Neexistuje politika bez rizika, ale existují politici bez štěstí

Jak tedy vysvětlit vítězství muže, který se doposud nezúčastnil žádného volebního klání, nevěnoval se politice, ani se nepohyboval v jejích stranických kruzích do doby, než byl v roce 2012 jmenován zástupcem generálního sekretáře u nastupujícího prezidenta Françoise Hollanda?

Dosud nikdy nebyla prezidentská kampaň ve Francii předmětem tolika nečekaných změn, politických tahů a úderů či stranických a osobních peripetii, které postupně vytlačily na vedlejší kolej jak ty nejzkušenější politické lídry, tak i jejich stranické organizace a aparáty. Bývalý prezident Nicolas Sarkozy a bývalí předsedové vlád Manuel Valls a Alain Juppés ve svých plánovaných prezidentských ambicích narazili na neúprosnou gilotinu primárek jejich stranických uskupení.

Jejich vítězové, reprezentující vždy radikálnější křídlo své strany, však nedopadli lépe. Benoît Hamon doplatil na svou umíněnost vést kampaň jen „mezi svými“, bez předchozího vnitřního sjednocení strany a na svou neschopnost programově se odlišit (s výjimkou zahraniční politiky) od extrémně levicového bloku reprezentovaného Jean-Luc Mélenchonem. Zato François Fillon, který programově a strategicky mířil za jasným vítězstvím, se nedokázal vymanit z propletence politických skandálů kolem fiktivního zaměstnávaní své ženy, skutečného vysoce honorovaného zaměstnaní svých – v té době – nedostudovaných děti, darovaných značkových obleků nebo kolem své doposud nejasné role v zajištění vlivu a zprostředkovaní schůzek svých blízkovýchodních podnikatelských přátel u předních ruských politických představitelů.

Je zřejmé, že tento souhrn okolností měl nezastupitelný vliv na výhru Emmanuela Macrona, avšak bylo by zjednodušené se domnívat, že za jeho vítězstvím stojí jen jakési štěstí. Strategie založená na svobodě, na boji jednotlivce proti všem, na schopnosti předjímat a na každodenní „až jezuitské“ svědomitosti, která se tak silně odráží v jeho osobní a profesní trajektorii, se na úspěchu též výrazně podepsaly.

Ne Rothschild, ale Baltasar Gracián y Morales

Pokud bychom analýzu omezili a zjednodušili pouze na jeho čtyřleté působení ve funkci investičního bankéře, tak bychom opomněli filozofické a literární zázemí, která se tak výrazně odráží v jeho politickém tažení. Název hnuti „En Marche“, které vychází z iniciál hlavního představitele, se inspiruje zejména autorem Malého prince, Antoinem Saint Exupérym. Ve svých projevech i ve svých tweetech se zase pravidelně odvolává na spisovatele Alberta Camuse či na francouzského protifašistického odbojáře a básníka René Chara. Vystudovaný politolog a filozof a bývalý vědecký a ediční asistent u dnes již zesnulého francouzského filozofa Paula Ricoeura se však nejvíce nechal inspirovat jezuitským filozofem ze 17. století - Baltasarem Graciánem y Moralesem.

„Musíme být tací, abychom se za sebe nestyděli. Nepotřebujeme jiných pravidel pro své činy než ty, které určuje samo svědomí.“ Jako předseda vlády si François Fillon (2007–2012) přál, aby se stal Emmanuel Macron jeho ekonomickým poradcem. Stejné přání projevila i nynější ředitelka Mezinárodního měnového fondu a bývalá ministryně hospodářství Christine Lagardeová. Macron obě lákavé nabídky odmítl, nechtěl mít nic společného s kabinetem Nicolase Sarkozyho a ze státní správy odešel do bankovního sektoru.

K věcem veřejným se vrátil až jako spolupracovník francouzského prezidenta Françoise Hollanda. Na jaře 2013 ho zklamalo jeho rozhodnutím ustoupit v realizaci ekonomických reforem, především v oblasti práce, které Francie tolik potřebuje. Byl přesvědčen, že za těchto okolností a bez těchto reforem nebude mít Německo zájem na prohloubení evropské integrace v sociální a fiskální politice.

Jako ministr hospodářství narazil při prosazovaní zákona o liberalizaci ekonomických sektorů (např. dopravy) v Národním shromážděni na partajní boje a na vnitrostranické konflikty uvnitř francouzské sociálně demokratické strany. V té době dochází k závěru, že francouzská levice jde cestou rozštěpení na dva nesmiřitelné proudy.

„Moudrý muž se vždy poučí více od svých nepřátel, než blázen od svých přátel.“

Po atentátech ze 7. a 9. ledna 2015 na Charlie Hebdo a na Hyper Cacher se Emmanuel Macron veřejně postavil proti rozhodnutí předsedy vlády, jenž prosazoval zbavení občanství těm, kteří mají dvojí občanství. Byl přesvědčen, že dané opatření nejenom že neřeší problematiku terorismu, jejíž kořeny je nutné hledat jinde, ale je především proti principům a zásadám existence francouzského občanství jako takového.

Na rozdíl od tradiční francouzské levice si byl vědom odkazu Johanky z Arku, který si doposud osvojovali pouze konzervativci a extrémní pravice. Během orleánských slavností v květnu 2016 svou přítomností a projevem propojil jednu z hlavních svatých postav katolické církve s republikánským ideálem.

V neposlední řadě si během svého krátkého působení ve vládě uvědomil odcizení politiky od každodenní reality. Přesvědčilo ho to o přežitosti tradičního fungování politických stran, jejich hierarchie a praktik. Založil tak vlastní hnutí soustředěné kolem převážně mladých lidí angažovaných v občanské společnosti a toužících po změně. Na rozdíl od tradičních politických organizací se sdružení mládeže kolem Emmanuela Macrona (Les jeunes avec Emmanuel Macron) zrodilo na sklonku roku 2015, tedy dříve než samotné hnutí En Marche!.

Nyní je otázkou, jak se Emmanuelu Macronovi podaří získat v parlamentních volbách většinu, aby mohl své budoucí vládě zajistit stabilitu a vyvaroval se pro Francii vždy politicky náročné kohabitaci. Sám Macron zatím o budoucí vládě a o její schopnosti prosadit plánované ekonomické reformy nepochybuje, ale jak napsal Baltasar Gracián y Morales: „Říci je snadné, učinit je těžší.“

O autorce:

PhDr. Diana A. Hanry Knop, PhD. Působí v Centre de Recherche et de Documentation des Amériques (CREDA), Université Sorbonne Paris 3. Je členkou několika evropských sdružení. V roce 2015 vedla seminář k francouzské Páté republice na FF UK v Praze.