Britsko-americký zvláštní vztah 70 let poté: realita, či klišé?

Winston Churchill ve svém projevu ve Fultonu v březnu 1946 označil vztah mezi Velkou Británií a Spojenými státy americkými za „zvláštní“. O 70 let později však mnozí komentátoři a analytici tvrdí, že se fenomén „zvláštního vztahu“ obsahově a významově vyprázdnil a v posledních letech se z něj stalo jedno z největších klišé britské zahraniční politiky. 

Speciální vydání
Mezinárodní
politiky

Tento text je součástí speciálního vydání Mezinárodní politiky. On-line časopis Mezinárodní politika, který Ústav mezinárodních vztahů začal vydávat v původní papírové podobě již v roce 1956, slouží mimo jiné jako exkluzivní prostor pro diskusi a reflexi české zahraniční politiky.

V prosinci 2016 jsme vyzvali autorky a autory, kteří se zabývají problematikou zahraniční politiky ve své profesní, akademické či zájmové oblasti, aby nabídli své texty na dvě vypsaná témata: "Sociální dimenze české zahraniční politiky" a "Kýč, klišé a stereotypy v zahraniční politice".

Vybrané texty si můžete nyní přečíst v našem on-line časopise i v mimořádně publikovaném tradičním papírovém vydání.

 

Když Churchill ve zmíněném slavném fultonském projevu označoval vztah Británie a USA za „zvláštní“, akcentoval důležitost spojenectví obou zemí za druhé světové války a z něj vzniknuvší přátelství. Tento zvláštní vztah (special relationship), značně ovlivňující, jakým způsobem oba partneři (zejména pak Velká Británie) koordinují svou zahraniční politiku, vychází mimo jiné z kulturně-ideové afiliace obou států, tedy společné historie, stejného jazyka, sdílených hodnot a obdobného kulturního dědictví. 

Doprovodným znakem zvláštního vztahu je osobní přátelství amerických prezidentů a britských premiérů, resp. premiérek. Tuto tezi ostatně potvrzují i závěry Rasmussena a McCormicka, podle nichž jsou vřelé osobní vztahy vrcholných představitelů obou zemí nikoli základem, nýbrž vedlejším příznakem zvláštního vztahu. 

Klíčovou komponentou zvláštního vztahu je spolupráce ve vojenské a bezpečnostní oblasti, v oblasti tajných služeb a na poli vývoje technologií; značný přesah má ale například rovněž do ekonomické sféry. 

V poslední době však mnozí odborníci (bez nároku na vyčerpávající výčet zmiňme např. Volkera R. Berghahna, Alana Dobsona, Steva Marshe, Johna Bewa či Andrewa Rawnsleye) tvrdí, že se kdysi nosný narativ „zvláštního vztahu“ obsahově a významově vyprázdnil a stalo se z něj jedno z největších klišé britské zahraniční politiky. 

Je tomu opravdu tak? Následující text se zamýšlí na tím, zda, v jakém slova smyslu a v jakých ohledech se z tohoto nadstandardního bilaterálního pouta stalo klišé. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že klišé je identifikovatelné pouze subjektivně (to, co jeden recipient považuje za banální a nicneříkající, může druhý chápat jako nevšední a neotřelé) a hranice mezi ním a užitečným automatizovaným slovním obratem je velmi tenká, ba co víc, není ani nijak pevně stanovena. Z tohoto důvodu může být exaktní uchopení tohoto fenoménu velmi problematické. 

Zvláštní vztah: forma versus obsah? 

Nahlédneme-li na zvláštní vztah prizmatem politické rétoriky, zdá se, že jednoznačně vzkvétá. Například George W. Bush v projevu ke společnému zasedání obou komor Kongresu krátce po událostech z 11. září 2001 prohlásil, že „není věrnějšího přítele než Velké Británie“. Tony Blair – pro své přimknutí k USA mimochodem nezřídka označován pejorativním přízviskem „pudl“ – akcentoval zvláštní vztah velmi často, když se v roce 2003 připojil k invazi USA do Iráku. David Cameron v roce 2011 označil zvláštní vztah za silnější než kdykoli předtím a Barack Obama po výsledcích referenda o setrvání VB v Evropské unii deklaroval, že mezi oběma zeměmi vždy panoval zvláštní vztah a bude tomu tak i do budoucna. Je to však právě vysoká frekvence užívání tohoto slovního obratu, která napomáhá k jeho stereotypizaci a významovému opotřebení. 

Tato intenzivní (místy až oslavná a pompézní) verbální proklamace nadto mnohdy neodpovídá realitě. Naopak, navzdory vzájemné spolupráci obou zemí v obtížných a krizových situacích lze najít i množství případů, kdy reálná politika a diplomacie zvláštní vztah podkopávají. A to dokonce natolik, že opakovaně zaznívají teze o jeho neodvratném konci. S jistou mírou simplifikace můžeme říci, že jeho obsah (nevyhnutelně zploštělý a zobecněný) se dostává do konfliktu s formou. Co o tom svědčí? 

Stále více sílí hlasy, že USA Velkou Británii zanedbávají; symptomatický je v tomto ohledu mimo jiné i americký obrat k asijsko-pacifické oblasti. Ostatně, proč by měl světový hegemon udržovat tak úzký vztah s malou ostrovní zemí, která má méně obyvatel než Kalifornie a Texas dohromady a která se nachází 3 500 mil od jeho východního pobřeží? Zemí, jejíž relativní vliv a mocenské postavení je nesrovnatelně slabší než před 70 lety? 



Ze strany USA navíc nemá vztah s VB na adjektivum „zvláštní“ nikterak exkluzivní právo. Jeho unikum devalvuje skutečnost, že americká administrativa kvalifikuje jako „zvláštní“ i vztahy s řadou jiných zemí, jako například s Kanadou, Mexikem, Ruskem či Německem. Jenom v květnu 2006 ujistila americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová kromě VB taktéž Japonsko, Jordánsko, Řecko, Itálii, Singapur a Austrálii o tom, že USA nemají „lepšího přítele“ než právě je. Barack Obama v lednu 2011 zase prohlásil, že pro USA „není silnějšího přítele a spojence, než je Nicolas Sarkozy a francouzský lid“. 

Spojené státy nadto usilují spíše o hlubší vztahy s EU jako celkem než s jednotlivými členskými státy, což marginalizuje význam VB jakožto pomyslného mostu mezi USA a Evropou. To mimo jiné dokladují i opakovaná varování ze strany USA, že není žádoucí, aby VB opouštěla EU. Ostatně, byl to právě Barack Obama, jenž dal během svého úřadování několikrát zřetelně najevo, že vztah USA s VB má do zvláštního a výjimečného daleko. 

K poklesu zvláštního vztahu na úroveň zavádějícího klišé přispívá i fakt, že se v reálu stává čím dál jednostrannějším. Pravda, určitá asymetrie byla v jeho konceptu patrná od počátku – podle některých Winston Churchill dokonce vytvořil umělý konstrukt „zvláštního vztahu“ zcela záměrně, aby zakryl skutečnost, že mocenský potenciál Spojeného království v průběhu 20. století klesal, zatímco USA vykazovaly trend opačný. 

Od prvopočátku rezonuje zvláštní vztah více ve Velké Británii; ta je na něm závislejší a má pro ni větší význam. Přesto lze v posledních letech pozorovat další prohlubování této asymetricity, a jakkoli bývá zvláštní vztah připomínán i ve Washingtonu, Londýn artikuluje toto sousloví o poznání častěji. 

Pro úplnost je však třeba dodat, že i ve VB je zvláštní vztah vzrůstající měrou zpochybňován. Ilustrativní je v tomto ohledu například zpráva Zahraniční výboru Dolní sněmovny britského parlamentu z března 2010 a nelze přeslechnut hlasy, že jeho praxe, kdy britská zahraniční a obranná politika v kritických momentech povětšinou sleduje zahraniční politiku Spojených států, přestává sloužit britským národním zájmům. 

Už jen konverzační fráze? 

V uměleckém slohu jsou ve většině případů klišé hodnocena jako slohový nedostatek a nejinak je tomu i v zahraniční politice. Coby jeden z dosavadních pilířů britské zahraniční politiky zvláštní vtah v důsledku hojného (někdy snad i mechanického, až bezmyšlenkovitého?) nadužívání postupně ztratil svoji životnost, sílu a autenticitu. Reálná politika s ním nezřídka koliduje, a tak v mnoha případech nabývá podoby do značné míry nadnesené, vágní a konvenční fráze. Přesto se však podle mého názoru nejedná (minimálně prozatím) o zcela vyprázdněný, bezobsažný pojem. 

Namísto toho lze tvrdit, že prochází trvalým procesem aktualizace a automatizace. Ostatně spolupráci mezi USA a VB periodicky stigmatizují „krize“ pramenící z jejich rozdílného pohledu na řadu záležitostí. Namátkou připomeňme např. suezskou krizi v roce 1956, válka o Falklandy v roce 1982 či invazi USA na Grenadu v roce 1983. 

Navzdory těmto rozporům, generačním obměnám a transformaci mezinárodního systému zvláštní vztah stále přežívá (nejvýrazněji pak na poli bezpečnostní politiky a spolupráce v oblasti zpravodajských služeb) a i nadále představuje jednu z nejtrvalejších relací britské zahraniční politiky. Zajímavou otázkou nicméně samozřejmě zůstává, jakých změn dozná v souvislosti s nástupem Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA. 

 

O autorce:

Mgr. Monika Brusenbauch Meislová, Ph.D. působí na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Zabývá se vztahy Velké Británie a Evropské unie a aktuálními tématy britské politiky.

Bibliografie:

Berghahn, Volker. R. 2016. „The U.S.’s “Special Relationship” Is with Germany, Not Britain.“ Harvard Business Review, 29 June. 

Dobson, Alan a Steve Marsh. 2014. Benign Neglect: America’s Threat to the Anglo-American Alliance. Foreign Policy Research Institute. 

House of Commons Foreign Affairs Committee. 2010. Global Security: US-UK Relations.  HC 114, Incorporating HC 1100-i, Session 2008-09. London: The Stationery Office Limited.
Dostupné z: http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200910/cmselect/cmfaff/114/11402.htm 

Lichfield, John. 2011. America’s real special relationship. The Independent, 12. 1.
Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/world/politics/americas-real-special-relationship-2182166.html 

Marsh, Steve. 2012. „‘Global Security: US-UK relations’: lessons for the special relationship?“ Journal of Transatlantic Studies 10 (2): 182–199.  

McCormick, James a Jorgen Rasmussen. 1993. „British Mass Perceptions of the Anglo-American Special Relationship.” Political Science Quaterly 108 (3): 515-541.

Schmitz, Peter Gregor. 2008. European Roadshow Obama's Germany Itinerary Ruffles Feathers in France, UK. Der Spiegel, 21. 7.
Dostupné z: http://www.spiegel.de/international/world/european-roadshow-obama-s-germany-itinerary-ruffles-feathers-in-france-uk-a-567074.html 

Wallace, William a Christopher Phillips. 2009. „Reassessing the special relationship.“ International Affairs 85 (2): 263–284.  





Nahoru