Český mužský model lidských práv a ženskoprávní paradoxy

Wikipedia Commons

Loňský rok 2020 zaplňují významná výročí mezinárodních lidskoprávních norem na podporu ženských práv, jako je Pekingská akční platforma nebo agenda Women, Peace and Security (WPS), ke kterým se zavázala i Česká republika. Lidská práva je ostatně hodnota, kterou ČR vtiskla jako dlouhodobou prioritu do své zahraniční politiky. Znamená však v českém kontextu, že „ženská práva jsou lidská práva“, jak zaznělo před 25 lety v Pekingu? A může ČR smysluplně přispívat k podpoře ženských práv ve světě, když na domácí půdě se daří antigenderovému tažení a vláda již několik let selhává v ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí neboli tzv. Istanbulské úmluvy?

Ženská práva a zahraniční politika: vývoj a trendy

Světová pozornost otázkám genderové rovnosti za uplynulé čtvrtstoletí není zanedbatelná. Průlomové závazky Pekingské akční platformy vedly ke snahám institucionalizovat gender mainstreaming na úrovni mezinárodních organizací, států a občanské společnosti. Další zlom přinesla v roce 2000 rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1325 o ženách, míru a bezpečnosti, tvořící tzv. agendu WPS. Tato agenda reaguje na nedostatečné zastoupení žen při prevenci a řešení konfliktů, včetně sexuálního násilí v konfliktech. Agenda WPS si získala neobvykle silnou mezinárodní podporu a stala se klíčovým nástrojem států, nevládních organizací i výzkumným tématem feministických mezinárodních vztahů.

Stále více zemí, mezi nimi např. Austrálie, Norsko, Kanada, Velká Británie nebo Jižní Afrika, buduje zahraniční politiku na podpoře genderové rovnosti, což bylo před 25 lety spíše vzácností. Zatím nejvýraznější je v tomto ohledu Švédsko, které v roce 2015 pod vedením Margot Wallström jako první adoptovalo feministickou zahraniční politiku. Švédská feministická zahraniční politika se podle svých slov opírá o realitu, neboť podle výzkumu se společnosti s genderovou rovností těší lepšímu zdraví, silnějšímu ekonomickému růstu i bezpečnosti. Právě souvislost s mírem a bezpečností je pilířem této politiky založené na již zmíněné agendě WPS. Švédsko hrálo klíčovou roli při prosazení této normativní agendy mj. v NATO a OBSE, čímž ukázalo, že i malé státy mohou mít mezinárodní vliv, v tomto případě na politiky mocných bezpečnostních organizací. Je však důležité dodat, že švédská feministická zahraniční politika má i značnou kredibilitu, neboť je pokračováním vnitrostátní politiky postavené na hodnotách genderové rovnosti, které mají ve švédské společnosti silné kořeny. Jinak je tomu v postsocialistické střední Evropě, kde se daří antigenderovým tendencím. Proto se ani žádná ze zemí tohoto regionu feministické zahraniční politice nepřibližuje, a to i přesto, že Česká republika i Polsko disponují zahraničněpoliticky orientovaným národním akčním plánem (NAP) k agendě WPS.

Nové výzvy: od antigenderových kampaní po COVID-19

Letošní výroční rok ženských práv je proto nutné vidět i ve světle existujících a nových výzev, jako je pokračující tažení proti „genderové ideologii“ a genderové dopady COVID-19. Tyto i další výzvy naznačují, že dosažené výdobytky v oblasti ženských práv nejsou samozřejmostí. Antigenderové tendence jsou transnacionálního charakteru a objevují se jak ve střední a východní Evropě, tak v zemích, jako je Francie, USA nebo Brazílie. Antigender se projevuje mj. snahami omezit legislativně reprodukční práva žen, práva LGBTI+ osob, sexuální vzdělávání nebo rostoucím počtem útoků na ženskoprávní aktivistky. Postsocialistická střední a východní Evropa je jedním z hlavních epicenter, kde je napadán koncept genderu jako takový, což v členských zemích EU tohoto regionu ve výsledku vedlo k uzavření oboru Gender Studies (Maďarsko), omezení reprodukčních práv žen (Polsko), k ústavnímu zakotvení heterosexuálního manželství (mj. Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko) nebo k odmítání ratifikace Istanbulské úmluvy (Bulharsko, ČR, Maďarsko, Slovensko).

V regionu postsocialistických zemí střední a východní Evropy lze hovořit o transnacionálním fenoménu, který nabírá na síle. Například v Polsku hrají důležitou roli místní specifika, jako je konzervatismus a silná role církve, ale jak argumentují Agnieszka Graff a Elżbieta Korolczuk, k úspěšné antigenderové mobilizaci přispěla v Polsku právě kombinace místních a transnacionálních faktorů. Tento region je specifický tím, že emancipace zde byla během socialistického režimu dosazena shora a s přechodem na demokratický systém přišla i snaha se od této agendy distancovat. Státy střední Evropy se ale zavázaly k prosazování hodnot genderové rovnosti svým členstvím v EU. Dále na východ nicméně intenzita antigenderových tendencí zesiluje a vzhledem k transnacionálnímu charakteru ovlivňuje i střední Evropu. Důležitou roli v tom hraje i zahraniční politika současného Ruska, které se snaží prostřednictvím antigenderových kampaní a vlivových operací destabilizovat Evropu a omezit její vliv v postsovětském prostoru. Tyto snahy lze vysledovat zejména se zvýšením geopolitického napětí po ruské anexi Krymu. Vladimir Putin vybudoval během téměř dvacetiletého vládnutí obraz hypermaskulinního Ruska opírající se o patriarchální, silně konzervativní tradiční rodinné hodnoty, které představuje církev. Feministická vědkyně Elise Ketelaars v této souvislosti hovoří o Rusku jako o novém tvůrci norem (norm entrepreneur), přesněji řečeno iliberálních genderových norem, jako protikladu genderových norem EU, které Rusko považuje za nemorální. Rusko tak kromě vlivových operací otevřeně blokuje genderové normy na mezinárodních fórech, jako je OBSE, a je spolu s Ázerbájdžánem jedinou členskou zemí Rady Evropy, která ani nepodepsala Istanbulskou úmluvu.

České odsouvání ratifikace Istanbulské úmluvy

V České republice se antigenderové tendence nejviditelněji projevily u Istanbulské úmluvy, kterou ČR podepsala v roce 2016, ale doposud neratifikovala. Z právní analýzy Daniela Bartoně vyplývá, že Istanbulská úmluva je relativně standardní mezinárodní lidskoprávní úmluvou, jejíž obsah při zohlednění běžných pravidel právní interpretace nijak zásadně nevybočuje ze současného mezinárodního lidskoprávního diskurzu. Debata nad plánovanou ratifikací je však opakovaně vyhrocená a neinformovaná, vedená kritiky a odpůrci úmluvy z řad pravicových, krajně pravicových a populistických stran, médií a zájmových skupin, kteří nemají své argumenty právně ani odborně podložené. Příkladem je kázání římskokatolického kněze Petra Piťhy, jehož navíc podpořil i kardinál Dominik Duka. Piťha vykládal věřícím, že úmluva povede k rozvracení rodin, odebírání dětí, deportaci občanů do nápravných zařízení a nadvládě homosexuálů. Lživá tvrzení jako tato pak nahrávají zahraničním vlivovým operacím a stávají se součástí jejich dezinformačních kampaní, jejichž cílem je dále štěpit společnost. Piťhova lživá slova tak ihned převzaly dezinformační weby, např. Aeronet nebo Protiproud, a dále je zveličovaly.

Vyhrocená diskuse nad Istanbulskou úmluvou bude patrně dál pokračovat, protože vláda v červenci 2020 stáhla projednávání ratifikace úmluvy ze svého jednání. Stalo se tak uprostřed koronavirové epidemie, která podle OSN vedla k celosvětovému nárůstu případů násilí na ženách, jako důsledek opatření k omezení šíření nemoci. V ČR bylo přitom i před karanténou fyzické a/nebo sexuální násilí na ženách rozšířeným jevem, se kterým se podle šetření Agentura Evropské unie pro základní práva setkalo 32 % žen. Podle nové kvalitativní studie spolurealizované akademickými a nevládními organizacemi vzrostl během karanténních opatření počet incidentů domácího násilí. Zároveň se projevily „dlouhodobě patrné mezery v poskytování pomoci obětem různých forem násilí, a to ze strany státních institucí, zejména policie, soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí“, pro jejichž řešení je úmluva stěžejní.

Český mužský model lidských práv

Na příkladu ČR je zajímavé, že o genderu a Istanbulské úmluvě dezinformují nebo ji kritizují kromě populistů a krajní pravice i konzervativní politici, kteří aktivně volají po dodržování lidských práv v zahraničí. Příkladem je nedávné prohlášení europoslance a bývalého disidenta Alexandra Vondry na Twitteru jako reakce na stažení projednávání Istanbulské úmluvy z vládního programu: „Kill Istanbul Bill! Nechci soud nad velikonoční pomlázkou. Nechci, aby učili naše děti, že pindík je sociální konstrukt. Násilí na ženách lze potírat domácími zákony. Istanbul k tomu nepotřebujeme.“ Takováto sdělení jsou čistě demagogická a neopírají se o žádnou odbornou analýzu.

Podobné postoje jsou formovány již zmíněným spojováním ženské emancipace s komunistickým režimem a polistopadovými snahami distancovat se od tohoto směřování zavedeného shora. Přitom, jak zmiňuje publicistka Eva Uhrová, ženské hnutí má v českých zemích mnohem hlubší kořeny a bylo důležitou součástí vzniku občanské společnosti zejména v meziválečném období. Bývalá disidentka a socioložka Jiřina Šiková objasňuje, že disent se nijak neopíral o feministické myšlenky. Je tedy zřejmé, že i podpora disentu ze Západu byla založena na mužském modelu lidských práv, charakteristickým pro toto období.

Feministická vědkyně Hilary Charlesworth upozorňuje, že tradiční lidskoprávní formulace, definované převážně muži, jsou postaveny na normativním mužském modelu a jsou aplikovány na ženy jen dodatečně, pokud vůbec. Jedná se zejména o lidskoprávní nástroje OSN, jako je Univerzální deklarace lidských práv, která slovy Laury Parisi reflektuje tehdejší zásady liberálního feminismu kladoucí důraz na zajištění občanských a politických práv žen. Parisi dodává, že lidskoprávní aktivity založené na tomto androcentrickém modelu se tak tradičně soustředily na porušování lidských práv ze strany států, a tudíž na sféru veřejnou, zatímco soukromá sféra byla depolitizována. Tento mužský model lidských práv se promítl i do československého disentu a byl reprodukován do české lidskoprávní zahraniční politiky v polistopadovém vývoji.

Na mezinárodní úrovni však mezitím došlo k důležitému posunu ve feministických přístupech ženských hnutí, které se promítly i do nových mezinárodních lidskoprávních nástrojů. Jde zejména o důraz na řešení genderově podmíněného násilí a socioekonomické strukturální nerovnosti, jež se projevily s globalizací. Tento vývoj tak zasadil otázky soukromé sféry, jako je genderově podmíněné násilí, mezi otázky lidských práv a slogan „ženská práva jsou lidská práva“ tento posun vystihuje. Mezinárodní úmluvy, např. CEDAW (1979) nebo Pekingská akční platforma (1995), se staly klíčovými nástroji na podporu ženských práv, jimiž se řídí i ČR. Patří sem i Istanbulská úmluva (2014), kterou se ale vláda ČR zatím zdráhá ratifikovat.

Podkopávání zahraniční lidskoprávní politiky České republiky

Vládní odsouvání ratifikace Istanbulské úmluvy vypovídá o rozporuplném přístupu k ženským právům na domácí půdě. Zároveň ale i úzce souvisí s českou zahraniční politikou. Česká zahraniční lidskoprávní politika donedávna reprodukovala již zmíněnou disidentskou zkušenost založenou na mužském modelu lidských práv. V uplynulých letech však došlo k rozšíření pojetí lidských práv na koncepční i praktické rovině. Jednou z priorit nové koncepce se tak stala podpora rovnosti a nediskriminace, která uvádí, že zásadním tématem z pohledu České republiky jsou i aktivity namířené proti násilí na ženách a dívkách. Kromě toho nyní ČR připravuje již druhý NAP k agendě WPS, která řeší ženská práva a genderovou rovnost v konfliktním a postkonfliktním kontextu. Na mezinárodních fórech, jako je Univerzální periodický přezkum, hájí ČR hodnoty genderové rovnosti a sama dává doporučení státům k potírání genderově podmíněného násilí. Česká republika se také přidává na stranu skandinávských zemí v podpoře sexuálních a reprodukčních práv žen, což je ve středoevropském kontextu ojedinělý postoj.

I přes tento posun k ženským právům však civilní a politická práva v původním mužském pojetí zůstávají v praxi hlavní podstatou zahraniční politiky. Odráží se v tom nepřející antigenderové nastavení v domácí politice a ve výsledku tak jde spíše o povrchní a deklaratorní uchopení problematiky, které postrádá dostatečnou politickou a finanční podporu, odborné zázemí i smysluplný dopad. Antigenderové tendence v domácí politice zároveň výrazně narušují kredibilitu zahraniční politiky hlásící se k podpoře lidských práv. Česká republika totiž nebude považována za důvěryhodného partnera v podpoře lidských práv ve světě, pokud bude mít lidskoprávní nedostatky doma a bude odepírat ženám právo na život bez násilí.