Kung-fu, pandy a Konfucius, ale co dál?

Více než čínská kultura, jazyk nebo přírodní krásy poutá světovou mediální pozornost čínský hospodářský růst, míra znečištění životního prostředí, nekvalitní výrobky, internetové pirátství nebo potlačování lidských práv. Čína si tento deficit uvědomuje a investuje obrovské peníze do vylepšení své národní image a do posílení své tzv. soft power.

Když v devadesátých letech uvedl Joseph S. Nye Jr. koncept soft power, do češtiny překládaný jako měkká moc, zřejmě ani sám netušil, na jak výsostné místo se v akademických i veřejných diskusích v průběhu let dostane. Soft power ve svých úvahách definoval především jako schopnost jednoho státu ovlivnit to, co chtějí jiné státy na základě dobrovolnosti. Nedlouho po představení tohoto konceptu si čínští akademici uvědomili, že čínská moc ve světě nemůže spoléhat pouze na tzv. hard power, tj. záviset pouze na síle vojenské a ekonomické, ale že také musí čerpat svoji moc z přitažlivosti a kultury, jako to předtím úspěšně dokázaly například Spojené státy, jejichž kultura fastfoodů, amerických filmů a Coca-Coly zcela ovládla svět a stala se hlavním inspiračním zdrojem pro Nye. Pro čínské profesory a později státníky tak vyvstala otázka, co vlastně může Čína světu nabídnout?

Kritický Západ, příznivě naladěná Afrika

V návaznosti na nově nastavený čínský kurz se v průběhu posledních let v její zahraniční rétorice začaly objevovat termíny jako „good neighbour diplomacy“, „peaceful development“, „charm offensive“ atd. Přes množství vynaložených prostředků čínská obliba ve světě stoupá poměrně pomalu a v posledních letech dokonce stagnuje. Jak uvádí Pew Global Attitudes Poll, od roku 2005 na Čínu pozitivně nahlíží obyvatelé států jako Indonésie, Keňa, Pákistán nebo Rusko, na opačném konci stojí Německo, Japonsko, Mexiko atd. Obdobné výzkumy veřejného mínění zpracovává i BBC a z jejích závěrů mezi lety 2008 – 2011 vychází, že Čína je vnímána převážně pozitivně v Asii (s výjimkou např. Austrálie, Japonska, Jižní Koreje), dále v Africe a Jižní Americe.

Negativně Čínu hodnotí hlavně lidé v severní Americe a Evropě. Podobné průzkumy dokazují, že vnímání Číny je ve světě spíše rozporuplné a zatímco Čína boduje u autoritářských režimů, liberální demokracie Západu ji sledují spíše kritickým pohledem. Na druhou stranu je zajímavé, že Pew Global Attitudes Poll zjistil, že Čína byla v roce 2012 v některých státech oblíbenější než zmiňované Spojené státy. Mezi hlavní fanoušky Číny patřil Tunis, Rusko, Libanon, ale také Řecko. Sympatie Řeků jsou pochopitelné, od čínských investic si země slibovala zlepšení špatné hospodářské situace. Přínos Číňanů je však diskutabilní.

Čína a svět: Peking neví, co chce

Otázkou zůstává, proč čínská soft power zatím nefunguje tak, jak by si čínští představitelé přáli. Joseph Nye ve svých textech definoval tři primární zdroje - kulturu, politické hodnoty a zahraniční politiku, ze kterých soft power vychází. Vezmeme-li v úvahu čínskou zahraniční politiku, můžeme pozorovat, že Čína se stále brání multilaterálnímu formátu rozhodování. Přestože se multilaterálních fór účastní, stále využívá hlavně bilaterální jednání k dosažení svých cílů. Obecně se Čína při řešení zásadních světových problémů drží zpátky. Navzdory všem předpokladům a veřejně deklarovaným prohlášením si stále není úplně jistá, co chce světu nabídnout a nedokáže svoje mezinárodní pozice jasně formulovat a dále artikulovat. Nejenom, že Číně chybí jasní charismatičtí vůdci, kteří by byli schopni definovat čínskou pozici ve světě, ale ani samotní Číňané vlastně neví, jestli o rozhodování světových záležitostí stojí nebo ne. Pokud se Peking aktivně angažuje v bezpečnostním rámci v regionu či ve světě, týká se to většinou jeho vlastních bezprostředně blízkých záležitostí, které představují teritoriální spory v Jihočínském moři, Tibet nebo Tchaj-wanu. Ke škodě čínského vedení právě přístup k těmto tématům výrazně narušuje mezinárodní image, kterou tak pracně budují.

Přestože je Čína na mezinárodním rozhodovacím poli stále v pozadí, další otázkou je, jak dlouho jí to vydrží, protože ať chce nebo nechce, její mezinárodní význam narůstá a s tím vzrůstá i zodpovědnost, která s touto rolí přichází. Zatím je Čína je ve světových záležitostech víceméně osamělá, přes pevné ekonomické vztahy a provázanosti napříč celým světem má zjednodušeně řečeno vztahy s většinou klíčových států přinejmenším komplikované. S Ruskem, Indií, Japonskem a Spojenými státy, jakožto s řadou států jihovýchodní Asie, jsou vzájemné vztahy zatěžkány nedůvěrou a podezíráním. Jeden z hlavních spojenců v sousedství - Myanmar se začal orientovat více na západ a Severní Korea spíš představuje zdroj problémů, než silného regionálního partnera. Určitý potenciál nabízí partnerství s arabskými státy, které podobně jako Čína nesou s nelibostí kritiku svých poměrů od liberálních demokracií západního světa.

Čína nebudí důvěru

Jedním z hlavních problémů čínské zahraniční, ale i vnitřní politiky je nedostatek transparentnosti, která ústí v nedůvěru. Porozumění však chybí na obou stranách, a dokud nebude Čína brána jako důvěryhodný a čitelný partner bude její soft power v zahraniční politice nadále značně limitována. To úzce souvisí s druhým zdrojem moci, který Nye definoval. Politické hodnoty a mezinárodní normy představují totiž pro Čínu nejproblematičtější součást její soft power. Aby Čína mohla plně rozvinout potenciál své soft power, potřebuje být brána vážně a vystupovat jako respektovaný a hlavně zodpovědný partner. Na respektu jí ale hlavně na Západě dlouhodobě ubírá porušování lidských práv.

K tomu přispívá nedostatek hodnot v čínské společnosti, který se projevuje rostoucím nacionalismem. Navíc, Čína nemá jednotné náboženství a stranická ideologie na vývoz rozhodně nefunguje a ani nestačí. Přestože některé čínské tradiční hodnoty vycházející např. z konfucianismu mají dobrý potenciál být universální (mezinárodní), není Čína zatím schopná „prodávat“ je za hranice. Nabízí se pak otázka, jestli vůbec může země s nedemokratickým systémem být světovou mocností, která šíří a vytváří universální hodnoty, obzvlášť pokud jsou odlišné od západoevropských a americkým standardů.

Největší potenciál úspěšně budovat čínskou soft power má pravděpodobně čínská kultura, která představuje třetí zdroj moci. Ve srovnání s americkou filmovou produkcí se čínské filmy v zahraničí příliš neprodávají, což je problém i čínské hudby. Čína masivně zakládá po celém světě tzv. Konfuciovi instituty, které napomáhají výuce jazyka a šíření povědomí o Číně, čemu významně napomáhá i početná výměna studentů. Čínské umění a literatura si ve světě našly množství příznivců, ale bohužel i v oblasti kultury můžeme identifikovat jisté kontroverze. Nejenom, že jsou Konfuciovi instituty viněny z propagandy, ale na příkladu České republiky můžeme vidět jistou nekoncepčnost v čínském plánování, neboť jediný Institut je situován v Olomouci, čímž je jeho praktický dosah značně limitován. Příkladem pro Číňany může v tomto ohledu být Japonsko nebo Tchaj-wan, které jsou díky své aktivní kulturní diplomacii vidět i slyšet, jelikož nabízejí zájemcům řadu akcí, přednášek a kurzů.

Emigranti a disidenti čínské kultury

Dalším problémem čínské kultury je, že nejúspěšnější a nejprodávanější knihy čínských autorů v zahraničí jsou na domácím trhu často zakázané a jejich autoři jsou mnohdy emigranti, kteří se do Číny ani nemohou vrátit. Příkladem nešťastné čínské politiky v této oblasti může být zacházení s nositelem Nobelovy ceny za mír Liou Siao-Poem (Liu Xiaobo), který si osobně cenu ani nemohl převzít a světu se tak nabídla fotografie prázdné židle z hlavního předávacího ceremoniálu. Na druhou stanu čerstvý držitel Nobelovy ceny za literaturu Mo Jen nepodepsal mezinárodní výzvu na propuštění svého krajana Poa z vězení a vyslovil nepřímou podporu státní cenzuře. Stojí tedy za zamyšlení, jestli se může kultura v autoritářském režimu dostatečně rozvíjet, když je její tvorba kontrolovaná a mnohdy zakázaná. Potlačovaná tvůrčí svoboda pak nevede k otevřené společnosti, aktivní společnosti, která je nejenom základem občanské společnosti, ale je také zcela zásadní pro soft power.

V současné Číně se občanská společnost sice rodí, ale bohužel zatím představuje spíše mocenský nástroj strany napomáhající k utužení její legitimity a sociální koheze. Jak několikrát zdůraznil Joseph Nye nebo přední americký expert na Čínu David Shambough, Čína stále nechápe, že vláda vytváří tzv. veřejnou diplomacii, ale soft power jde ze společnosti od lidí a dokud toto v Pekingu nepochopí, bude čínská soft power omezená a nebude se moci plně rozvinout. Nye se také domnívá, že pokud Čína nemá dostatečnou kredibilitu vycházející právě z občanské společnosti, nemůže nikdy mít ani fungující soft power.

Ekonomika, ekonomika, ekonomika

Co tedy stojí za tím, že Čína je oblíbená mezi africkými, asijskými a jihoamerickými státy? Ekonomická moc se zdá být tím nejsilnějším vývozním artiklem, který současná Čína má. Ekonomicky růst je tak hlavním zdrojem její moci, a pokud státy v Africe nebo Asii chtějí Čínu v něčem napodobit, tak je to hlavně hospodářský růst. Čínská politika zatím čerpá svoji legitimitu z ekonomiky nikoliv politického systému. Bohužel i čínské investice budí řadu rozporů a přinášejí obavy. Často se diskutuje, kam až půjde surovinový hlad Číny, kolik, kde a s jakým záměrem toho Čína už nakoupila, zainvestovala a vybudovala v Africe a Asii.

Mocenský vzestup neboli mocenský návrat Číny je do budoucna nevyhnutelný. Od nového čínského vedení se nedá očekávat zásadní změna v čínské strategii. Čína bezesporu disponuje obrovským potenciálem úspěšně realizovat svoji soft power, ale jak podotýká Scott Moskowitz ve svém článku pro Foreign Affairs, čínské vedení se nesnaží působit jenom do zahraničí, ale také na vlastní obyvatelstvo. Mimořádně úspěšné Olympijské hry nebo Šanghajské Expo byly jasnou zprávou pro samotné Číňany, že je čas být proaktivní nastupující globální mocnost.