29. 9. 2012 Tento obsah není aktuální

Americký summit v Cartageně

Výrazným novým rysem meziamerického systému se od roku 1994 staly americké summity, jakožto periodická setkání nejvyšších politických představitelů všech amerických států s výjimkou Kuby. Výsledky těchto summitů nebývají obvykle nikterak pronikavé, nicméně obrážejí vcelku věrohodně aktuální situaci na kontinentě. V půli dubna došlo v kolumbijské Cartageně již k šestému takovémuto setkání.

Od posledního summitu na Trinidadu a Tobago v roce 2009 se vztahy mezi tehdy začínajícím prezidentem Obamou a jeho kontinentálními protějšky mírně vylepšily. Mezi pozitiva lze jistě zařadit schválení americkým Kongresem dlouho váznoucích dohod o volném obchodu s Kolumbií a Panamou, zmírnění restrikcí při cestování Kubánců do USA i obráceně a povolení převodů finančních prostředků občanů Spojených států příbuzným na Kubě, obnovení pozastavené činnosti Hondurasu v Organizaci amerických států, jakož i lepší styky se stále ambicióznější Brazílií, která nedávno předstihla Velkou Británii. Stala se tak pátou největší ekonomikou na světě a vykazuje nadále úctyhodný prorůstový potenciál.

Vztahy Washingtonu vůči regionu stagnují

Příznivější atmosféře na kontinentě jistě nyní napomáhá i zlepšený stav celkové hospodářské a sociální situace v Latinské Americe, doprovázený v porovnání s Evropou přijatelným hospodářským růstem, pozvolným poklesem počtu extrémně chudých, a naopak přibýváním příslušníků středních vrstev. Pro USA je proto jen na škodu, že za této příhodné situace zatím postrádají výraznější, pružnější a promyšlenější koncepci přístupu vůči svým jižním sousedům. Vztahy k nim již naopak delší dobu stagnují, když pozornost Washingtonu se mnohem více zaměřuje na Střední východ a tichooceánskou oblast.
To rozhodně neznamená, že by vztahy mezi Spojenými státy a Latinskou Amerikou byly idylické a bez problémů. Nadále se nedaří překlenout rozdílné přístupy ke Kubě, včetně hospodářského embarga ze strany USA, což Latinská Amerika odsuzuje.

Latinskoamerické vlády se vesměs přiklánějí k mírnějšímu posuzování otázky narkotik včetně jejich částečné legalizace, zatímco USA trvají na jejich kategorickém a bezpodmínečném zákazu. Ve Spojených státech dosud rovněž nebylo schváleno zákonodárství přijatelné a vyhovující milionům imigrantů z Latinské Ameriky, což naráží na ostrou kritiku. Navíc existují některé naléhavé úkoly, které je přímo záhodno řešit společnými silami. Jde zejména o boj proti všudypřítomnému násilí a terorismu, zasahujícím především Mexiko, Kolumbii, Střední Ameriku a Karibik. Odhaduje se, že jenom v Mexiku za posledních pět let zahynulo při válkách drogových kartelů a střetech s policií 50 tisíc osob. To je více než počet zabitých za stejné období v Iráku a téměř dvojnásobný počet mrtvých ve sledovaných letech v bojích v Afghánistánu. Dalších asi 230 tisíc Mexičanů bylo kvůli násilí nuceno opustit své domovy.

Přes určitý pokrok boj proti absolutní chudobě a extrémní sociální nerovnosti v Latinské Americe i Karibiku zdaleka neskončil. V dnešních složitých dobách globálních hospodářských turbulencí je třeba se nadále zasazovat o rovnoměrnější hospodářský růst a zabraňovat rozvíjející se tendenci k ochranářství v obchodě i investiční politice, jakož i zvětšit možnosti přístupu ke vzdělání na kontinentě apod.

Otazníky nad účastí Kuby

Před summitem v Cartageně se specifickým problémem stala nečekaně možná přítomnost Kuby, která se až dosud těchto setkání amerických státníků neúčastnila. Přitom Kuba rozhodně není latinskoamerickými a karibskými zeměmi organizačně ostrakizována. Připomeňme, že Kuba je od roku 1975 členem Latinskoamerického ekonomického systému, od roku 1994 patří ke Sdružení karibských států, od roku 1999 se podílí na Latinskoamerickém integračním sdružení, od roku 2004 stála spolu s Venezuelou u zrodu radikálního levicového seskupení Bolívarovské aliance pro národy naší Ameriky (ALBA) a v roce 2011 vzniklo nové fórum Společenství latinskoamerických a karibských národů, jehož členem se vedle všech zemí kontinentu s výjimkou USA a Kanady stala rovněž Kuba.

V lednu na summitu členských států zmíněné Bolívarovské aliance se ekvádorský prezident Rafael Correa domáhal pozvání Kuby na cartagenský summit, a v opačném případě dokonce pohrozil jeho bojkotem. Potíž je v tom, že americké summity jsou součástí meziamerického systému, jehož aktivit se Kuba od roku 1962 neúčastní. Obnovení její činnosti v této organizaci, o což mimochodem kubánská vláda neprojevuje zájem, by mělo být vázáno na splnění určitých kritérií.

Má se za to, že jednou z podmínek je přizpůsobení se Kuby Meziamerické demokratické chartě přijaté na půdě OAS v roce 2001. Podle příslušného ustanovení jejího článku 3 členské státy uplatňují „základní prvky zastupitelské demokracie“, jež zahrnují „úctu k lidským právům“, „konání periodických, svobodných a spravedlivých voleb založených na tajném hlasování“, jako výrazu „pluralistického systému politických stran“. Kritici poměrů na Kubě poukazují na opravdový anachronismus, kterým jsou skutečnosti, že kubánský režim odmítá poskytnout svým občanům volný přístup k internetu, že jim neumožňuje svobodu vyjadřování a shromažďování, šíření alternativních ideologií a kritiky ve sdělovacích prostředcích, ani členství v nezávislých odborech, natož v různých politických stranách.

Požadavek ekvádorského prezidenta se setkal s odmítavým postojem Spojených států i Kanady a postavil tak hostitelskou zemi do delikátní situace. Kolumbijskému prezidentu Juanu Manuelu Santosovi nezbylo než se v březnu na Kubu vypravit a tam svému kubánskému protějšku Raúlu Castrovi objasnit, že v důsledku neexistence konsensu v této otázce je pro Kolumbii „obtížné“ jej do Cartageny pozvat. Kubánská strana, která jinak o účast na summitu projevovala zájem, údajně přijala toto vysvětlení s porozuměním.

Setkání s rozpaky

Právě kvůli nepřítomnosti Kuby prezidenti Correa z Ekvádoru, Ortega z Nikaraguy, a navíc ze zdravotních důvodů ani Chávez z Venezuely do Cartageny nepřijeli a ostatní latinskoameričtí představitelé prohlásili, že je to naposledy, co se bez Kuby amerického summitu účastní. Názory se stejně tak rozešly, pokud jde o podporu Argentiny při jejím požadavku získat zpět Malvinské (Falklandské) ostrovy spravované Velkou Británií. Zatímco Spojené státy podporují svého blízkého evropského spojence, latinskoamerické země zastávají opačný názor. V důsledku nepřekonaných rozporů nebyla proto přijata ani závěrečná deklarace.

Vedle obsáhlé výměny názorů jak politiků, tak ale i shromážděných představitelů korporací a nevládních organizací mohl summit mezi svými závěry vykázat dohody o rozšíření širokopásmového internetového připojení i o rozsáhlých výměnách studentů na americkém kontinentu a projekty integrace sítě elektrické energie. Cartagenské setkání se mělo stát kompasem, kterým by meziamerický systém určil své současné postoje k nejdůležitějším otázkám života kontinentu. Nicméně jeho závěry v politické oblasti vyvolávají spíše rozpaky.

Přes určitý pokles Spojené státy zůstávají největším zahraničněobchodním partnerem a celkově i největším investorem na tomto kontinentě. Americké státy jsou na sobě dlouhodobě vzájemně závislé a řadu potřeb i problémů je možné řešit pouze společným úsilím. Spojené státy potřebují Latinskou Ameriku, a totéž platí i naopak.

O autorovi:

Radomír Jungbauer je pedagogem na Metropolitní univerzitě v Praze a Vysoké škole CEVRO.