbavil možných konkurentů a nyní už byl obklopen převážně přitakávači, takže věřil, že je u veřejnosti stále značně oblíben. Tento krok ho stál všechno: ačkoli jeho strana a její spojenci získali ve federálním parlamentu většinu (a mohli ho tedy zvolit), Milošević sám ztratil volby v prvním kole s kandidátem opozice. Slibně nastartované okleštění občanských svobod započaté před rokem a půl z něj přitom teoreticky mohlo udělat druhého Lukašenka. Srbsko by v tom případě dnes bylo zbídačenou, politicky i ekonomicky izolovanou zemí bez vztahů s EU, znepřátelenou s USA, a pochopitelně bez Kosova.

O autorovi:

Filip Tesař je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.