Největší současná humanitární krize v jihovýchodní Asii

Od konce minulého roku se v Rakhinském státě opět zvedla vlna nepokojů a konfliktů mezi tamními muslimy a buddhistickými Rakhinci, kterých je z celkové populace v Rakhinském státě většina. Nepokoje mezi těmito dvěma skupinami přitom mají mnohem delší historii a sahají až do 19. století, kdy do této západní části Myanmaru přišlo několik desítek tisíc muslimů ze sousedních států jako Bangladeš nebo Indie.

Pozadí konfliktu v Rakhinském státě

Od konce minulého roku se v Rakhinském státě opět zvedla vlna nepokojů a konfliktů mezi tamními muslimy a buddhistickými Rakhinci, kterých je z celkové populace v Rakhinském státě většina (necelé dvě třetiny z 3,2 milionu obyvatel). Nepokoje mezi těmito dvěma skupinami přitom mají mnohem delší historii a sahají až do 19. století, kdy do této západní části Myanmaru přišlo několik desítek tisíc muslimů ze sousedních států jako Bangladeš nebo Indie (tehdejší britské kolonie). I když se počet muslimů od roku 1823 zvýšil jenom v Rakhinském státě o více než dvojnásobek (do začátku druhé světové války), řada z nich žila na tomto území již dávno předtím, než se stalo britskou kolonii. S ohledem na současnou situaci v Rakhinském státě je třeba si uvědomit několik věcí. Rakhinský stát je jednou z nejchudších oblastí Myanmaru. Kvůli nízkým příspěvkům od centrální vlády na rozvoj vzdělávání, infrastruktury nebo sociálního systému musí v této oblasti fungovat mezinárodní organizace, které nahrazují oficiální státní systém. Tato nepříznivá situace vytváří konflikty mezi centrální vládou a zastupiteli Rakhinského státu. Rakhinové se cítí diskriminováni a řada z nich také viní mezinárodní společenství z vytváření dalších konfliktů právě tím, že humanitární pomoc je většinou poskytována do severních oblastí Rakhinského států, kde žije převážná část muslimů. Vedle toho existuje dlouhotrvající konflikt mezi místními komunitami, a to zejména buddhistickými Rakhinci a muslimskými Rohingy. Tento konflikt je do velké míry přiživován rozdílným výkladem historických událostí. Pohledy na příchod muslimských obyvatel do Rakhinského státu jsou předmětem velkých sporů a přispívají k nenávisti mezi oběma komunitami. Nenávist vůči muslimům také přiživují extrémisté a přívrženci buddhistického nacionalismu, kteří trvají na tom, že Rohingové jsou nelegálními přistěhovalci z Bangladéše a že představují ohrožení pro buddhistické náboženství. Na základě závěrů komise Kofiho Annana se obě komunity – jak buddhistická, tak muslimská – odkazují do historie a legitimizují svoje práva na základě historických událostí, ale i konfliktů, které mezi sebou obě komunity měly. Právě tyto rozdílné pohledy na historii a legitimitu Rohingů žijících v Rakhinském státě vytvářejí nedůvěru mezi oběma komunitami v Rakhinském státě.

I přes různé výklady historie je nepopiratelné, že pod vládou vojenské junty se muslimové postupně stávali předmětem diskriminace. Z konfliktu, který zprvu nebyl definován jako náboženský, se postupem času stala náboženská otázka, a to také kvůli tomu, že myanmarská vláda začala zavádět nová opatření a zákony na ochranu buddhismu. Od roku 1997 začala Státní rada míru a rozvoje (State Peace and Development Council) cíleně segregovat muslimy v Rakhinském státě, a to ve jménu podpory dominantního buddhistického náboženství a rozvoje společnosti. Kvůli této politice a dominantnímu postavení buddhistů se muslimové (většinou Rohingové) mimo jiné nedočkali uznání občanství, které by je opravňovalo k domáhání se svých základních občanských práv, tak jak je to v případě jiných etnických menšin. Také občanský zákon z roku 1982 diskriminuje muslimské Rohingy a neuznává jim žádná práva. Nejproblematičtější otázkou proto zůstává právní status této etnické a náboženské skupiny. I přesto, že Rohingové žijí na území Myanmaru po několik desítek let, myanmarské úřady je nepočítají mezi oficiálně uznávané etnické skupiny, a tím je neuznávají jako občany, ale jako zahraniční rezidenty. Tento statut znamená, že Rohingové nejsou plnoprávnými občany, a mohou tak být snadnějším terčem diskriminace nebo jim může být omezena svoboda pohybu, slova a sdružování. Právě tato situace z nich činí jednu z největších menšin na světě bez jakékoliv státní příslušnosti.

Současný exodus do Bangladéše

Současné nepokoje a exodus muslimských Rohingů jsou výsledkem nejenom těchto souvislostí, ale také událostí z minulého roku, kdy členové povstalecké skupiny Rohingská armáda spásy (Arakan Rohingyas Salvation Army) zaútočili na několik desítek myanmarských policejních stanic a vojenských stanovišť. Tato povstalecká skupina, která vznikla proto, aby chránila práva muslimských Rohingů, několikrát napadla a zabila příslušníky pohraniční policie, a rozpoutala tak novou vlnu nepokojů vůči muslimům v Rakhinském státě. Odveta myanmarských vojsk na útoky na sebe nenechala čekat a postihla několik desítek vesnic, které byly vypáleny v domnění, že se tam ukrývají příslušníci povstalecké skupiny ARSA. Podle oficiálního vyjádření myanmarské vlády má mít Rohingská armáda spásy vazby na teroristické skupiny v Bangladéši, v Pákistánu nebo v Saudské Arábii a její představitelé jsou tvořeni z Rohingů, kteří žili mimo území Myamaru.

Ať už byla záminka myanmarské armády pro útoky na Rohingy jakkoliv podpořena právě strachem z narůstajícího islámského terorismu v Myanmaru, je rozsah této humanitární krize obrovský. Podle posledních údajů UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) a jiných mezinárodních humanitárních organizacích uteklo od 25. srpna z Myanmaru již více než 600 000 Rohingů do sousední Bangladéše (ze zhruba 1,1 milionu). Tito lidé, kteří žili převážně ve třech správních oblastech na severu Rakhinského státu (Maungdaw, Buthidaung, Rathedaung), uprchli před krutostmi, znásilňováním a etnickými čistkami, které jsou páchány proti muslimských Rohingům. Nejvíce postiženými jsou opět ženy a děti, které musely podstoupit náročnou cestu do sousední Bangladéše bez základních potřeb a během monzunů, které ztížily přechod přes řeky a vodní překážky na cestě do kempů v Cox´s Bazar. Neustálý déšť také přispívá k šíření nemocí a epidemií, a to především těch, které se šíří vodou. I přes tyto obtížnosti a nejasnou budoucnost v sousední Bangladéši si většina Rohingů zvolila tuto cestu, aby unikli násilí, mučení a znásilňování. Podle svědectví uprchlých žen a důkazů mezinárodních organizací, jako je například Human Rights Watch, je sexuální násilí pácháno na ženách bez rozdílu věku příslušníky myanmarské armády.

Pozice myanmarské vlády

I přesto řadu svědectví myanmarská armáda popírá jakoukoliv účast nebo vinu na násilnostech, ztrátách na životech a vypálených vesnicích v severních oblastech Rakhinského státu. Zároveň ale odmítá zpřístupnit postižené vesnice nezávislé komisi s přítomností mezinárodních vyšetřovatelů. Armáda se také vyjádřila, že je ochotna odškodnit navrátivší Rohingy, pokud budou moci doložit, že v Myanmaru před svým útěkem žili. Řada z nich ale opustila své domovy bez základních potřeb a dokumentů, které by je opravňovaly k předchozímu trvalému pobytu na území Rakhinského státu. Většina Rohingů také nedisponuje žádnými doklady kvůli občanskému zákonu z roku 1982 a neochotě myanmarských představitelů tuto situaci řešit.

Od vypuknutí tohoto konfliktu upíná celé mezinárodní společenství svoji pozornost k Aun Schan Su Ťij, jako jedné z hlavních představitelek Myanmaru a nositelce Nobelovy ceny za mír z roku 1991. Ta kvůli svému váhavému postoji sklízí kritiku ze strany lidskoprávních organizací, ale i mezinárodních vlád, které považují situaci nejvíce perzekuované menšiny na světě za neúnosnou. Na protest proti jejímu postoji a mlčení vůči násilí páchanému na Rohinzích sundali studenti Oxfordu její podobiznu, která zdobila tuto univerzitu, kde jí byl udělen čestný doktorát. Na začátku listopadu navštívila tato čelní představitelka Myanmaru postižené oblasti v Rakhinském státě, aby se přesvědčila o rozsahu násilností a vyslechla si pozice obou stran. Během své cesty zopakovala, že vláda zajistí Rohingům návrat zpátky a odškodnění, pokud budou lidé moci doložit svůj předchozí pobyt v Myanmaru. Vedle těchto již pronesených vyjádření zůstala její cesta bez větších výsledků a záruk pro Rohingy.

Závěr

V Asii je to jedna z největších uprchlických krizí v současnosti a bude záležet na myanmarské vládě a její hlavní představitelce Aun Schan Su Ťij, jak se postaví k řešení tohoto problému, který má nejenom humanitární, ale i lidskoprávní rovinu. Myanmarská vláda a její představitelé musí vyřešit otázku občanství pro tuto muslimskou menšinu a zároveň zajistit rovné zacházení pro všechny perzekvované Rohingy na území Myanmaru. Rovnoprávný přístup znamená, že Rohingové budou moci využívat stejných společenských a sociálních výhod jako většinová populace, například přístup ke zdravotní pomoci, vzdělávání nebo sociální pomoci. Bez zajištění těchto kroků se konflikt v Rakhinským státě nevyřeší a Rohingové budou s tolerancí státních úřadů i nadále znevýhodňováni na základě svého etnického původu a náboženství. Myanmarská vláda bude muset také investovat do integračních projektů, které by změnily pohled na tuto muslimskou menšinu a přispěly k celospolečenskému usmíření. Přesvědčení, že Rohingové jsou nelegálními přistěhovalci, je silně zakořeněno ve společnosti.

I když současná myanmarská vláda s její představitelkou Aun Schan Su Ťij vyjednává s bangladéšskou vládou odškodnění Rohingů a jejich dobrovolný návrat do Myanmar, není jasné, zda se uprchlí Rohingové budou chtít vrátit zpět do svých zničených domovů bez konkrétních záruk na bezpečný život. Řada z nich ztratila své rodinné příslušníky a neumí si návrat do svého dřívějšího domova představit.

Jestli by Rohingy čekal v sousední muslimské Bangladéši lepší život, je ale otázkou. Tato nejlidnatější země nemá prostředky na to, aby zajistila více než 600 000 uprchlíkům normální život. Zároveň může mít tato humanitární katastrofa ještě horší následky, ať už je to nábor mladých Rohingů do povstaleckých a radikálnějších skupin v Bangladéši, anebo pokračující humanitární krize, se kterou souvisí nejistota z budoucnosti a nemožnost zajištění normálního života pro ženy a děti.

 

O autorce: Tereza Grünvaldová vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK. Od roku 2012 pracovala pro nevládní organizaci Člověk v tísni, pro kterou v letech 2013-2016 pracovala jako šéfka mise v Myanmaru. Od konce roku 2016 pracuje pro mezinárodní organizace Search for Common Ground, která se v jihovýchodní Asii zaměřuje na mírové a peacebuildingové projekty.